Rodinné vztahy jsou mnohdy velmi složité, když jednotliví členové nechápou pocity druhých a neberou na ně ohledy. Tato situace je však mnohdy řešitelná. V případě, kdy je v rodině člověk s narcistickou poruchou osobnosti, mluvení o problému mnoho nevyřeší, navíc když takový člověk zestárne a tímto přirozeným procesem je dále narušován jeho sebeobraz. Tato kniha se snaží najít odpovědi a poskytnout strategie potomkům takových osob pro zvládání interakcí se svými do sebe zahleděnými rodiči a prarodiči.

Nina W. Brown je profesorkou a významnou myslitelkou v Oddělení poradenství a sociálních služeb, dosud je autorkou více jak dvou desítek odborných publikací, z nichž se mnohé – nikoliv však všechny – zaměřují na lidi s poruchou narcistické osobnosti, jejich děti a vztahem mezi nimi. Další oblastí zájmu je skupinová psychoterapie, z níž hojně čerpá i v rámci této publikace.

Kniha je rozdělena do 11 kapitol, které jsou dobře rozvržené a strukturované. První kapitola uvádí problematiku stárnoucích rodičů s narcistickou poruchou osobnosti a nastiňuje užitečnost získaných poznatků v rámci publikace, přičemž druhá kapitolo vymezuje 4 typy narcistických osobností. Třetí, čtvrtá a pátá kapitola se zabývají čtenářem/kou knihy, jeho/jejím myšlením, chováním a strategiemi zvládání. Nejdříve zde autorka ve třetí kapitole pomáhá čtenáři reflektovat vlastní osobu ve vztahu k narcistickému rodiči, dále ve čtvrté kapitole je čas věnován změně myšlení (př. pomocí kognitivních rozptylovačů) a nakonec v páté je poskytnuta řada konkrétních strategií, jak zvládat interakci s rodiči.

Šestá spolu se sedmou kapitolou jsou věnovány čtyřem skupinám narcistických osobností a specifickým strategiím interakce spolu s užitečnými radami a doporučeními pro každodenní interakce. V šesté kapitole se již autorka konkrétněji věnuje možným konfrontacím a možnostmi jejich zvládnutí.

Následující devátá a desátá kapitola se zaměřují jak na osobu dítěte, tak druhých lidí ve vztahu k narcistickému rodiči; přesněji se jedná o způsob, jak ochránit sebe a dále jak ochránit své blízké; právě zahrnutí ochrany širší rodině mi přijde zvláště přínosné. Poslední kapitola je již obecnější završení rozvíjející témata jako je vyrovnanost, vizualizace úspěchu, pozitivní myšlení a podobně, které svou užitečností přesáhnout jinak velmi specifické téma.

Obecně je publikace psána velice přístupným jazykem pro širokou veřejnost, což sice znamená, že se dobře čte, ale na druhou stranu jsou informace překládány bez podkladů (tedy studií) či jiných důkazů, které bych osobně uvítal alespoň v úvodní části. V některých případech je psána, podle mého názoru, až příliš „kouskovitě“; takřka v knize nenajdete pasáž o rozsahu více jak dvou stran, aniž by byla přerušena nadpisem či nějakým cvičením. Kniha tak přirozeně neplyne ani v částech, kde je podávána nějaká teorie. Toto však nejspíše vychází z povahy publikace, jelikož vyžaduje opravdu vysokou aktivitu čtenáře a pokud z ní chcete vytěžit maximum, tak jí nelze pouze přečíst během večera; po přečtení bych jí pojímal coby zdroj, ke kterému je možné se obrátit v případě nouze.

Kniha je plná cvičení zaměřených na zvládání situací, sebereflexi, a dokonce diagnostiku narcistického rodiče, která je správně podávána s nutným důrazem na opatrnost v její interpretaci. Cvičení jsou dobře volena podle tématu, ačkoliv se v různých podobách opakují, což na mě působilo poněkud rušivě a pasáže typu: „Najděte si místo, kde je klid a nikdo vás nebude rušit“ mě začaly po několikátém zopakování nudit. Dále je třeba říct, že cvičeních v této publikaci je tolik, že zabírají snad čtvrtinu či třetinu knihy, a jelikož se často – v jemně změněné formě – opakují, tak bych je alespoň částečně zredukoval.

Velice pozitivní částí knihy jsou modelové příklady, na kterých je ukázána podoba interakcí s interpretací. Zde mě pouze mrzí, že jich není v knize trochu více. Autorka v rámci knihy podává výčty (například možných reakci), které zmíní a později každému věnuje vlastní paragraf a nenechá je na interpretaci čtenáře, za což jsem byl rád, i přestože bych byl radši, kdyby oněm vysvětlením bylo věnováno trochu více prostoru. Obecně obsah knihy není příliš naditý faktickými informacemi, ale spíše užitečnými radami, strategiemi a raději než dávat hotové návody, se snaží čtenáře přimět k volbě nejlepších možných strategií podle sebe, své situace a konkrétního rodiče, s nímž zažívá obtíže.

Tato kniha není pro každého už z podstaty tematického zaměření, které je velice konkrétní – stárnoucí narcističtí rodiče – a je tedy spíše nevhodná pro ty, co se chtějí dovědět více o lidech s narcistickou poruchou osobnosti. Pro ty, jež je publikace určena, je skvělou možností, jak lépe chápat svého rodiče/prarodiče a lépe s ním vycházet; kniha poskytuje věcné rady, postupy k základní analýze sebe i rodičů a mnoho různorodých cvičení, která lze využívat i v jiných oblastech života. Lidem s narcistickým rodičem vřele doporučuji.

„To je dobře, že ty nemáš děti, protože já už mám vnoučat dost,“ sdělila zvesela jedné mé klientce, jež se velmi trápí svou neplodností, její matka. Rodiče vnímáme jako ty, kteří přejí svým dětem to nejlepší. A tak to také bývá – tedy většinou. Existují však též rodiče všelijak patologičtí, například rodiče natolik zaměření na sebe samé, že jsou schopni svým dětem ubližovat. Řeč je o rodičích s narcistickou poruchou osobnosti. Americká psycholožka Nina W. Brown, jež se narcismem dlouhodobě zabývá, hovoří v recenzované knize k dětem stárnoucích narcistů. Tedy k osobám, jež by mohly být již dávno z dosahu svých rodičů, a přesto na ně častokrát myslí, častokrát se kvůli nim trápí. Jejich matky či otcové je ponižují, vyčítají, stěžují si. Na své děti mají spoustu požadavků, mluví jim do života, zesměšňují je, devalvují jejich názory i postoje, obcházejí je. Demonstrativně se hroutí, spílají a vyčítají, pomlouvají. To, co řekli, často vzápětí popřou. Pobývat s nimi bylo vždy velice náročné a stresující, a ke stáru se řada povahových rysů ještě zvýraznila.

Nina Brown pro přehlednost rozděluje narcistické osoby na čtyři typy: neodbytný, podezřívavý, arogantní a agresivní. Uvádí jednoduché techniky, které vám pomohou kontakty s narcistickým rodičem zvládat: na kontakt se připravit, vytvořit bariéry, rozptýlit se, vytvořit si pozitivní afirmace, vizualizovat úspěch… A uvádí i řadu užitečných rad, například:

– k rodiči se chovejte zdvořile, uctivě a formálně

– na tváři se snažte mít výraz neutrální vlídnosti

– rodiči se nesvěřujte

– nikoho před ním nekritizujte a nenapomínejte

– nepouštějte se do zbytečných konfliktů

– ve svých požadavcích buďte rozhodní

– zbytečně nic nevysvětlujte a neobhajujte se

– zůstaňte klidní, nebo se tak alespoň snažte působit.

Pokud víte, že každá návštěva bude jen o tom, že vám bude rodič nadávat, shazovat vás a vyčítat vám všechno možné i nemožné, nejlepším řešením může být prostě kontakt přerušit. Ne vždy to ovšem jde. Někdy by to znamenalo vydědění, a vy nejste ochotni dědictví obětovat. Jindy může být ve hře kontakt s druhým rodičem:

„Jezdím domů jen kvůli tátovi. Máma ho totiž samotného nikam nepustí, a on si už vůbec netroufne udělat cokoli, s čím ona nesouhlasí. To peklo, které by pak doma měl, mu za to nestojí,“ vysvětluje další z mých klientek. A ještě další vzpomíná zase na narcistického otce, který byl schopen matce nadávat za nedostatky v úklidu, i když už ležela na smrtelné posteli. Tenkrát se otci poprvé v životě vzepřela a matku s manželem odvezli.

Knihu vám mohu doporučit zejména pokud se sami potýkáte s náročnými, manipulujícími a do sebe zahleděnými rodiči. Užitečná však může být i vám, kdo jste měli či máte fajn rodiče, neboť vám může pomoci pochopit chování vašich méně šťastných bližních. Mnohé děti narcistických rodičů se totiž potýkají s odsouzením svého okolí třeba proto, že s rodičem přerušili kontakt. Odsuzující osoby většinou nemají potuchy, čím si prošli, vůbec si nedokážou představit, že by rodič mohl být závistivý, podezíravý, agresivní a vlastním dětem nepřející.

Kniha sice trochu mate pojmy, kdy autorka například hovoří o pozitivních rysech narcismu: empatii, moudrosti, kreativitě, sebereflexi… což ovšem principiálně nejsou „rysy narcismu“, ale rysy osobnosti, jež se mohou v určité míře objevit i u méně vážné narcistické poruchy. Českého čtenáře je pak třeba upozornit na „americký“ styl psaní, kdy se nejdříve dozvíte o čem se bude psát, pak proč je to dobré, následuje vlastní sdělení (vícekrát různě vyjádřeno) a na závěr se dočtete, o čem jste četli. Podobně nadbytečné se mi často jevily dotazníky, v nichž odpovíte na řadu otázek a vzápětí se dozvíte shrnuto, co jste odpověděli.

Přijde mi to škoda, protože v knize zároveň chybí řada dle mých zkušeností podstatné problematiky. Například mi chyběla alespoň zmínka o problémech, jež může přinést přerušení kontaktů, nebo o narcistických prarodičích, jež neohrožují vnoučata stejně jako své děti, ale naopak: Zatímco své děti ponižovali, vnoučata vynášejí a naprosto nekriticky opěvují, a tak je na rozdíl od sníženého sebevědomí (jímž trpí jejich děti) ohrožují spíše rozvojem své vlastní poruchy. Jak se k tomuto postavit? A jak se máte coby rodiče postavit k tomu, že vás prarodiče před vnoučaty devalvují a pomlouvají? Jde o dosti zásadní otázky, které děti stárnoucích narcistů řeší. Tyto absence však neubírají knize na užitečnosti, řadě lidí jistě otevře oči a nasměruje je k praktickému řešení náročné situace. Kdo odpovědi na své otázky nenajde, bude prostě hledat dál, ať už v literatuře (doporučit mohu například knížky Isabelle Nazare-Aga), či u odborníků.

To, co je pro dítě narcistického rodiče nejzásadnější, je, jak uvádí i autorka, posílení osobnosti: kdo je silný a vyrovnaný, nenechá si narcistou ubližovat. Otázka posílení osobnosti je pak principiálně spíše psychoterapeutická než rádcovská, nicméně kniha může významně pomoci. A pomoci mohou i blízcí lidé, včetně těch nejslabších: mnohé děti narcistických rodičů spontánně zesílí a vyrostou v obraně vlastních dětí.