Nevědomé příčiny neplodnosti: Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie - recenzent Pavla Koucká

Psychoanalytička Joëlle Desjardins-Simonová pracuje již patnáct let v centru asistované reprodukce ve francouzském Besançonu a spolu se spoluautorkou novinářkou Sylvií Debras předává čtenářům své psychoanalytické nahlížení příčin neplodnosti.

Dočteme se, že neplodnost může být příznakem vztahu páru, který nevědomě nedokáže vytvořit prostor pro třetího člověka: dítě by představovalo riziko pro soudržnost vztahu, či je místo dítěte v páru již obsazeno jedním z partnerů.

Někdy zase otěhotnění brání zablokované a nezpracované zármutky nebo ty události z rodinné historie, které v sobě nesou silnou zátěž hanby či utrpení, jsou vytěsňovány z vědomí účastníků a zamlčovány v rodinné komunikaci. Též nadmíru ochranitelský a mateřský vztah k mladšímu sourozenci může podle autorek bránit početí (zakrývá totiž „obrovskou a nevyslovitelnou žárlivost“, a dotyčná se bojí, že by ke svému dítěti zažívala stejné pocity). Problematické jsou také nejasné hranice mezi generacemi, nepřijetí své pohlavní role a mnoho dalšího.

Knihu považuji za inspirativní. Při čtení je však nutné si uvědomovat, že jde o velmi specifický pohled na věc. Uváděné náznaky, tvrzení a dedukce nepostrádají jistou logiku a může být vhodné se jimi zabývat, nejde však o důkazy a neznamená to, že to tak je. Autorky píší, že podobné příčiny nepůsobí na psychiku různých lidí stejně, avšak kazuistiky jsou psány tak, že vzbuzují dojem determinovanosti:

– Ivona až po smrti svého otce zjistila, že babička z otcovy strany vykonávala utajené potraty. – „To, co neví, jí zabírá veškerý prostor. Může si dovolit přivést na svět živé dítě, když s sebou, aniž by to věděla, vleče všechny ty životy, ukončené rukama své babičky?“

– Když bylo Markétě 15 měsíců, zemřela její o rok mladší sestřička. – „Tolik na ní ulpělo utrpení její matky truchlící po dítěti; raději by dítě ani nepřivedla na svět, než by riskovala, že o ně přijde.“

– Sofie zůstala po svém narození tři dny nepojmenovaná. – „Toto neukotvení v čase rezonuje s její obtíží zařadit se do běhu generací přivedením dítěte na svět.“

Autorky neuvádějí čísla ani statistiky, a kniha tak působí dojmem, že psychika hraje velmi významnou (ne-li hlavní) úlohu v plodnosti/neplodnosti páru. Odborné studie přitom hovoří zhruba o pěti procentech případů. Navíc se autorky aktivně podílejí na šíření některých mýtů – například, že adopce dítěte výrazně zvýšuje šanci otěhotnět.

Nenaplňovaná touha po dítěti je frustrující, psychicky náročná. Léčba ve středisku asistované reprodukce dává páru určité naděje, nicméně sama o sobě je zase fyzicky (pro ženu) i psychicky (pro oba) zatěžující. Psychologická podpora takovýchto párů je proto záhodná. Když však sama s takovými páry pracuji, jsem opatrná s psychoanalytickými interpretacemi neplodnosti jako vyplývající z historie jednotlivců a nevědomé dynamiky páru. Zavání totiž „hledáním viníka“, a tedy další traumatizací již tak dost ztrápených osob.

Je škoda, že kniha neobsahuje předmluvu, jež by poskytla čtenářům rámec a nadhled, jež by je upozornila na to, že nejde o prokázané souvislosti. Odhaduji, že pro mnohé čtenáře jde bez tohoto rámce o zavádějící čtení. Proto považuji za sporné doporučit jí lidem, které neplodnost trápí. Naopak s chutí ji doporučuji lékařům a pracovníkům center asistované reprodukce. Ilustruje místo psychologa v týmu a může rozšířit obzor těch, kdo jsou příliš zaujati biologickou stránkou plození. Nevědomé mechanismy, ambivalence i společenské tlaky mohou hrát i podstatnou roli. Dobře to ilustruje například kazuistika páru, který se sice léčil ve středisku asistované reprodukce, avšak v plodných dnech se vyhýbal sexu. Nebo ženy, která navzdory dlouhodobé a náročné léčbě neplodnosti tajně užívala antikoncepci, neboť se necítila na těhotenství připravena.

Pavla Koucká, psycholožka
www.skupinyprorodice.cz/

Recenze byl zpracována pro nakladatelství Portál