Autoři v úvodu seznamují čtenáře s konceptem vnitřního kritika. Uvažují nad tím, odkud se bere, jak vzniká. Nabízí paralelu střípku zrcadla podle Andersenovy pohádky Sněhová královna. Zdůrazňují jeho dobré záměry, konkrétně „ušetřit nás hanby a bolesti“. Bohužel mnohdy neví, kdy přestat a svou pomoc přehání.

Knihu doprovázejí cvičení, první z nich se jmenuje „nalaďte si rádio MAGOR“. Vede čtenáře k pozorování a zaznamenávání kritikových výroků, doporučuje kritika si vyrobit, namalovat či jinak znázornit.

Navazují otázkou, jak s vnitřním kritikem mluvit, a zdůrazňují, že čím více se ho budeme snažit potlačit tím se bude projevovat zvučněji a naléhavěji. A jak vlastně vnitřní kritik působí? Jako hlas sdělující absolutní pravdu. Čím je přitom vnitřní kritik silnější, tím je více pravděpodobné, že daný člověk v dětství slýchal kritiku. Jistě si sami vyvodíme, že vnitřního kritika z tohoto pohledu vydatně přiživují nadměrně nároční rodiče, „odsuzující sourozenci a další kritičtí lidé z našeho okolí“.

Kritik je přitom všestranný, stává se partnerem při učení, podporuje nás v sebezdokonalování, snaží se nás duchovně rozvíjet, je tvůrcem pravidel. Nacházíme na něm tedy i řadu ocenění hodných věcí, například jeho holistický přístup, vysoké nasazení.

A jakou úlohu sehrává kritik při depresi a nízkém sebevědomí? Naléhá na nás, abychom se neustále zlepšovali. Snažíme se, ale stejně se nám to nedaří, protože se kritik se žádným výsledkem nespokojí a naléhá na ještě lepší výsledky. Navíc je mistrem přístupu „ano, ale“.

Autoři dále představují kritika jako tyrana našeho vnitřního dítěte, jako krutého a surového rodiče, jako zabijáka, který nás připravuje o instinktivní energii. Zastavují se u rozdílu mezi kritikem mužů a žen.

Velký prostor věnují vztahům a roli kritika v nich, zejména dobře známou poznámku „Co si řeknou lidi“.

Poslední část je věnovaná proměně kritika. Autoři na něj nyní pohlížejí jako na poplašný systém, který volá o pomoc. Zastávají názor, že hlavní je stát se dobrým rodičem vnitřního kritika, aby nemusel stále být tolik aktivní.

Knihu doplňují přílohy, např. test Jaký je váš vnitřní kritik, Dvanáct nejvýraznějších znaků vnitřního kritika, Deset nejvýraznějších znaků vnitřního kritika, který se stal vaším pomocníkem.

Kniha je rozdělená na řadu oddílů a pododdílů, v jejichž struktuře se až ztrácím, nepovažuji ji za přehlednou. Postrádám zastřešující záměr, kniha je pojatá jako posloupnost témat, jimž podle mého názoru chybí jedna základní linie.

Z mého pohledu je kniha nadměrně racionálně zaměřená, postrádám v ní větší prostor pro emoce a konání. Nepochybuji však o tom, že si najde řadu svých příznivců, kterým tento přístup naopak bude velmi vyhovovat.

Kniha je českou premiérou autorů. Halovi jsou autory knih o vztazích: Embracing Each ther: How to Make All Your Relationships Work for You (1989), Partnering: A New Kind of Relationship (2000) a o seberozvoji: Embracing Ourselves: The vice od Dialogue Manual (1993), The Voice Dialogue Anthology: Explorations of the Psychology of Selves and the Aware Ego Process (2012).

Dagmar Brejlová

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

www.brejlova.cz/

Není nic zvláštního (a už vůbec ne patologického), že člověk v sobě samém vnímá a prožívá různé vnitřní hlasy, které se manifestují jako velmi protichůdné tendence. Naopak, je to něco zcela běžného. Německý básník Novalis se v tomto smyslu vyjádřil velmi výstižně: „Každý člověk je malá společnost“. Vědomá snaha se například může zaměřovat na zdravý životní styl, rozumné vedení života, racionální uchopování životních problémů etc., zatímco nevědomé tendence člověka zároveň stahují do hlubin iracionality, sebedestrukce a popření životní vitality (svým způsobem lze mluvit o sebepopření). Výslednicí těchto protichůdných vektorů je životní rozervanost.

Hal Stone – vynálezce metody Voice Dialogue – chápe cestu z této existenciální rozervanosti především jako proces, v němž si člověk uvědomuje kritické hlasy v sobě a konfrontuje se s nimi. Tento proces směřuje k nové duševní rovnováze cestou překlenutí a uvědomění protikladů, která ústí do integrace v novém středu. Proti mnohým zjednodušujícím (a pohříchu nefunkčním) návodům na „šťastný život“ rozumí Hal Stone metodě Voice Dialogue jako procesu reflexe toho, co je. To, co je a co tedy působí, má v nevědomí charakter vnitřních osob a jejich hlasů, které obsazují jeviště dospělého vědomí svými vlastními rolemi a vnucují mu své vlastní směry. Dospělé vědomí je vůči této silné tendenci i v nejlepším případě pouze korektorem, dokud si člověk plně neuvědomí ony nevědomé role.

Nevědomé tendence a role je možné vnímat jako osudové vzorce našich předků působící z rodinného nevědomí (L. Szondi), do nichž se otiskly též kulturní vzorce. Každý rodinný systém existuje v nějakém kulturně-historickém rámci, ne mimo něj. Strategie životního snažení našich předků, osudové zvraty, existenciální zkušenosti a mnohdy boje o přežití v daném historickém kontextu dostanou v nevědomí jedince pozdějších generací formu (Gestalt) vnitřních osob, které se projevují jako hlasy. Někdy jsou tyto hlasy zcela jasně zformované do komplexu příkazů, zákazů, životních maxim etc., jindy se projevují spíše jako silné nevědomé tendence, které formují a nezřídka i deformují život. Vědomí se svými úmysly a přáními se mnohdy jen stěží vzepře onomu absolutnímu nároku (nároku předků v nás – L. Szondi), v jehož zastoupení naše vnitřní osoby drží otěže osudu a určují jeho směr. Už tím, že se narodíme do určité rodiny a kultury, je nám zároveň přidělena role, která je dána předem, neboť z chronologického hlediska vznikla před námi. Jde o scénář napsaný zkušenostmi a danostmi dřívějších generací. Voice Dialogue je cesta uvědomování si této role a proces vystoupení z ní.

Hal Stone ve své knize velmi podrobně popisuje funkci vnitřního kritika, která je mnohotvará a drží nás v omezujících vzorech a rolích, přičemž centrálním bodem obratu je právě jejich uvědomění, které se děje v rámci dialogického spolubytí – v dialogu mezi průvodcem a různými hlasy vnitřních kritiků. Jejich uvědoměním se děje i jejich proměna a vzniká prostor svobodné volby, který tu dosud nebyl.

V praxi dostane vnitřní osoba svou formu prostě tím, že klient vstoupí na určité místo v prostoru a stane se touto osobou – nechá se jí energeticky prostoupit a zcela vyplnit, a pak v rámci dialogického spolubytí cítí, myslí a mluví zcela jako ona, zatímco jeho dospělé vědomí má své vyhrazené místo na židli proti průvodci. Tato rozdílná perspektiva je důležitá, protože umožňuje uvědomění. Rámec metody umožňuje poznat onen vnitřní hlas bezprostředně a diferencovaně v komunikaci s průvodcem. Naproti tomu různorodé přístupy koučinku shodně volí cestu k tendencím člověka – de facto k jeho vnitřním osobám – prostřednictvím dospělého vědomí. Nicméně právě dospělé vědomí si tyto nevědomé tendence zřídkakdy uvědomuje, neboť je jimi doslova obsazeno.

Tento paradox je zásadní. Metodologicky je mnohem efektivnější přímý dialog s vnitřními osobami, které jsou nositeli a hybateli životních tendencí. Přístup metody Voice Dialogue je tedy za prvé diferencovanější, protože rozlišuje různé vnitřní osoby a odlišuje je od dospělého vědomí – a zároveň efektivnější, protože přímým oslovením vnitřních osob a jejich proměnou v bezprostředním dialogu se mění i jejich tendence (kritické, sebedestruktivní, omezující a sebetrýznící). V tomto smyslu lze bez nadsázky říci, že Voice Dialogue je mimo jiné i velmi diferencovanou a efektivní formou koučinku.

Radim Ress, facilitátor metody Voice Dialogue
www.voice-dialogue.cz
http://www.ress.cz/

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál