Nové přístupy k terapii na základě poznatků neurovědy
Téměř každý měsíc se v Nature, Science nebo v jiném renomovaném vědeckém časopise objeví velmi kvalitní neurovědecké práce s velmi zajímavými objevy. Svou dynamikou a významem pro lidstvo může neurovědám konkurovat snad pouze genetický výzkum. Kniha Neuropsychoterapie shrnuje, co dnes víme o neuronálních strukturách a procesech, které se odehrávají v mozku a ovlivňují naše pocity a způsoby jednání. Snaží se odpovědět například na otázky, jaké jsou neuronální předpoklady psychických nemocí nebo jak je možné, že mozek produkuje psychické poruchy. Zároveň zprostředkovává důsledky neurovědeckých objevů pro psychoterapeutickou praxi s pacienty, kteří těmito poruchami trpí. Neuronální předpoklady psychických poruch sahají dále za onemocnění samé a je třeba s nimi v terapeutické praxi počítat a pracovat. Psychoterapie, která je obeznámena s pokrokem neurověd, pak dokáže psychologickými prostředky měnit nastavení neuronálních struktur, a tím "prorážet" nové cesty k pozitivnímu životnímu náhledu pacientů. Cíle a úkoly informované terapie jsou tak nahlíženy ze zcela nové perspektivy, která ukazuje daleko do budoucna.
Kniha je určena studentům medicíny, psychologie, terapeutům, psychiatrům a neurologům.
Význam neobvyklého termínu, tvořícího název této knihy, „neuropsychoterapie“, je vysvětlen již jejím podtitulem; je jím nový pohled na psychoterapii z hlediska neurovědy, který je v mnoha směrech inspirativní pro psychoterapeutickou praxi, protože poukazuje na neuronální základy psychických poruch. Jak v úvodní poznámce k českému vydání poznamenal prof. J. Vymětal, není tento neurologický pohled na psychické poruchy redukováním psychiky na její biologické základy, (jak se o to i dnes někteří psychologové „neuropsychologové“ snaží), ale jde tu „spíše o pokus o integraci psychologického a zvláště neurofyziologického myšlení v jeden celek“. Jak naznačuje v předmluvě autor knihy, zesnulý švýcarský psychoterapeut, který přednášel klinickou psychologii na univerzitě v Bernu, jde tu tedy také o širší a hlubší porozumění „účinným mechanismům psychoterapie“. Integraci obecně psychologických, psychoterapeutických a neurologických hledisek autor nazval „konzistenční teorií“ a zabýval se soustavně jejím empirickým dokladováním; spatřoval v ní možnost překonání „nerozumného rozdělení“ psychoterapie do různých škol. Rozvoj neurovědy vedl k návratu ke starým otázkám, tvořícím spíše doménu filosofie, jako je vztah mozku a psychiky, problém svobodné vůle a dalším, ale také k novým pohledům na fungování dynamických struktur psychiky. Poznatky o ovlivňování psychiky činností mozku (autor je pokládá jen za jednosměrné) by mohlo vést k tomu, že by „psychoterapeuti vyklidili pole psychofarmakologům“, což by se v žádném případě nemělo stát, soudí autor. V knize najde čtenář především zevrubné a systematické poučení o činnosti a stavbě lidského mozku, o „neuronálních korelátech psychických poruch“ a o závěrech z těchto poznatků pro psychoterapii, které zde již byly naznačeny. Zvláštní obsáhlou pasáž textu tvoří téma „uspokojení potřeb a psychické zdraví“, které je klíčové, neboť se v něm autor pokusil ukázat, jak „prostřednictvím narušení základních potřeb dochází ke vzniku psychických poruch“ (např. úzkosti a deprese). Informativní, ale i podnětná kniha pro další diskuzi o vztahu mozku a psychiky.
Prof. PhDr. Milan Nakonečný
Přečíst celou recenziZavřít
Omlouváme se, ale tyto webové stránky nejsou optimalizovány pro tento prohlížeč. Použijte prosím aktuální verzi prohlížeče Google Chrome, Firefox, Microsoft Edge, popř. Safari.