V letošním roce vyšla v nakladatelství Portál kniha americké autorky Hanny Levenson, která nese název Krátká dynamická psychoterapie. Tato kniha vyšla původně anglicky v roce 2010 ve Spojených státech amerických pod názvem Brief Dynamic Therapy. Do českého jazyka ji přeložila Helena Hartlová.
Hanna Levenson se krátkou psychoterapií zabývá přes 30 let a to v klinické praxi, výuce i výzkumu. Je autorkou několika knih a mnoha článků a věnuje se také natáčení videí s tematikou krátké dynamické psychoterapie. Působí jako profesorka psychologie na Wright Institute v Berkeley a také založila vlastní školící institut integrativně zaměřené terapie (Levenson Institute for Training).
Levenson svůj přístup k terapii popisuje jako psychodynamickou, vztahovou a na teorii vazby založenou psychoterapii, nicméně využívá intervence i z mnoha jiných terapeutických směrů. Tato kniha je pokusem o popis krátké dynamické terapie tak, aby čtenář získal ucelenou představu o podobě terapie, ale také o jejích teoretických zdrojích a vývoji. Autorka pouští čtenáře do svých profesních zkušeností, na základě kterých dokresluje, jak se k tomuto přístupu postupně dostala.
Kniha je rozdělena do několika kapitol, které na sebe logicky navazují a stále rozšiřují a prohlubují čtenářovo porozumění této terapii. Jako velmi pozitivní vlastnost knihy vnímám rozsáhlou empirickou základnu, která autorce umožňuje podporovat vlastní tvrzení a propojovat jednotlivé teoretické koncepty do širšího rámce krátké dynamické psychoterapie. Kniha si neklade za cíl vyčerpat téma, ale spíše podat ucelený obrázek terapie, proto na mnoha místech odkazuje autorka k četbě jiných zdrojů (svých i dalších odborníků z oblasti) k hlubšímu porozumění konkrétní věci. Pokud tedy čtenáře tato terapie zaujme, nemusí pátrat po vhodné četbě v rozsáhlém seznamu literatury.
Začátek knihy je věnován uvedení do kontextu krátké terapie. Autorka se na základě svých zkušeností i zjištění několika empirických studií domnívá, že téměř každý terapeut dnes pravděpodobně dělá spíše krátkou terapii a popisuje, co odlišuje krátkou a dlouhou terapii. Tohle vysvětlení je dle mého názoru srozumitelné a opodstatněné, nabízí široký výčet oblastí, ve kterých se krátká a dlouhodobá terapie liší a také odůvodňuje, proč tyto rozdíly vedou ke zkrácení terapie. Hned zde upozorňuje, že neexistuje jen jedna forma krátké dynamické psychoterapie a že tedy informace v knize není možné vnímat jako obecně platné pro všechny přístupy této kategorie. Čtenář získává jasnou informaci, že kniha se věnuje především jedné konkrétní krátké dynamické terapii (časově omezené terapii – time-limited dynamic psychotherapy – TLDP).
Kniha poskytuje také stručný přehled historického vývoje. Domnívám se, že čtivě vysvětluje proměnu názorů v průběhu času a jejich souvislosti se vznikem krátké dynamické terapie jako legitimního terapeutického přístupu. V historii začíná u Freuda a psychoanalýzy a postupně se vyprávěním dostává do současnosti. Myšlenky osob, které významně přispěly k současné podobě terapie, jsou zpracovány tak, že na sebe navzájem navazují a rozvíjejí předchozí názory. Myslím si, že je tato kapitola důležitá pro pochopení zdrojů přístupu, zároveň však oceňuji úspornost zpracování. Výsledkem je, že čtenář má přehled o historii, ale není jí zahlcen a má tak kapacitu a energii pro další informace, které kniha nabízí.
Nejrozsáhlejší prostor je věnován vysvětlení třech teoretických zdrojů přístupu (teorie vazby, teorie mezilidských vztahů, zkušenostně-afektivní teorie) a jejich propojení a doplňování se v integrativní krátké dynamické psychoterapii. Dále jsou podrobně popsány zásady a cíle terapie, což podle mého názoru čtenáři umožňuje poměrně dobře si představit, jak práce s klientem v tomto terapeutickém přístupu vypadá. Tento teoretický základ je doplněn podobně rozsáhlým popisem terapeutického procesu, jehož cílem je nastínit, jaké kroky by měl terapeut učinit především na začátku, ale i v průběhu terapie, aby došlo ke zformulování případu. Zde mě zaujalo, že jedním z kroků je podle autorky neustálé zvažování kulturních vlivů, a to jak na problém, tak na proces terapie. Ačkoliv jsem zvažování kultury považovala za samozřejmé, tato kapitolka poskytuje neobvykle komplexní pohled na kulturu, který podle mého názoru může být užitečný i pro práci jinak orientovaných terapeutů.
Pasáž věnovaná intervenčním strategiím je také užitečná a dokresluje představu o tomto terapeutickém přístupu. Úvodní tabulka se seznamem může čtenáře vylekat, že už žádné vysvětlení nepřijde, ale opak je pravdou a tabulku následuje podrobný popis fungování jednotlivých strategií a případně i způsob, jakým je v sezení použít. Celý teoretický text je občas doplňován příklady, jak konkrétní věc fungovala v terapeutčině sezení. Po vysvětlení základů teorie a způsobu práce v terapii následuje jeden celý případ, ve kterém jsou aplikovány předchozí teoretické koncepty. Zajímavé je, že je také možné získat videonahrávky těchto sezení. Je tedy zjevné, že se nejedná o vymyšlený případ nebo o případ, který by autorka pro potřeby knihy vylepšila tak, aby naplňoval ideální představu. Možnost získat objektivní kritérium ke srovnání s psaným textem považuji za velkou výhodu této knihy. Navíc je příběh o práci s mladou dívkou poutavý, a ačkoliv se nejedná o doslovný přepis rozhovoru, dokáže čtenář vždy identifikovat, kdo co řekl a v příběhu se tak snadno orientuje.
Jelikož Levenson o sobě prohlašuje, že je empiricky založená, v knize nechybí ani kapitola věnovaná výzkumům krátké dynamické psychoterapie. Tato kapitola podporuje tón, v jakém je napsána celá kniha. Autorka se nesnaží přesvědčit čtenáře, že tento přístup je nejlepší a jediný možný. Zdá se, že jejím cílem je spíše jej popsat a poskytnout čtenáři informace k tomu, aby sám posoudil, zda by se v tomto přístupu jako terapeut nebo i klient cítil dobře. Dokonce přímo uvádí, že krátká dynamická terapie není pro každého. V kontextu mnoha knih, které, ač možná neplánovaně, působí na čtenáře dogmaticky, považuji tuto knihu za závan čerstvého vzduchu. Příjemným překvapením byl pro mě i samotný závěr knihy, který se věnuje budoucímu vývoji. Myslím si, že i tato pasáž má velký podíl na tom, že celou knihu vnímám seriózně, protože sama autorka mě jako čtenáře přesvědčuje o tom, že věří v budoucnost terapie a že o ní aktivně přemýšlí a má představu, kam vývoj terapie směřovat.
Myslím si, že ačkoli se jedná o odbornou publikaci, mohla by kniha být srozumitelná i lidem mimo obor psychoterapie, jelikož autorka všechny koncepty přehledně vysvětluje a navíc na konci knihy nabízí slovníček některých pojmů. Rozhodně se jedná o užitečnou publikaci především pro studenty psychologie či lidi, kteří s psychoterapií obecně nebo s krátkou dynamickou psychoterapií teprve začínají. Domnívám se však, že by kniha mohla být užitečná i lidem, kteří se již psychoterapii věnují delší dobu, protože jim může poskytnout jinou perspektivu při pohledu na klientovy obtíže, než jakou obvykle používají. Získají tak například možnost rozšířit svůj repertoár technik a intervencí, aniž by opustili své současné zaměření.
Důležitá pro mě je myšlenka, která se prolíná celým textem a kterou vnímám jako ústřední pro tento přístup. Klient, který přichází s nějakou obtíží nebo náročnou životní situací, není nemocný, je spíše zaseknutý, využívá ve svém životě reakce, které kdysi byly adaptabilní, ale dnes již nejsou a proto mu způsobují potíže. Autorka přímo píše, že „maladaptivní vztahové vzorce se získávají v raném stadiu života, poté se schematizují a stojí v pozadí mnoha aktuálních problémů“ (s. 51). To, že nebudou označeni za nemocné, může být pro mnoho klientů důležité. Navíc terapie je poměrně direktivní, terapeut ji směřuje určitým směrem a neustále tohle zaměření udržuje. Tím, že neoznačuje klienta diagnostickými nálepkami, dochází podle mého názoru ke zmírnění pohledu na terapeuta jako na jediného experta na danou situaci.
„Miluji práci, kterou dělám. V klinické praxi, při supervizi i výcviku je mi ctí věnovat čas pomoci klientům a přípravě příští generace terapeutů. (…). Čím víc učím, tím víc se sama učím, jak být lepší terapeutkou“ (s. 7). Tento citát asi nejlépe vystihuje můj pocit z knihy i z autorky. Domnívám se, že se jí i v této knize podařilo věnovat čas příští generaci terapeutů a případně i klientům, aniž by s nimi byla ve fyzickém kontaktu. Také sama přiznává, že se stále učí a zlepšuje ve své práci, což je pro mě přínosné. Vědomí, že i terapeutka s tak dlouhou praxí a množstvím odvedené práce se stále může zlepšovat, podporuje názor, že práce na sobě samém je důležitá a v kontaktu s druhými lidmi také nevyhnutelná.
Nicola Kociánová
