Nikdo nezpochybňuje názor, že správná komunikace s pacienty je nejen důležitá, ale je i alfou a omegou, která pomáhá léčit, ustavuje a posiluje důvěru ke zdravotníkům a má podstatný vliv na celkovou spokojenost s péčí. Jenomže jak správně komunikovat? K početným vzdělávacím akcím na toto téma a k celé řadě vysoce odborných i populárně naučných knih teď přibyla další publikace. Společně ji napsali Laura Janáčková, vedoucí psychosomatického oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a Petr Weiss, který pracuje jako psycholog v pražském Sexuologickém ústavu. Recenzovaná publikace je rozdělena na tři části a celou řadu kapitol a podkapitol. V první části je po obvyklém a stručném úvodu čtenář seznámen s ontogenezí lidské řeči. Následuje klasické pojednání o verbální a zejména neverbální komunikaci ve zdravotnické praxi a pasáž o obecných přístupech ke studiu komunikace. Druhá část je uvozena popisem různých modelů vztahů lékaře a pacienta a je zdůrazněna důležitost vzájemné spolupráce. O tom jak ji docílit pojednává řada následných kapitol. Jsou uvedeny též základní strategie, které je třeba používat v komunikaci s problémovými pacienty. Obsahem třetí části jsou zvláštnosti a pravidla komunikace v některých oborech medicíny, jmenovitě v onkologii, ve vnitřním lékařství, v chirurgických oborech, v gynekologii a sexuologii. Zvláštní pozornost věnují autoři specifické komunikaci s handicapovanými pacienty. Publikace uzavírá seznam literatury, který správně favorizuje i další české autory, kteří se zabývají komunikací. Celý text obou autorů je přehledný, čtivý a mimořádně instruktivní. To proto, že je doplněn sérií ilustrativních kreseb, jejichž autorkou je Barbora Matulková. Kniha je v nejlepším slova smyslu elementarikou základních metod komunikace a proto ti zdravotníci, případně sociální pracovníci a další reprezentanti pomáhajících profesí, kteří s komunikací „začínají“, by měli sáhnout právě po ni. Chybička se ovšem občas vloudí i do pěkného textu. V tom recenzovaném nejsou přesně uvedeny názvy jednotlivých fází psychické křivky na příchod a rozvoj závažného onemocnění, /podle Kübler-Rossové/. I když jsou oba autoři psychologové a jejich primární zájem je pochopitelně směřován k psychické pohodě nemocných, je škoda, že nikde nezmínili institut informovaného souhlasu, který dává každému pacientovi právo rozhodnout se, zda si přeje či nepřeje být informován o svém zdravotním stavu. To by se ovšem pak muselo odrazit také v některých doporučeních, která jsou právě z hlediska informovaného souhlasu a jeho konotací už nepoužitelná, i když se realita praktické medicíny za stávajícím ideálem /včetně informovaného souhlasu/ stále opožďuje. Každém případě jsem však přesvědčena o tom, že publikace Laury Janáčkové a Petra Weisse bude dobře sloužit svému účelu a že přispěje ke kýžené kvalitativní změně komunikace s nemocnými.Prof. PhDr. RNDr Helena Haškovcová, CSc. Zdroj: Bulletin odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR, 2009, č.7 /ze dne 24.7.2009/ str. 26.
