Ke knize Katatymně imaginativní psychoterapie jsem se dostala spíše profesní cestou než čistě čtenářskou zvědavostí. O to víc mě zajímalo, jak bude působit text, který je pevně ukotvený v psychodynamické tradici, a přesto má ambici být praktickým průvodcem terapeutickou metodou.

Současná podoba knihy vychází ze 7. německého vydání z roku 2011 a pro českého čtenáře ji opět vydalo nakladatelství Portál. Poprvé byla publikace do češtiny přeložena už v roce 2007, nyní se po téměř dvaceti letech vrací v aktualizované podobě.

Autorem původního konceptu je Hanscarl Leuner, jehož práci dále rozvíjel Eberhard Wilke. Leuner (1919–1996) byl německý lékař a psychoterapeut, zakladatel katatymně imaginativní psychoterapie. Působil na univerzitách v Marburgu a Göttingenu, kde se věnoval psychosomatice, psychoterapii a výzkumu imaginace a nevědomých procesů. Wilke (*1943) na jeho práci navázal a dále ji rozvinul, zejména v oblasti klinické praxe a výuky, a podílel se na systematizaci metody v jejích novějších vydáních.

Na aktualizaci současného vydání má výrazný podíl právě druhý z autorů, Eberhard Wille, který knihu připravil a rozšířil. V předmluvě vysvětluje, že úpravy se týkaly mimo jiné terminologie – některé pojmy byly přejmenovány tak, aby odpovídaly současnému odbornému jazyku (například důraz na „empatické doprovázení“). Právě tyto zásahy podle mě významně přispívají k čitelnosti textu.

Katatymně imaginativní psychoterapie (KIP) stojí na práci s řízenou imaginací – obrazy, které klient vytváří a které terapeut pomáhá rozvíjet. Jde o cestu k prožívání, které není vždy snadno dostupné racionální reflexí. Kniha systematicky provádí čtenáře teorií, technikami i konkrétními kazuistikami.

Jednou z jejích největších předností je struktura. Text je přehledně členěný, jednotlivé kapitoly i podkapitoly na sebe logicky navazují a často jsou uvedeny stručnými shrnutími. Díky tomu jsem se v knize dobře orientovala a měla jasnou představu o tom, kam výklad směřuje. Podobně působí i kazuistiky, kterých je v knize dostatek – ukotvují teorii v konkrétní terapeutické zkušenosti a zpřístupňují ji.

Zároveň ale nejde o snadné čtení. Text je místy zatížený množstvím odborných termínů, což zpomaluje tempo čtení a může snižovat chuť se ke knize vracet. Je to publikace, která vyžaduje soustředění a spíše pomalejší tempo. Nedokážu si představit, jak by se kniha četla bez aktualizace S. Wilkeho.

Zaujalo mě, jak se autoři vymezují vůči jiným směrům – zejména vůči klasické psychoanalýze nebo analytické psychologii Carla Gustava Junga, stejně jako vůči hypnoterapii. Při čtení jsem si kladla otázku, jak by toto vymezení vypadalo dnes. Pokud by KIP vznikala v současném kontextu, vymezovala by se podobně i vůči kognitivně-behaviorální terapii?

Katatymně imaginativní psychoterapie tak pro mě není knihou, kterou bych přečetla jedním dechem. Je to spíše odborný text, ke kterému se vracím postupně – podle toho, co zrovna v praxi nebo přemýšlení potřebuji uchopit. Pro psychology, psychoterapeuty a studenty těchto oborů může být cenným zdrojem. Pro širší veřejnost zůstane pravděpodobně náročnější, ale i tak může nabídnout zajímavý vhled do jedné z méně známých terapeutických cest.