Dnešní svět přímo vybízí ke kritickému myšlení. Ať už jde o věci z každodenního života nebo o internet plný všemožných fake news. Není proto divu, že se velké firmy jako Google či Facebook pokoušejí zabránit šíření těchto zpráv. Autoři knihy Kůň uměl počítat opouštějí technologický aspekt a nahlížejí na záležitost kritického myšlení z hlediska psychologie.

Za knihou stojí trojice amerických psychologů, které dala dohromady potřeba demonstrovat, jak funguje kritické myšlení a proč je tak důležité. Prostřednictvím dvou příběhů z 20. a 21. století ukazují vratkost lidského úsudku často vedoucího k sebeklamu.

Susan A. Nolan je profesorkou psychologie na Seton Hall University v New Jersey. Thomas E. Heinzen je profesorem téhož oboru na William Paterson University v New Jersey. A Scott O. Lilienfield má kromě profesorského křesla na Emory University v Georgii za sebou uznávanou knihu 50 největších mýtů populární psychologie.

První příběh nás přesouvá na přelom 19. a 20. století, konkrétněji za vysloužilým učitelem matematiky Wilhelmem von Ostenem, jenž se pustil do zvláštního projektu. Začal totiž svého koně učit přemýšlet. Zpočátku von Osten čelil výrazné kritice, někteří jej dokonce považovali za místního blázna, ostatně není se čemu divit, když člověk veřejně prohlašuje, že jeho kůň Chytrý Hans umí rozlišit deset barev a zná čtyři základní aritmetická pravidla.

Po příchodu generálmajora Zobela začátkem roku 1904 se vše změnilo. Na malý dvorek v Berlíně začali jezdit lidé z celého světa. Od novinářů přes vědce až po cvičitele koní, všichni potvrdili to, co von Osten neustále tvrdil – že naučil svého koně přemýšlet. Kdyby psycholog Oskar Pfungst neprovedl na koňovi řadu experimentů, nebyl by příběh Chytrého Hanse takovým ponaučením. Ne vždy věřit znamená vidět.

„Kdybychom místo skepse byli cyničtí, mohli bychom usoudit, že se z historie dokážeme naučit pouze to, že jsme historií nepoučitelní.“ [str. 51]

Druhý příběh zachycuje americkou rodinu Wendrowových, do níž se v roce 1993 narodila dívka s jménem Aislinn, jíž ji byla nejdříve diagnostikována porucha autistického spektra a o něco později mentální retardace. Jakmile rodiče vyčerpali řady možností, zúčastnili se semináře, v němž se dozvěděli o metodě jménem facilitovaná komunikace. Jedná se o nepodloženou komunikačně-intervenční metodu pro ty, kdo nemohou mluvit. Veškerá komunikace probíhá za přítomnosti asistenta.

Wendrowovým se po čase splnil sen. Konečně mohli komunikovat se svojí dcerou, která jim psala o své lásce k nim a o vysněné budoucnosti. Jednoho dne Aislinn pomocí facilitované komunikace napsala zprávu, v níž osočila otce ze sexuálního obtěžování. Zcela okamžitě byl otec převezen do vazby a děti byli předány do pěstounské péče. Trvalo několik měsíců a experimentů, než se zjistilo, že asistent nevědomě ovlivňuje sdělení, proto velmi často docházelo k závažným nesrovnalostem.

Dva zmíněné příběhy mají hluboký dosah na náš praktický život. Zobrazují v zárodku to, co může vést k neužitečným, někdy i škodlivým činům. Autoři nabádají k zdravému skepticismu, který vyžaduje mysl otevřenou novým nápadům. Je nutno si jej neplést s cynismem, jenž znamená nepřístupnost novým myšlenkám. Přílišná ochota zavrhovat jakékoli tvrzení nebo přesvědčení můžu být podle nich stejně škodlivá jako přílišná otevřenost vůči novým nápadům.

Nebylo by na škodu, kdyby se autoři oprostili od ryze psychologického pojetí a pokusili by se nalézt pojítko mezi kritickým myšlením a děním na internetu. Předkládané příběhy jsou zajímavé a čtivé, ale postrádají něco navíc. Patrně je to důsledek toho, že se v našich očích jeví poněkud neaktuálně a zbytečně.

Kniha Kůň, který uměl počítat je čtivým poohlédnutím za dvěma historickými momenty, které se staly velkým příkladem pro psychology. Pro běžné čtenáře jsou studnou ponaučení za předpokladu, že při čtení bude mysl otevřena. Na konci knihy potěší slovník psychologických pojmů s jejich následným vysvětlením.