Sebevražedné myšlenky – tak málo se o nich mluví a tak málo o nich laická veřejnost ví! Možná právě proto autor Derek de Beurs napsal tuto velice čtivou knihu, která poučí laiky a obohatí odborníky.

V naší společnosti se o sebevražedných myšlenkách obecně velice málo a těžko hovoří. Může za to několik důvodů, které se dozvíte v knize samotné. Kniha také odpovídá na řadu dalších otázek, které se ve společnosti směrem k sebevražedným myšlenkám objevují. Myslíte si, že mluvení o sebevraždě může člověka dohnat k činu? Proto je lepší o sebevraždě nemluvit? Nebo se snad domníváte, že člověk, který trpí sebevražednými myšlenkami patří rovnou do nemocnice? Je to blázen? Jak vůbec někdo může o sebevraždě jenom přemýšlet?!

A jak to je se sebevražednými myšlenkami a svátky – například vánočními. Páchají lidé častěji sebevraždy v období Vánoc? A mohou média ovlivnit člověka natolik, že by spáchal sebevraždu? Je to vůbec možné? A co teprve umělci? Skutečně platí, že umělci jsou náchylnější k sebevraždám? Iveta Bartošová, Petr Muk, Karel Svoboda, Robin Williams, Kurt Cobain – všichni tihle spáchali sebevraždu. A je jich mnohem, mnohem více. Je tohle náhoda? Nebo je skutečně statisticky nějak podloženo, že slavní lidé páchají sebevraždy častěji?

A co teprve sebevražda v rodině? Pokud někdo v naší rodině spáchal sebevraždu, máme zvýšené riziko, že budeme sebevražednými myšlenkami trpět i my? Co když existuje nějaký sebevražedný gen, který se dědí a kvůli kterému jsme náchylní k sebevraždě?

To a mnohem více se dozvíte v této knize. Derek de Beurs je nizozemský klinický psycholog, který celé své dětství prožil za branami psychiatrické léčebny. Ovšem ne jako pacient, nýbrž jako dítě místního lékaře. Jeho otec však sám sebevraždu spáchal a Derek zasvětil svou profesní kariéru snaze o pochopení toho, co tyto lidi k sebevraždám vede. V dnešní je době je pan de Beurs mezinárodně uznávavaným odborníkem na sebevraždy a současně se angažuje rovněž na poli prevence sebevražd.

Musím přiznat, že mne tato kniha velmi mile překvapila. Přestože nenabízí snad žádné kazuistiky, které mne v odborných knihách vždy velmi potěší, tak tahle kniha se pyšní tím, že na každém řádku najdete nějakou zajímavost k dané problematice. Je to kniha nabitá fakty, průzkumy a studiemi, díky kterým vyvrací či potvrzuje různá tvrzení o sebevraždách.

Při čtení je jasně patrné, že autor skutečně ví, o čem píše. Ať už se vás sebevražedné myšlenky týkají osobně (např. že víte, že jimi trpí někdo blízký) nebo profesně (máte zvýšenou pravděpodobnost, že se s lidmi se sebevražednými myšlenkami setkáte – např. pomáhající profese), rozhodně vám doporučuji tuhle knihu si přečíst. Odkryje vám řadu zajímavých informací a ukáže vám, jak můžete o sebevražedných myšlenkách nejen přemýšlet, ale také jak o nich komunikovat.

Já osobně jsem nejvíce ocenila právě tu část o komunikaci, protože jakožto budoucí psycholog je tohle pro mne velmi užitečné. Ale stejně tak pro mne byla velmi užitečná i další témata, která se se sebevražednými myšlenkami pojí.

Jestliže se zajímáte o psychologii laicky nebo odborně, rozhodně by tahle kniha neměla uniknout vaší pozornosti. Díky ní můžete totiž někomu zachránit život. A to za přečtení rozhodně stojí!

Za zaslání této knihy děkuji Nakladatelství Portál ��

Sebevražda je téma velmi citlivé, tabuizované, vyvolávající odpor, strach, smutek, stud a rozpaky. Je to čin pro mnohé nepochopitelný, nepřijatelný, konfrontuje nás s vlastní smrtelností, vyvolává silné emoční reakce. Tabu přetrvává, kolem suicidia vzniká celá řada mýtů, jedním z nejrozšířenějších je přesvědčení, že o sebevraždě je lepší nemluvit. I proto jsem se čtením knihy o sebevraždách dlouho otálela. Podvědomě jsem se obávala, že mne tohle téma rozesmutní, zdeprimuje, že se moje myšlenky začnou ubírat nežádoucím směrem. Obávala jsem se zbytečně, po přečtení knihy Mýty o sebevraždě s podtitulem Jak o ní přemýšlet a mluvit jsem přesvědčena, že je nutné, správné a prospěšné o sebevraždách i suicidiálních myšlenkách mluvit, je ale třeba najít ten správný způsob. A v tom nám kniha nizozemského odborníka na sebevraždy Dereka de Beurse může velmi pomoci.

Autor podrobuje vědeckému zkoumání hned devět mýtů o sebevraždě. Tato přesvědčení vždy nejprve popíše a následně prozkoumá, co o něm říká věda a jak bychom se na něj měli dívat podle expertů na siucidium. Některé z výroků věda potvrzuje, jiné vyvrací, a nebo na ně neposkytuje definitivní odpověď. V první kapitole, nazvané Jak víte, že je něco pravda, čtenáře nejdříve seznámí s vědeckými metodami, pomocí kterých odborníci suicidium zkoumají. Což je pro laiky velmi užitečná a zajímavá pasáž. Vhled do problematiky různých typů vědeckých studií, způsobů jejich použití a zpracování, se mi jistě bude hodit i při studiu jiných témat než je sebevražda.

Publikace je to tenká, má pouhých 168 stran, informacemi je ale nabitá. Poměrně krátké kapitoly věnované jednotlivým mýtům nepůsobí nijak stroze či osekaně, vše podstatné je v nich zmíněno v obdivuhodně dobře zformulované a srozumitelné zkratce. Čtenář se zároveň cítí být součástí rozhodovacího a posuzovacího procesu ohledně pravdivosti jednotlivých přesvědčení. A téměř každý nejspíš narazí na nějaký mýtus, na jehož pravdivost či nepravdivost měl původně mylný názor. Troufám si tvrdit, že i odborníci budou některými fakty a skutečnostmi překvapeni.

Dočtete se o vlivu médií na počet sebevražd, o tom, zda jsou umělci k sebevraždě opravdu náchylnější, o vlivu slunečního světla, ročního období či dnů v týdnu. Dozvíte se, jestli antidepresiva skutečně zvyšují riziko sebevražd, jak je to s dědičností sebevražedných sklonů v rodinách a jestli každý, kdo se pokusí o sebevraždu, skutečně chce zemřít. Bibliografie v Poznámkách je poměrně rozsáhlá a velmi zajímavá.

Knihu mohu jedině doporučit, obzvlášť přínosná bude pro poskytovatele odborné pomoci, učitele a rodiče. Vzhledem k tomu, že počet sebevražd v České republice je dlouhodobě nad evropským průměrem (1,5 % všech úmrtí, každých 5-6 hodin jedna sebevražda), domnívám se, že by si ji měl přečíst každý.

Derek de Beurs se v knize Mýty o sebevraždě snaží podívat na nejčastější mýty, které se o sebevraždě tradují z pohledu vědy. Tedy podložit hypotézy typu „Více lidí páchá sebevraždu v době svátků“ nebo „Umělci jsou k sebevraždě náchylnější“ či otázku role genů a výchovy vědeckými důkazy nebo je naopak vyvrátit. Tento nápad se mi opravdu líbí a oceňuji odvahu pustit se otevřeně do takto tabuizovaného tématu. Odvahu podívat se na téma, o kterém se nemluví, z jiného úhlu pohledu. Například mě nikdy nenapadlo, že lidé, kteří se o sebevraždu pokusí, ve skutečnosti vlastně zemřít nechtějí. Sebevražda je velmi komplexní fenomén a těžko se věří tomu, že o ní někdo dokáže psát tak zábavným a poutavým způsobem. Opravdu se nejedná o knihu, která by ve vás měla vyvolávat negativní pocity. Považuji se za poměrně racionálního člověka, takže vědecky podložené důkazy jsou přesně to, co uznávám a díky nim jsem schopná uvěřit i tomu, co protiřečí zarytým povídačkám, kterým lidé věří už tolik let. Líbí se mi, že jsou zde zmíněny i případy sebevraždy některých známých osobností (např. Avicii nebo Kurt Cobain), ke kterým jsem dosud znala jen velmi málo kontextu. Kromě toho se zde dočtete také jak se suicidálními lidmi komunikovat a jak jim (nebo sobě) pomoci z této těžké životní situace. Mně osobně tato kniha vyloženě sedla. Našla jsem zde perfektní poměr nových informací zasazených do kontextu toho, co už za 4 roky studia znám. Autor všechny informace předkládá srozumitelným jazykem, který je příjemný a jsem si jistá, že i pochopitelný pro lidi, kteří se o psychologii nezajímají.