„Stejně jako darwinovská evoluce se změna jedince děje téměř nepostřehnutelně, na základě mnoha pokusů a omylů. Jedinec proměně instinktivně vzdoruje. Možná, že žije v jakési bažině, ale je to jeho bažina. Ví, kde tu jsou krokodýly a co všechno v tom močálu a mokřinách je. Opustit tuto bažinu znamená vydat se do neznáma a upadnout možná do bažiny ještě nebezpečnější.“ (Kreisman, Straus, 2020, str. 211)

Autoři v této originální publikaci vtahují čtenáře do pozoruhodného světa hraničních pacientů (“hraničářů”) a nabízejí jak odborná fakta o hraniční poruše osobnosti, tak i hodně kazuistik. Tuto pořád neprobádanou a místy i děsivou poruchu popisují od klinických definic až po možnosti léčby. Vysvětlují 9 diagnostických kritérií, které zároveň představují typické vlastnosti hraničáře. Hraničář však nemusí nutně splňovat všechny kritéria... Mnozí ocení, že zmiňují různé psychoterapeutické přístupy a jejich ověřenou účinnost při léčbě hraničních pacientů. Velmi se mi líbilo, že zmiňovali, v jaké konkrétní oblasti došlo vlivem dané psychoterapie ke zlepšení, například terapie zaměřená na přenos (TFP): „Terapie sestává ze dvou sezení za týden, přičemž se zkoumá vztah k terapeutovi. Tento zážitek přenosu umožňuje pacientovi zažít štěpení, které převažuje i v jeho životních zkušenostech. Terapeutova ordinace se stane jakousi laboratoří, kde pacient zkoumá své pocity v bezpečném, chráněném prostředí a pak své porozumění využívá i pro okolní svět.“ (Kreisman, Straus, 2020, 187). Jak můžeme vidět, pro lepší pochopení je výhodou znát jisté psychologické termíny. Tato publikace může být účinným průvodcem na cestě k většímu pochopení (a zvládání) hraničního člověka v našem okolí, i když nám odborné psychologické termíny nejsou známé. Autoři nám představují strategie, jak lépe zvládat nestabilní osobnost hraničářů a to zejména systémem „SET“ – support (podpora), empathy (empatie), truth (pravda) – který podrobněji vysvětlují. Publikace může být užitečná i pro začínající terapeuty, kteří se obávají pracovat s hraničními pacienty. Publikace popisuje početné kazuistiky, na kterých je zřetelné, co byste dalo od práce s hraničáři očekávat a čemu se rozhodně vyhnout. Pro mé byli rozhodně nejvíce obohacující kazuistiky, které dokonale zapadaly do teoretické části. Líbilo se mi, že kniha není rozdělena na část teoretickou a na „kazuistickou“, ale jsou mezi sebou promíchané dle toho, jak se vážou na dané téma. Je to lepší pro pochopení a také oživující. Text nepokládám za stereotypní, právě naopak. Kniha je doopravdy hezky čtivá a rozhodně obohacující.

Autory knihy s poutavým názvem Nenávidím tě, neopouštěj mě! jsou Jerold Kreisman, americký psychiatr a psychoterapeut, věnující se ve své praxi mimo jiné pacientům s hraniční poruchou osobnosti a publicista Hal Straus. Hlavně první z výše jmenovaných autorů je svou profesní orientací a řadou zkušeností z praxe de facto předurčen k tomu, aby seznamoval širší laickou veřejnost i samotné pacienty a jejich blízké s odbornými poznatky, týkajícími se psychických poruch. Publikace s výstižným názvem I hate you, don´t leave me, jež vyšla v nakladatelství Portál v překladu s názvem Nenávidím tě, neopouštěj mě!, je věnována hraniční poruše osobnosti (dále jen HPO). Jde o poruchu, při níž je jedinec plný vnitřních rozporů a obdobně rozporuplné, nepředvídatelné a nestálé jsou také jeho reakce vůči okolí.

V knize o rozsahu zhruba 270 stran se autoři snažili popsat jak vnitřní prožívání člověka s HPO, tak také pocity, které tento jedinec záměrně či bezděčně vyvolává u lidí, s nimiž se setkává. Vycházejí ze čtvrté verze Diagnostického a statistického manuálu americké psychiatrické asociace (DSM - IV) a popisují symptomy této HPO. (V České republice bývá tato porucha diagnostikována na základě Mezinárodní klasifikace nemocí, kde se uvádí jako Emočně nestabilní porucha osobnosti - hraniční typ). Na konkrétních kazuistikách a příbězích klientů autoři ukazují, jak rozporuplně vnímá tzv. "hraničář" sám sebe a jak rozkolísaná je jeho identita. Okouzlující a roztomilá bytost se dokáže během krátké chvíle změnit v manipulativní a nepřátelskou bytost, dobrá matka a manželka má náhle nutkavou potřebu vyjadřovat se a chovat jako děvka. Řadu lidí s HPO doprovází pocit, že žijí v přetvářce, kterou jejich okolí každou chvíli musí odhalit. Touží po blízkosti druhých, ale jakmile ji zakusí, sami utíkají, nebo druhé lidi od sebe odhánějí. Nestálost je jedním z charakteristických znaků této poruchy. HPO je podle autorů jednou z nejrozšířenějších poruch osobnosti a v mnoha případech nebývá diagnostikována, jelikož se jedná o poměrně novou diagnózu.

Čtenář se v prvních dvou kapitolách seznamuje s tím, jaké doprovodné psychické poruchy bývají časté a se stanovováním diagnózy na základě devíti hlavních kritérií, mezi něž patří např. zoufalá snaha vyhnout se opuštění, nestabilní mezilidské vztahy, chybějící vědomí vlastní identity, sebepoškozující jednání, sebevražedná gesta, chronický pocit prázdnoty apod. Prostor je zde věnován různým aspektům života hraničáře a nechybí ani srovnání s jinými poruchami osobnosti a dalšími duševními poruchami. Třetí kapitola přináší hlubší zamyšlení nad tím, co vznik HPO ovlivňuje a představuje různé teorie vzniku HPO. Zmíněny jsou zde vlivy původní rodiny, genetické a neurobiologické kořeny, i možný dopad prožitých traumat.

Velmi zajímavá je čtvrtá kapitola, v níž se autoři přesouvají od terapeutického pohledu do sociálně-filozofických úvah ohledně současné americké společnosti, kterou označují za "hraniční". Upozorňují na fakt, že se v americké společnosti rozpadá struktura, mění se zažité role a vzorce chování jednotlivých pohlaví, ztrácí se kontakt s minulostí i ukotvenost ve zvycích a kultura je oddělena od budoucnosti. S důrazem na individualitu a rozvoj sociálních sítí se vytrácí skutečná sociální interakce a nastupuje hluboce zakořeněná samota. Podle Kreismana a Strause je hraniční syndrom přirozenou reakcí na tyto novodobé druhy stresu. Odvolávají se na řadu výzkumů a statistik, jimiž své úvahy dokládají, i když některé z nich není možné označit za reprezentativní.

V páté a šesté kapitole se opět navracejí k HPO jakožto syndromu, který postihuje konkrétního jednotlivce a věnují se popisu způsobu, jak je možné s "hraničářem" co nejúčinněji komunikovat. Čtenář se na tomto místě seznámí se systémem SET-UP, jež se vyvinul jako strukturovaný rámec krizové komunikace s hraničářem. Obsahuje složky "SET" - support (podpora), empathy (empatie) a truth (pravda) a klade důraz na to, že v průběhu celé komunikace je třeba zdůrazňovat fakt, že za svůj život je za všech okolností zodpovědný hlavně "hraničář" sám, a to navzdory tomu, že se často snaží působit jako oběť, aby si zajistil možnost manipulovat s druhými a vynucovat si jejich podporu. I tato kapitola obsahuje řadu příběhů ze života "hraničářů", takže je i přes odbornější teorii čtivá a srozumitelná i pro laiky. Přínosné mohou být také praktické rady týkající se toho, jak zvládat různé projevy HPO, mezi něž patří např. náhlý výbuch hněvu, změny nálad, impulzivita apod.

Sedmá až desátá kapitola je věnována léčbě HPO, terapeutickým přístupům a postupům, které se ukázaly jako účinné, i těm, jimž je lepší se vyhnout, ale také farmakologické léčbě, významu psychoedukace a důvěry ve zlepšení a pozitivní vývoj. Následují dva dodatky, týkající se klasifikace DSM - IV a vývoji názorů na HPO.

Shrnu-li vlastní dojmy z knihy, musím říct, že ač se mi místy jevila příliš "rozvláčná" a napadaly mě myšlenky, že bych uvítala méně textu a více stručně sdělených praktických informací, našla jsem v ní řadu postřehů, myšlenek i tipů, které považuji za přínosné jak pro odborníky, tak i pro rodinné příslušníky a lidi, kteří mají někoho s HPO ve svém blízkém okolí a také pro "hraničáře" samotné. Určité pasáže jsou zajímavé spíše pro terapeuty, psychology a psychiatry, ale je zde také řada vysvětlení a tipů, jež mohou pomoci lidem v okolí "hraničáře" pochopit jeho pocity a chování a napomoci tak vzájemné komunikaci i získání potřebného odstupu. I když se autoři zaměřují na americkou společnost a její současný stav, jsem přesvědčená o tom, že většina postřehů, jež nám předkládají, je aktuální i pro nás.

• „Jmenuje se Carol, kamaráda od základní školy. Kvůli nějaké drobnosti vás obviní, že jste jí vrazili kudlu do zad, a sdělí vám, že jste nikdy ve skutečnosti její kamarádkou/kamarádem nebyli. O pár týdnů později či měsíců později je Carol zase zpátky, milá a blazeovaná, jakoby se mezi vámi nic nepřihodilo.“
• „Jmenuje se Bob, váš šéf v kanceláři. Jeden den Bob pěje chválu na vaše výkony při rutinním úkolu; další den vám spílá za bezvýznamnou chybičku.“
• „Jmenuje se Arlene, přítelkyně vašeho syna. Jeden večer se s vaším synem rozejde, a jen o pár hodin později se objeví a přísahá mu nekonečnou oddanost.“

Všechny tyto jedince a jejich příběhy, resp. životy spojuje jeden rys: nestálost. Nestálost jako projev hraniční poruchy osobnosti.

Hraniční porucha osobnosti (dále jen HPO) není v naší společnosti nijak neobvyklým úkazem. Naopak se jedná o nejčastější poruchu osobnosti (její primární symptomy vykazuje téměř 6 % americké populace). Nadto tato porucha často koexistuje s dalšími duševními poruchami; alespoň jednu další závažnou psychiatrickou diagnózu vykazuje zhruba 90 % pacientů s HPO. Jedná se mnohdy o deprese, úzkosti, bipolární poruchu, somatizační poruchy, poruchy pozornosti a hyperaktivity aj. Mnohdy je tato porucha osobnosti spojována také s poruchami příjmu potravy – u hospitalizovaných pacientů s PPP se ostatně objevuje téměř v 50 %! Jedná se přitom o závažnou poruchu, jejíž vážnost snadno ilustruje skutečnost, že nejméně 70 % pacientů s HPO se pokusí o sebevraždu.

„Občas přemýšlím, jestli mě neposedl ďábel. (…) Nerozumím sama sobě. Vím jen, že tahle moje hraniční osobnost mě přivedla k životu, od něhož jsem všechny odstřihla. Takže je hodně, hodně osamělý.“

Knížka Nenávidím tě, neopouštěj mě je proto téměř nezbytnou výbavou pro všechny, kteří se orientují do psychoterapeutické praxe či se zaměřují na obdobnou práci s lidmi.

V úvodních kapitolách detailně seznamuje s touto poruchou a jejími projevy. Jaké je její historie? Jak se klasifikovala v minulosti a jak se vymezuje nyní? Jaké jsou podmínky pro udělení této diagnózy? Jaké jsou vůbec teorie týkající se vzniku této poruchy? A její časté projevy? Na to vše první kapitoly velmi podrobně odpovídají, přičemž svá tvrzení dokládají patřičnými studiemi a kazuistikami.

V následujících kapitolách již kniha přechází do praxe, kdy čtenáře seznamuje s možnostmi komunikace s jedincem s HPO, pomocí tomuto jedinci a prací s ním, jakož i s možnostmi terapie; ty přitom popisuje s ohledem na jednotlivé směry a jejich možnosti a uplatnění při léčbě této poruchy. Nevynechává ani kapitolu zaměřenou na psychofarmakologickou léčbu.

 „Většinou jsem v pořádku. (…) Mám ale i jinou stránku, která někdy získává navrch a ovládá mě. Jsem dobrá matka. Jenže má druhá stránka za mě dělá děvku: nutí mě jednat šíleně!“

Publikace představuje skutečně velmi podrobné seznámení s HPO. Popisuje samotné možné příčiny jejího vzniku, její projevy, jakož i následnou práci s jedinci s touto poruchou a možnosti terapie či léčby. Jedná se tedy o velmi komplexní publikaci, kterou bych jistě doporučila všem, kteří se mohou v rámci své praxe s jedinci s HPO setkat (tedy všem psychoterapeuticky či obdobně pracujícím s lidmi), těm, kteří mají dojem, že by rysy této poruchy mohl vykazovat někdo z jejich blízkého okolí, případně kteří sami obdobnými nejistotami a nestálostí trpí.

Kniha, ačkoli se jedná o publikaci odbornou, je psána velmi čtivě, čemuž napomáhají četné příklady z praxe. Je proto vhodná i pro laiky, které do této problematiky mj. výborně uvede.