Podle jedné Buberovy následovnice nás k prvnímu vydání knihy Já a Ty „musela existenciálně přimět teprve totalita“. Dnes už je totalita za námi a další zatím nepřišla, avšak Buberova moudrá kniha, jakkoli s ní můžeme v jednotlivostech polemizovat, zůstává stále podnětná i aktuální.

Mezi 100 nejvlivnějšími knihami

„Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí. Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést, jsou dvě. Základní slova nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice. Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty. Druhým základním slovem je slovní dvojice Já-Ono… Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry. Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují… Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já-Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.“ Těmito slovy začíná nejslavnější kniha Martina Bubera, Já a Ty z roku 1923, zakladatelské dílo tzv. filozofie dialogu. Kniha, o níž ekonom Tomáš Sedláček prohlásil, že nabízí „snad nejlepší popis světa živých“. A kterou básník a literární kritik Martin Seymour-Smith (1928–1998) zařadil mezi 100 knih, které otřásly světem.

Zážitky z dětství

Odborná literatura pojednávající o jejím vzniku zdůrazňuje význam vlastních Buberových vzpomínek z dětství. Když mu byly tři roky, manželství jeho rodičů se rozpadlo, přesněji jeho matka definitivně opustila otce i Martina. Buber dále vyrůstal u prarodičů. Jak Buber píše v útlé knize vzpomínek Setkání, autobiografické fragmenty, promeškání vztahu s matkou se pro něj stalo jedním z ústředních bodů života, které ovlivnilo i jeho filozofii. O rozpadu vztahu Buberových rodičů se před Martinem nemluvilo, takže když mu byly čtyři roky, stále očekával, že matku znovu uvidí, ale neptal se na to. Odvážil se až jednou zeptat dívky ze sousedství, která ho hlídala, a její odpověď v něm uvízla na celý život: „Ne, ona se již nikdy nevrátí.“ Jaký dopad měla tato věta, popisuje Buber sám slovy: „O pravdivosti vyřčených slov jsem vůbec nepochyboval. Zůstala ve mně vězet a z roku na rok se více usazovala, a již po necelých deseti letech jsem je začal pociťovat jako něco, co se týká nejenom mě, ale i toho druhého člověka. Později jsem si vybral slovo ‚míjení‘, kterým je možno označit promeškání skutečného setkání dvou lidí... Domnívám se, že všechna pravá setkání, která jsem během svého života prožil, měla svůj původ v oné chvíli.“ Pro pochopení toho, co je to setkání, musel tedy, jak píše třeba evangelický farář Mikuláš Vymětal, Buber zřejmě zažít toto základní míjení. Z dětství Buber ovšem popisoval i jiné formující zážitky: setkání s „němou tváří“ koně. Nepozorovaně se vkradl do stáje a šimral svého oblíbeného hřebce na šíji: „Nebyla to pro mne obvyklá zábava, ale velká, sice přátelská, avšak i hluboce vzrušující událost. Co jsem u tohoto zvířete prožil, bylo to Jiné, ta strašná odlišnost jiného, která mi dovolila přistoupit blíž a dotknout se. Když jsem pohladil tuto ohromnou hřívu a pocítil, že pod mou rukou žije, bylo to, jako by se mé kůže dotkl samý základ této vitality, který mne přece jenom připustil k sobě, svěřil se mi a projevil se v Ty. Když jsem na to pomyslel, kůň zřejmě vycítil, že se již neoddávám okamžiku, a škubnul hlavou. Setkání tím skončilo a já poznal, že se odehrává pouze v přítomném okamžiku.“

Z těchto zážitků se tedy u Bubera rodí koncept knihy Já a ty. Zatímco vztah Já-Ty se odehrává v prostoru vzájemné lásky, kdy se druhému odevzdávám a zároveň ho přijímám, vztah Já-Ono se odehrává ve sféře zpředmětňování, manipulace a využívání. Kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije pouze s ním, není člověkem. I když po většinu života se pohybujeme ve sféře Já-Ono, jsou to právě ony vzácné, krátké okamžiky, záblesky setkání Já-Ty, které nás nejen činí lidmi, ale dávají lidskému životu smysl, „všechen skutečný život je setkáním“. Oním Ty se přitom může stát nejen člověk, ale – jak víme – i kůň či strom: ten mohu „vnímat jako obraz, jako sloup, který ční do výše v přívalu prudkého světla, nebo jako rozstříklou zeleň; jako pohyb, jako sání kořenů, dýchání listů; mohu ho přiřadit k určitému druhu a pozorovat ho jako výraz přírodních zákonů; mohu ho nechat zmizet tím, že ho proměním v číslo; ale může se také stát – z vůle i z milosti zároveň – že vstoupím do vztahu k němu a on přestane být pouhé Ono“. Buberovi záleželo hlavně na bezprostřednosti vztahu k Bohu („zde a nyní“) – prožívané i v těch nejobyčejnějších situacích a prostřednictvím setkání s lidmi, zvířaty i věcmi, prodloužíme-li totiž linie vztahů Já a Ty, „protnou se v jednom určitém bodě, a tím je Bůh“. Kromě toho ovšem z hlediska této dichotomie Buber hodnotí učení Buddhy, osobnost Napoleona či podstatu umění.

Oči zvířete

Onen iniciační zážitek setkání se zvířetem Buber v knize podrobně rozpracovává: „Oči zvířete mají schopnost říkat velmi mnoho. Samostatně, aniž by potřebovaly spolupůsobení zvuků a posunků, a nejvýmluvněji tehdy, když spočívají zcela ve svém pohledu, vyslovují tajemství v jeho přírodním zajetí, tedy v tesklivosti dění. Tento stav tajemství zná jenom zvíře, jenom ono nám jej může poodhalit – neboť se dá jenom poodhalit, nikoli plně zjevit. Řeč, v níž se tak děje, je tím, co říká: tesklivostí – pohybem tvora mezi říšemi rostlinné bezpečnosti a duchovní odvahy. Tato řeč je koktáním přírody při prvním dotyku ducha, které předchází chvíli, kdy se příroda duchu poddá, aby umožnila jeho odvážný kosmický čin, který nazýváme člověkem.“ Na okraj této idealistické pasáže ovšem dodejme kritickou etologickou vložku Františka Šusty, podle něhož je u většiny zvířat nebezpečné dívat se jim přímo do očí. Funguje to totiž jako výzva k boji nebo výraz jakéhosi soupeření o pozice ve skupině. Zvláště rizikové je to u šelem a opic, a to proto, že mají oči obrácené vpřed jako člověk a podobně velké zorné pole. Proto tento signál ze strany člověka „čtou“ podobně, jako bychom ho – v jistých situacích – četli my. Kromě toho může lidoop v člověku vidět určitou podobnost a tím i větší konkurenci. To, že přímý pohled do očí nebude dráždit například dominantního samce lamy, je dáno tím, že má oči na straně, tedy úplně jiné zorné pole, k tomu navíc ležatou zornici, a tím i trochu jiný způsob vnímání světa. Pokud se ale lamí samec postaví před člověka bokem, vyšponuje krk nahoru a koulí jedním okem, tak je to v podstatě stejný signál, jako kdyby gorilí samec stál na zadních a koukal oběma očima. Což ale celkově nevyvrací fakt, že člověk a zvíře dokážou navázat hluboký citový vztah.

Buber a spisovatelé

Připomeňme nyní dobový kontext vzniku Buberova díla. Přibližně v téže době rozvíjela avantgarda poetiku „ozvláštnění“ a Karel Čapek psal v duchu relativismu o tom, že „kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích.“ Bůh říká v Čapkově apokryfu skeptickému Adamovi: „Nikde a v ničem nestvořil jsem nějaké pouhosti; všechno je mnohostranné a slibné, plné množství kliček. Adame, vina je ve tvých očích; z mého tygra jsi udělal pouhé zvíře, z mé hmoty pouhý materialismus, z mé skutečnosti pouhý realismus – ubohý Adame!“ V přísném Buberově pojetí by však zřejmě žádná z uváděných možností nahlížení kamene či tygra nepřekročila rámec přístupu Já-Ono. Oproti tomu zcela „buberovsky“ zní tato pasáž z knihy Kouzelná lampa (1926) od Jaroslava Durycha: „Jak dlouho jsme viděli svou matku, milenku, dítě či to, co nám bylo na světě nejdražší a nač jsme se dívali celé hodiny? Nepatrný zlomek vteřiny trvalo každé vidění. Setkání zraků déle netrvá… A sečtou-li se všecky okamžiky nejkrásnějšího vidění celého života, či všecky okamžiky, kdy jsme opravdu viděli, činí tento součet nejvýše deset vteřin za celý život i nejšťastnějších lidí tohoto světa… Ale těch deset vteřin stojí za to; ta jedna vteřina stojí za to; i ten zlomek vteřiny stojí za to, abychom pro něj táhli desítiletí čekání a stesku.“ V téže knize Durych opěvoval „úsměv neznámého psa, který nás potká a ničeho si nežádá, jen poznává, že setkání s námi jest mu důvodem k prosté radosti“. Durychovu lyrizovanou prózu můžeme vysvětlovat obecně prostřednictvím kategorie „lyrična“, které „trvá jen tak dlouho, pokud svět souzní s básníkem“ či básník s určitou věcí, která se pro něj v ten okamžik mění v Ty. Podle E. Staigera básník vykupuje „šťastnou chvíli souznění ranou krvácející v šedi obyčejných dnů, na niž na této Zemi není léku“. Nezdá se ovšem, že by Durych Bubera znal, ostatně ani když katolický teolog Dominik Pecka píše roku 1936 o tom, že „základ lidské existence tkví v živém vztahu já a ty“, Bubera neuvádí a odvolává se jen na F. Ebnera. Myšlenková paralelnost Buberova a Durychova textu, vzniklých skoro současně, především poukazuje na širší společenské souvislosti Buberovy dialogické filozofie: vždyť jeho témata setkání a míjení jsou v literatuře 2. poloviny 19. a 20. století jedním ze základním námětů. Podle německé profesorky komparatistiky Angeliky Corbineau-Hoffmannové je přitom tato tematika výrazně vázána na topos velkoměsta jako místa, jež umožní letmé setkání s neznámým člověkem (ženou), ale jeho neosobnost je zároveň to, co toto setkání a hlavně navázání skutečného vztahu zmařilo. Už Buberův učitel, sociolog G. Simmel, líčil prostor velkoměsta jako paradox: vnější blízkost pro lidi neznamená také blízkost vnitřní, ale naopak odstup. Zatímco však Simmel zároveň oceňoval to, že „obyvatel velkoměsta je osvobozen od malosti a předsudků svazujících člověka žijícího na maloměstě“, Buber, který v Jeruzalémě působil jako profesor sociologie, velebí s odkazy na F. Tönniese tradiční „Gemeischaft“, organické společenství, jehož příkladem mu bylo třeba středověké město, a kritizuje až zavrhuje „Gesellschaft“, která drží pohromadě jen kvůli vnějšímu tlaku a konvenci a jejímž příkladem mu je moderní velkoměsto. Francouzsko-brazilský sociolog a filozof Michael Löwy k Buberově diagnóze dodává, že ji nepochybně můžeme nazvat romantickým protestem proti moderní kapitalistické průmyslové společnosti. Spolu s jinými židovskými mysliteli, jako byli E. Bloch či Buberův přítel Gustav Landauer, se ovšem Buber nechce vracet do minulosti. Společně s E. Frommem je Buber podle Löwyho jedním ze dvou významných utopických židovských myslitelů ze střední Evropy.

Nebezpečně podobné jazyku diktátorů a vůdců států jediné strany

Kriticky se k této tendenci Buberova myšlení ovšem vyjadřoval symbolický antropolog Victor Turner (1920–1983), který si jinak Bubera velmi vážil a navazoval na něj. Zvláště ve své proslulé knize Průběh rituálu Turner hojně využíval Buberova konceptu Já a Ty: při stadiu, jež Turner nazval „communitas“, jímž členové kmene procházejí během přechodových rituálů, se krátkodobě uvolňuje pevná struktura společnosti, lidé vystupují ze svých společenských rolí, zbavují se své pevně dané identity a navazují právě ony bezprostřední vztahy, které Buber popsal jako Já a Ty. Turner ovšem zdůrazňoval, že tyto stavy jsou vždy časově přísně ohraničené, a brzy je opět musí vystřídat pevná společenská hierarchie, oním rituálem dokonce posílená; cílem iniciace je totiž právě to, aby se do ní adepti po skončení rituálu opět zařadili. Podle Turnera ale Buber, který preferoval spontánní vztahy Já a Ty nad zvěcňujícím a formálním vztahem Já a Ono, odmítal či se zdráhal přijmout návrat k oné pevné společenské struktuře, a v důsledku toho si i stát představoval jako velkou komunitu, jako společenství jednotlivých malých společenství, v němž občané nejsou reprezentováni „pseudo-zastupiteli beztvarých mas voličů“, nýbrž lidmi, kteří „úspěšně prošli zkouškou v životě a v práci komun“, a všichni tak budou propojeni prostřednictvím „velkého duchovního citu“. Navzdory vší Turnerově úctě k Buberovi tak antropolog nakonec velmi nelichotivě konstatuje, že „Buberův jazyk se nápadně podobá jazyku mnoha afrických vůdců států jediné strany“. Emmanuel Lévinas zase autorovi vyčítal, že ve svém „povzneseném spiritualismu“ nechal až příliš mnoho jevů neprobádaných a nevysvětlených.

Česká cesta k vydání

Jak se kniha a její poselství dostávalo k místnímu čtenáři? O jejím vydání ve 40. letech uvažoval evangelický teolog Luděk Brož (1922–2003): kniha ho prý zaujala natolik, že ji začal překládat a od Bubera získal v červenci 1947 souhlas k jejímu českému vytištění. Z vydání u Židovské náboženské obce však sešlo, hlavně prý kvůli odchodu jejího předsedy do Izraele. Roku 1948 pak na knihu upozornil další evangelický teolog Zdeněk Trtík (1914–1983) ve svém spisu Vztah já-ty a křesťanství: význam osobnosti a osobních vztahů v křesťanství. O Já a ty autor poznamenává, že je tato „poetická knížka plným uvědoměním si jedinečnosti dimenze Já-ty“. Jak píše Brož, dalo by se přepokládat, že Trtíkova práce na Bubera upozorní aspoň nepřímo, k tomu však došlo v míře mizivé a s výsledky spíše negativními – české protestanty odpuzovala Buberova mystika a jeho interpretace židovství jim byla nesrozumitelná. Kniha tedy poprvé vyšla až roku 1969 v překladu a s doslovem hebraisty a judaisty Vladimíra Sadka. Od 80. let pak o Buberovi jako filozofovi dialogu psal katolický teolog Karel Vrána (1925–2004) a od 90. let pak jeho souvěrkyně Jolana Poláková. Podle této v současnosti nejvýznamnější české představitelky i popularizátorky dialogické filozofie nás asi „k takovému zájmu – včetně prvního vydání knihy Já a Ty – musela existenciálně přimět teprve totalita“. Dnes už je totalita za námi (a další zatím nepřišla), avšak Buberova moudrá kniha, jakkoli s ní můžeme v jednotlivostech polemizovat, zůstává stále podnětná i aktuální.

Jan Lukavec
www.iliteratura.cz/Clanek/37199/buber-martin-ja-a-ty

Recenze byla zpracována pro web iLiteratura