Kniha známé německé psychoterapeutky nabízí způsob, jak najít východisko z těžkých situací, které nemůžeme sami ovlivnit, jako je úmrtí blízké osoby, nemoc, rozchod, výpověď, nespravedlivé zacházení. Změny, zvraty a nové situace patří k životu, i když o ně ne vždy stojíme. Měníme se my, naše okolí, celá společnost. Autorka ukazuje, jak se naučit změny přijmout, dokládá příklady a osobní zkušenosti.

První část knihy upozorňuje na skutečnost, že pohyb a změna jsou podstatou života. Mnoho změn ani nevnímáme, jiné nám zasahují silně do života. Autorka navrhuje čtenáři položit sám sobě otázku, jestli rád vyhledává nové věci, nebo se spíše drží starých zvyklostí. Předem upozorňuje, že odpověď není snadná. V některých oblastech po změnách toužíme, v jiných však chceme, aby všechno zůstalo stejné. Jistě rozhoduje, jestli se jedná o pozitivní nebo negativní změnu. Na druhé straně bylo zjištěno, že lidé přeceňují vliv pozitivních událostí na celkovou životní spokojenost. Člověk se postupně s událostí vyrovná, ať už pozitivní nebo negativní, a jeho životní spokojenost zůstane stejná.

Změny provází strach z neznámého, který může ochromit, ale může se také stát cenným průvodcem. Ukazuje nám, co neumíme a musíme se to naučit. Změna se nepojí jen se strachem, ale i zvědavostí, proto rádi cestujeme a poznáváme nová místa. Potřebujeme stimulaci, rozšiřovat emocionální a tělesné hranice. Jednotvárnost může vést k depresi. Máme v sobě úsilí namířené opačným směrem, touhu růst a rozvíjet se. Pustit se do něčeho nového i za cenu rizika a porážky. Vzhledem k energetické náročnosti změn se jim náš mozek brání. Pomoci může, když si stanovíme plnohodnotný cíl. Jindy nás ke změně dožene aktuální nesnesitelná situace.

Změny, které zraňují a zasahují do naší sebeúcty, mohou vést k ustrnutí v počáteční ublíženosti, hněvu, vzteku, bezradnosti, touze po pomstě. Spadneme do pozice oběti. Tím si odstřihneme zdroj životní energie a možnost věci pozitivně uspořádat. Nic nám nebrání ohradit se, vyjádřit nesouhlas, hledat nové možnosti. Ten, kdo lpí na pozici oběti, připisuje zodpovědnost za své osobní blaho vnějším okolnostem. Požaduje, aby se změnilo okolí, podmínky, ostatní lidé. On nic dělat nemusí. Očekává záchranu zvenčí, kterou pak stejně odmítne. Tím se zbavuje možnosti něco změnit. Do této role se staví sám, stejně tak z ní může vystoupit. Nikdo nemůže přinutit druhého člověka být obětí.

V procesu změny může nastat také jiný problém - aktivace nezpracovaných zranění, zvláště z období dětství. V té chvíli pocítíme naráz současnou i starou bolest, zareagujeme neadekvátně. Změnu pak prožijeme jako devastaci a destrukci. Autorka doporučuje naučit se porozumět tomuto duševnímu stavu, umět oddělit staré pocity z minulosti od současné události.

Varuje také před omylem, že se z nás změnou stane jiný člověk. Nemůžeme se stát někým, kým nejsme, ale jen tím, kým skutečně jsme, plně a celistvě, integrací svých horších stránek, které si nechceme přiznat.

Druhá část knihy má zajímavý název "Nechte to plavat a vytrvejte". Jedná se o zásadní prvek ve schopnosti změny. Zní to jako rozpor - nechat něco plavat a zároveň vytrvat. Ve skutečnosti to znamená opustit něco, co se mění a co nás tíží, vzdát se toho, co nelze ovlivnit. Tento koncept opouštění najdeme v humanistické psychoterapii i světových náboženstvích. Počátek opuštění starých zvyklostí znamená přijmout to, co se děje, i když se vnitřně bráníme. Ale jen opuštění starých pořádků nestačí. Pokud něco opouštíme, musíme se zároveň něčeho držet, abychom se nezřítili. Znamená to držet se přání, cílů, představ a myšlenek, které nás posilují a které chceme uskutečnit. Svého cíle se nemusíme vzdávat, můžeme k němu hledat jinou cestu, případně cíl pozměnit. Nová řešení lze najít i v nepříznivých okolnostech. Jestliže však budeme trvat na neuskutečnitelných věcech, budeme nešťastni. Nedoporučuje se vynakládat na dosažení cíle sílu, pokud nejde o nebezpečí nebo fyzický výkon. Snaha najít řešení za každou cenu může v jeho nalezení bránit. Neplatí, že něčeho dosáhneme, když to budeme dostatečně silně chtít nebo si to vynucovat. Mnozí udělali zkušenost, že něco pozitivního a nového nastalo, když něco jiného nechali plavat.

Třetí část knihy "Zvraty a krize" ukazuje pozitivní stránky, ukryté možnosti a smysl negativních událostí, na které nejsme připraveni a které nechceme. Patří k nim smrt blízkého člověka, nemoc, stáří, rozchod. S těmito osobními situacemi se musí vyrovnat každý sám. Kromě toho přicházejí i kolektivní osudové rány, diktátorské režimy, válečné konflikty, živelné katastrofy, terorismus.

Žijeme v době velkých společenských změn, jako digitalizace, migrace, změna pracovních podmínek, umělá inteligence. Autorka zdůrazňuje, že nerozpoznané a nepojmenované jevy se mohou projevit jako duševní psychosomatické onemocnění na dalších generacích.

Čtvrtá část knihy se zabývá schopností změny. Člověk se dokáže přizpůsobovat měnícím se podmínkám, zasahovat svým jednáním do změn a pouštět se do nových věcí. Existují různé modely změny, které popisují fáze procesu, jimiž prochází jednotlivec, organizace, společnost - od zvratu a krize k novému začátku a integraci získaných zkušeností. Autorka použila model rodinné terapeutky Virginie. První fáze začíná zlomovou událostí, která nás vykolejí, způsobí ztráta rovnováhy. Máme pocit, že se propadáme. Nemusí jít jen o událost, která přijde zvenčí. Může jít také o změnu vnitřního stavu, nespokojenost s dosavadním životem. Následuje fáze šoku, odporu, chaosu, dezorientace. Na povrch vyplouvají emoce. Postižený se brání, odmítá změnu, upíná se k původnímu stavu. Netuší, kam cesta povede, jak se zachránit. Ztrácí poslední záchytný bod, má pocit, že visí nad propastí. Autorka uvádí rady a doporučení, jak se v této fázi zachovat. Pokračuje vyrovnávání se se situací, objeví se první nápad orientovaný na řešení, překonáváme překážky, pomalu stoupáme vzhůru. Nahoře se ocitáme jinde než na začátku, nové se stane součástí našich životů. Autorka připojila k výše uvedenému modelu fázi dna, nejnižšího bodu, odkud existuje jen cesta dál a vzhůru. V tomto bodě nastává zásadní rozhodnutí opustit staré a vydat se novým směrem. Utrpení je tak silné, že dotyčny radši udělá krok do neznáma. V duchu velikonočního principu "Zemři, aby ses zrodil". Typickým příkladem může být rozhodnutí zbavit se závislosti. Dotyčný si uvědomí, že jeho nesprávné chování má horší důsledky, než když se ho vzdá. Autorka upozorňuje, že zvednutí se od dna není cíl, ale roky trvající práce. Ještě jsme nenalezli řešení, ale otevřeli jsme se novým možnostem.

Z osobního pohledu lituji, že kniha nevyšla před lety, kdy jsem prožila propuštění z redakce Katolického týdeníku, onkologickou diagnózu, klinickou depresi a krizi víry. Z obecného hlediska ale vyšla v pravý čas, v době koronavirové pandemie, která se stala zdrojem mnoha osobních, profesních i společenských krizí.

Zdravíme vás všechny v tomto hektickém období zkoušek. Dnes s dalším tipem na knihu, kterou si můžete pořídit například za odměnu Krize je výzva - Bärbel Wardetzki.

Každý z nás si v životě prochází menšími či většími krizemi, které ovlivňují náš život. Může jít o nejrůznější životní změny, které v nás mohou vyvolávat obavy, odpor či smutek z toho, že již nic nebude tak jako dříve. Autorka knihy – německá psychoterapeutka Bärbel Wardetzki – se zaměřuje na ty strategie, které mohou člověku pomoct se s událostmi měnícími náš životní směr nejen vyrovnat, ale také si z nich odnést to, co nás učiní silnějšími.

V knize se v postupně dostáváme od tématu změny, přes opouštění, zvraty a krize až po schopnost změnou projít. Můžeme se dočíst o tendencích, které nás udržují v naší „pohodlné mizérii“ – jen proto, že se bojíme čelit neznámu. Avšak už Hérakleitos říkal, že „věčná je jenom změna“, a proto svým lpěním na starých pořádcích vlastně můžeme sami sobě bránit v dalším rozvoji.

Z mého osobního úhlu pohledu se kniha hodí především pro ty, kteří si v současnosti procházejí těžším období a potřebují najít odpovědi na některé ze svých otázek. Výhodou je, že je kniha obohacena popisem jednotlivých fází krize i sebereflexními otázkami, které mohou pomoci zorientovat se v sobě sama i v dané situaci.

Studentům psychologie se však dílo může jevit „příliš jednoduché“, jelikož shrnuje principy, se kterými se opakovaně setkáváme během našich studií. Doporučila bych ji tedy spíše těm, kteří se s oborem teprve seznamují. V takovém případě může být četba příjemným vstupem do tohoto tématu, bez nutnosti předem se v oblasti orientovat či oplývat znalostí odborných výrazů.

Barbel mám ráda od knížky "Věčná touha po uznání" , což by se prakticky mohlo jmenovat "Psychotéra, ale v knižní podobě". Četla jsem už tak třikrát, děkuji pěkně.

Z názvu by to jeden nepoznal, ale vůbec to není žádná toxicky pozitivní hecovačka "hej sice ti umřela babička ALE VŠECHNO ZLÉ JE K NĚČEMU DOBRÉ". Mottem knihy je, jak řekla jedna z nejdůležitějších postav moderní kultury (Miley Cyrus), "změna je něco, na co se můžeš spolehnout".

Tady Barbel má skvělé vhledy do témat, o kterých píše, a to tak, že to baví číst mě jako člověka z praxe, a umím si představit, že úplně stejně to bude bavit někoho psychologií nepolíbeného. Zase se cítím jako někde na praxi, jako bych přisedala k terapii, kterou vede někdo zkušenější, a to je velký vzrůšo.

Spíše než odborně mluví z praxe a je na tom něco uklidňujícího, když slyšíte někoho jiného povídat o věcech, co jste prožili. Vůbec jsem třeba nevěděla, že existuje něco jako posttraumatická zahořklost, ale aspoň už vím, jak to popsat, až se mě zas někdo bude ptát, proč jsem nešla na doktorát.

Barbel je můj go-to autor, takže nejen že Macurová approves, ale taky budu první v řadě, až se zas něco přeloží. Pokud máte podobné komplexy jako já, buďte hned v závěsu.