de Nennie, Anita: Když ty nejsi ty - autor recenze: Mgr. et Mgr. Eva Martinákováhttps://www.online-psycholog.com/l/kdyz-ty-nejsi-ty-jak-a-proc-prenasime-na-druhe-svoje-pocity-anita-de-nennie/Nizozemská autorka Anita de Nennie, jejíž jedinou knihu Když ty nejsi ty vydalo v České republice v roce 2020 nakladatelství Portál, se věnuje ve své psychologické praxi poradenství, koučování, supervizi a organizování kurzů pro psychoterapeuty i pracovní kolektivy. Tématy, která mají dle jejího názoru pro naše psychické zdraví i dobře fungující vztahy stěžejní význam, jsou témata přenosu a protipřenosu, s nimiž poprvé přišli hlubinní psychologové. Sama autorka udává, že je tématem přenosu fascinována. K napsání knížky ji dle jejích vlastních slov vedla touha po tom, aby se lidé s tímto jevem dokázali vypořádat a porozuměli lépe svým emocím a reakcím.
Publikace s podtitulem Jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity je populárně-naučnou knihou, která je určena psychologům, psychoterapeutům, lidem pracujícím v pomáhajících profesích, ale také široké veřejnosti se zájmem o seberozvoj a psychologickou tematiku. Je napsána srozumitelně, takže je vhodná i pro laiky. Své postřehy a zkušenosti se autorka rozhodla předat čtenářům nejen teoreticky, ale ilustrovala je také řadou konkrétních příkladů. V úvodu knihy se tak seznámíme s manželským párem, který byl autorkou požádán o spolupráci pro účely napsání zmiňované publikace. Rozhovor tohoto páru, který zvažuje, jestli spolu se svou rodinou poslouží jako modelový příklad vlivu přenosu na blízké vztahy, na mě osobně působí poněkud uměle a nepřirozeně. Následuje první kapitola s názvem Seznámení, kde jsou čtenářům představeny 2 manželské páry a jejich nejbližší příbuzní. Přehled rodinných vazeb je pro přehlednost shrnutý v závěru knihy, což jsem ocenila, protože po přečtení této úvodní kapitoly jsem měla pocit, že se ani ve jménech, ani ve vztazích příliš neorientuji a nezaujaly mě ani poněkud archaicky působící popisy typu: "Je to odvážný chlapec, na něhož si spolužáci, kteří rádi budí hrůzu, nepřijdou", či "Matka Marion řídí domácnost (někdy se jí taky říká hospodyně) a je jí 64 let".
V dalších kapitolách to ale vypadá, jakoby se autorka rozepsala a text začíná být velmi zajímavý. Dozvíme se tam, co je to přenos, jak vzniká a jak se projevuje, pochopíme rozdíl mezi projekcí, přenosem a protipřenosem. Teoretické informace jsou prokládány praktickými příklady i popisem rolí, jež bývají často připisovány jednotlivým rodinným příslušníkům. Dozvíme se také to, jak se naše potlačené vlastnosti a zážitky, označované autorkou hezky jako "vlastnosti za oponou", projevují, jak se hlásí o slovo a co je zdrojem obranných mechanismů. Čtvrtá a pátá kapitola jsou věnovány tomu, jak přenos a protipřenos poznáme a zjistíme v ní také to, že se s nimi setkáváme ve všech svých vztazích.
Také šestá kapitola je velmi zajímavá. Autorka v ní ukazuje, jak se přenos podílí na vzniku strachu z citové vazby, na rozvoji závisti a žárlivosti, na snaze zavděčit se druhým, na domácím násilí či syndromu vyhoření. V sedmé kapitole pak následují tipy na to, jak se z protipřenosu vysvobodit a být sám sebou, a to díky uvědomění, komunikaci a vizualizaci, jež je zde také prakticky popsána ve formě jednoduchého cvičení.
V závěru knihy se opět setkáme s členy dvou rodin, kteří nás celou knihou provázeli, aby tak autorka dotvořila rámec, do nějž se rozhodla své postřehy a úvahy zasadit. Z mého pohledu jde opět o trochu "umělý" závěr, což ovšem nemění nic na faktu, že knížku vnímám i přes určitá zjednodušení a vytržení situací z kontextu jako výbornou inspiraci k úvahám o tom, nakolik jsou pocity, které vnímáme jako vlastní, ovlivněny zkušenostmi z minulosti a tím, že tyto neuvědomované a potlačené zážitky vytěsníme z vědomí. Zajímavé je uvědomit si, do jaké míry jsou pak schopny ovlivňovat naše další vztahy a vnímání druhých lidí. Domnívám se, že pro pracovníky pomáhajících profesí, psychology a psychoterapeuty je tato forma sebepoznání nejen prospěšná, ale přímo nezbytná a je také zajímavým podkladem pro sebezkušenostní výcvik.