Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

Lze vyléčit psychickou poruchu tím, že člověku povyprávíte příběh? Příběh sice související s jeho problémem, zajímavý a nesoucí ponaučení, ale stále jen příběh? Ano, skutečně je to možné. Respektive šlo o jednu z metod, kterou využíval psychoterapeut Milton Hyland Erickson. Nutno podotknout, že byl jako psychoterapeut velmi úspěšný. Knihu plnou Ericksonových takzvaných „teaching tales“ (naučné příběhy), které doplňují a vysvětlují komentáře Sidneyho Rosena, vydalo nakladatelství Portál pod názvem Můj hlas půjde s tebou.

Milton Hyland Erickson byl americkým psychoterapeutem se zaměřením na hypnoterapii a rodinnou terapii. Jeho přístup k pacientům byl do značné míry ovlivněn obtížemi, se kterými se sám potýkal. Byla mu diagnostikována barvoslepost, těžká dyslexie a ve svých 17 letech onemocněl obrnou. O období, kdy bylo jeho ochrnutí úplné, později často mluvil. Vyprávěl, jak čas trávil sledováním ostatních lidí a naučil se velmi dobře rozumět lidským neverbálním projevům. Tato jeho schopnost byla tak úžasná, že působil, jako by dokázal číst myšlenky či měl nadpřirozené schopnosti. On sám v nadpřirozeno nevěřil. Věřil ale v to, že každý člověk má v sobě dostatek zdrojů a schopností, aby dokázal sám sebe ve všech směrech uzdravit.

Erickson sám se neřadí k žádné psychologické škole. Jeho metody ovšem daly vzniknout mnoha současným psychologickým směrům, jako je například terapie zaměřená na řešení (více zde). Při své práci využíval hypnózu, jeho přístup se nazývá ericksonovská hypnóza. Zhypnotizovanému pacientovi vyprávěl příběh, který určitým způsobem souvisel s jeho problémem. Příběh, který by člověku v běžném stavu vědomí připadal zajímavý a možná i poučný, měl na pacienta při pozměněném stavu vědomí přímo zázračné účinky. Jak přesně tato metoda fungovala, vysvětluje v knize Můj hlas půjde s tebou Ericksonův kolega a přítel Sidney Rosen.

Můj hlas půjde s tebou je souborem necelých 120 příběhů. Je třeba dodat, že se nejedná o smyšlené historky, ale o reálné příběhy. V mnoha z nich Erickson vypráví o sobě a své rodině. Příběhy jsou rozděleny do třinácti kapitol podle toho, jakého tématu se dotýkají. Naleznete zde například motivační příběhy, příběhy využívané k nepřímé sugesci, zasazení určitých skutečností do zcela jiných, pozitivních souvislostí (tzv. přerámování), či třeba příběhy zaměřené na zlepšení pozornosti a všímavosti. Poselství některých je zjevné, jiné vyžadují podrobnější vysvětlení, které nabízí právě Sidney Rosen. Jeho poznámky jsou psané kurzívou, takže v knize se čtenář orientuje velmi snadno.

Troufám si tvrdit, že metoda Miltona H. Ericksona je svým způsobem nenapodobitelná. Ke knize Můj hlas půjde s tebou je tedy třeba přistupovat především jako ke svědectví o životě a díle jedné významné osobnosti na poli psychologie. Nejedná se tedy o naučnou knihu v pravém slova smyslu, i když dílčí poznatky z ní psychologové, budoucí psychologové i laici samozřejmě načerpat mohou.

Kniha Můj hlas půjde s tebou je velmi čtivá. Nebála bych se ji přirovnat k moderním bajkám, které pomocí atraktivního vyprávění vštěpují čtenářům poučení a inspirativní pohled na život. Krátké příběhy i osobnost samotného Miltona H. Ericksona jsou velmi zajímavé. Jen je škoda, že si už nikdy neposlechneme jeho vyprávění naživo. Erickson měl prý velmi osobitý přednes a hezký hlas. Během vyprávění zdůrazňoval určitá slova, dělal i několikaminutové pomlky u důležitých částí a tím zvýrazňoval sugestivní charakter svých příběhů. Zřejmě si toho byl i vědom. Název knihy Můj hlas půjde s tebou totiž není náhodný, ale jedná se o větu, kterou Erickson často používal při navozování hypnotického stavu. Myslím si ale, že jakmile se do knihy začtete, dokážete si tohoto nevšedního a charismatického muže velmi snadno představit.

Hodně lidí se zajímá o psychologii z důvodů sebevzdělávání. Třeba já. Věřím, že psychický stav ovlivňuje fyzický stav. Mám to dokonce vyzkoušeno. Pokud jsem v pohodě, tak se cítím dobře. Jakmile jsem ve stresu, ozve se můj žlučník a břicho dělá problémy. Takže se snažím stále na sobě pracovat. Mám ráda knihy, kde prostřednictvím příběhu lépe pochopím pointu. A proto mě zaujala tato kniha.

H.Erickson byl americký psychiatr a psycholog, zakladatel nového přístupu k hypnóze a jeho využití v terapii i v životě. Rosen byl jeho učedník, spolupracovník a přítel. Erickson si ho vybral k sepsání knihy o jeho učení. Je velmi težké popsat něčí práci, která používá hlas a způsob vyprávění jako součást terapie. Erickson dokázal vyprávět tak působivě, že je to těžce zachytitelné. Jeho intuice ho nezklamala, protože Rosen umí vzít čtenáře za ruku a doprovodit ho do Ericksonovy přítomnosti.

Jedna z hlavních složek Ericksonovy terapie bylo vyprávění terapeutických příběhů. Jsou to příhody, které Erickson vyprávěl svým pacientům i studentům. Byly nahrány a Rosen je dal do písemné podoby v roce 1979 s Ericksonovým svolením, kdy asi tři měsíce před jeho smrtí byla podespána smlouva s vydavatelstvím.

Erickson poukazuje na to, že většinu našeho života určuje nevědomí. Ale ne tím způsobem, že je život předurčen. Ale tím, že všechny naše zkušenosti a prožitky ovlivňují naše nevědomí i vědomou mysl. Pokud si přečtu něco, co mě inspiruje, změní se má nevědomá mysl. Hodnota každé psychoterapie vychází ze schopnosti člověka změnit se, a to především v důsledku kontaktu s jiným člověkem.

Každý, kdo strávil s Ericksonem určitou dobu, velmi pravděpodobně prošel určitým typem hypnotického transu. Člověk s kladným očekáváním je v transu nejochotnější příjmat sdělení a nechat se ovlivnit Ericksonovými příběhy.

Erickson nemá na mysli navozený stav ospalosti, neuspí je, neztrácejí nad sebou kontrolu a nepodléhají vůli jiného člověka. Trans je ve skutečnosti přirozený stav, který zná každý. Nejčastěji jej používáme při snění s otevřenýma očima nebo při meditaci, modlitbě nebo cvičení. V knize je to více vysvětleno v první kapitole na str.27. Prostě vše je zde podáno rozumným, jednoduchým jazykem, že i já chápu na jakých principech jeho práce funguje.

Kniha není úplně odpočinkového rázu. Je zde rozebrán příběh, na jehož základech bylo pacientovi či klientovi pomoženo. Takže se čtenář musí někdy více soustředit. Velmi mě fascinovalo, jak lidská mysl pracuje. Spousta věcí by mě ani nenapadla. Jak někdy jednoduše se nám může změnit úhel pohledu na daný problém a tím ho vyřešit. Je to velmi zajímavé a inspirativní čtení, které nelze lehce popsat. Pokud vás to zaujalo, tak si knihu musíte přečíst. Určitě budete překvapení jakým způsobem lze vést psychoterapii.

Na závěr uvedu příklad jednoho příběhu, kdy sám Erickson předává hodnoty a všťepuje sebekázeň svým dětem. To bych potřebovala i já doma na své děti.

Jeho dcerky se rozkřikly na svou matku. On si je zavolal a řekl jim, aby tady stály a přemýšlely o tom, že není hezké křičet na svou matku. První řekla, můžu tady stát celou noc. Druhá uznala, že není hezké křičet a omluvila se své matce. Po hodině stání jí řekl, že hodinové ručičky se pohybují velmi zvolna. O další půl hodiny řekl, že její chování k mamince bylo velmi hloupé, a že křičet na maminku je velmi hloupé. Poté se dcerka rozbrečela a řekla, že si to také myslí. Erickson vytrval dokud dcerka neřekla chci se omluvit a ne musím. Vnitřně si osvojila společensky žádoucí činnost. A Erickson zdůraznil důležitost včasného určení hranic a pravidel.

Úplně vidím svého nejmladšího syna a myslím, že zkusím také stanovit hranice podobným způsobem.

Hodnocení: 100%