Odpustit druhým, odpustit sobě

Odpustit druhým, odpustit sobě

Fleurot, Amélia

Portál, 2021

299 Kč254 Kč

Skladem

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Odpouštíme někdy jen na oko? Případně ze slušnosti? A nestálo by za to, naučit se odpouštět skutečně a autenticky? Odpustit těm, kteří nás zranili, znamená pochopit, že dotyčný ublížil především sám sobě tím, že se nás dotkl, ať už vědomě, či nikoli. Prožitá krize nám dává příležitost osvobodit se z toxického vztahu, nebo naopak šanci ho proměnit. Skutečně odpustit proto neznamená rezignovat na spravedlnost a vlastní blaho, ale naopak obdarovat sám sebe něčím velmi cenným.

Amélie Fleurot je francouzská koučka. Působí na Korsice.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Překladatel:Filová, Simona

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1731-2

  • Počet stran / vazba:192 / Pevná

  • Rok vydání:2021

  • Kód:14204701

  • EAN:9788026217312

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze


  • Odpustiť druhým, aj sebe - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA

    https://dennikn.sk/blog/2554982/odpustit-druhym-aj-sebe/

    Téma odpustenia v našom živote rezonuje zakaždým, keď nám niekto ublíži. O niečo ťažšie je touto témou sa zaoberať, keď my sami sme ublížili. Ale bez odpustenia nedokážeme ako spoločnosť fungovať. Tak ako je to s odpustením?

    V staroveku na rôznych miestach a v rôznych kultúrach sa môžeme stretnúť so zlatým pravidlom – s princípom – nerob druhým to, čo nechceš aby robili tebe. Je v tom kus humanizmu a dobra. Toto pravidlo vedie človeka k tomu, aby budoval vzťah k sebe. Doslova premieňal seba a svet okolo seba. Keď chýba ten ľudský rozmer, to pripomína myšlienka – človek človeku vlkom. Nie je tam zákernosť, túžba po odplate či po pomste. Dokonca tam nie je ani zlý úmysel. Vo svete zvierat. Ale nie je tam „ľudskosť“, aspoň nie v takej miere.

    Okrem zlatého pravidla nachádzame aj jeho protiklad, pravidlo – oko za oko, zub za zub. Tam kde chýba humanizmus, tam musia byť stanovené pravidlá a človek musí byť konfrontovaný s témou pomsty a odplaty. Od doby Chammurapiho poznáme iustalionis, čo je právo odvety. A poznáme aj princíp pomsty – vendety, čo je odveta voči kolektívu / rodu. Odtiaľ je už len kúsok ku kolektívnej vine…

    Máme tak dva princípy. Jeden kladie dôraz na „motiváciu“ (dobro) a druhý „zodpovednosť“ (dôsledky).

    Spolu s náboženstvom prichádza téma „odčinenia“. To čo sa stalo, sa samo neodstane. Okrem toho, je tu aj téma zástupnej obete – pomsta / odplata nie je nutná (v ľudskom svete). A v podstate nie je nutné, ani dať veci do pôvodného stavu. A niekedy to ani nie je možné, preto musí byť aj iné „riešenie“.

    V sekulárnej spoločnosti zas rezonuje výzva odpúšťať. A hľadať cestu k určitým normám, hodnotám a k určitému správaniu (etika). Pretože zákon nemôže myslieť na všetko a neporušiť zákon, neznamená nedopustiť sa konania, ktoré je zlé pre spoločné dobro. A pre spoločnosť je dôležité, aby odpustenie v nej malo miesto.

    Niekde medzi týmito štyrmi „princípmi“ dnes budeme rozoberať dnešnú tému, ktorou je odpustenie. Oporou nám v tom bude kniha od Amélie Fleurot – Odpustit druhým, odpustit sobě.

    Odpustenie je dar

    To čo dokáže odpustiť jeden, druhý dokázať nemusí. Na toto neexistuje norma. A neexistuje ani povinnosť odpustiť. To že vám niekto odpustí, nie je samozrejmé. Výrazne to je ovplyvnené tým, čo sa stalo. Nie nadarmo sa hovorí – chybovať je ľudské, odpúšťať božské. Neexistuje právo na odpustenie. Niekto sa môže priznať, môže mu to byť ľúto, môže si trest odpykať, dokonca urobiť niečo pre nápravu krivdy a aj tak odpustenie nemá „garantované“.

    Múr vs. zmierenie

    Tak ako neexistuje právo na odpustenie, neexistuje ani právo na zmierenie. To že vám niekto odpustí neznamená, že sa všetko vráti do pôvodných koľají. Možno áno, možno časom a možno nikdy. Odpustiť neznamená zabudnúť. A preto aj keď odpustiť možno, to čo sa stalo, bráni pokračovať. Akoby vyrástol múr. A niekedy naozaj nie je dobré ho odstrániť…

    Odpustenie vs. pomsta

    Pre lepšie pochopenie odpustenia, treba najprv hovoriť o pomste a odplate.

    Je znakom určitých kultúr a spoločnosti, že kladú dôraz na odplatu. Je v tom kus rezignácie. Straty nádeje, či viery v dobro.

    Túžba po odplate. Má blízko k hnevu. To čo sa stalo vyvolalo hnev. Hnev je znakom narušenia hraníc. Je snahou o nápravu. Ak však dostane voľný priestor, smeruje smerom von v podobe túžby po pomste. Veríme tomu, že pomsta prinesie spravodlivosť. Práve pomsta v podobe vendety ukazuje, že ak sa roztočí špirála násilia – pokoj a zmierenie sa už nedostanú k slovu.

    Je veľa rôznych krívd. Niektoré sú menšie, niektoré väčšie a niektoré sú skutočným zlom. Je pochopiteľné, že v nás to vrie. Túžba po pomste je blízka hnevu. Chceme „to“ vrátiť. A v istom zmysle nám to urobí dobre. Tá túžba je spojená s túžbou prežiť. Preto máme z nej dobrý pocit. Ale keď nám niekto ublížil a jednu mu „natiahneme“, síce sa nám uľaví. Ale riešenie to nie je. A v dnešnej dobe to už nie je ani vhodná reakcia. Neprináša riešenie. Akoby sme si pohadzovali horúci zemiak. Zo strany na stranu.

    Máme pocit, že sa emócie uvoľnili. Keď dáme priestor pomste. Ale tak to nie. V skutočnosti práca s emóciami musí prebehnúť v našom vnútri. Preto sa odpustenie zdá, ako jediné vhodné riešenie. Našou motiváciou predsa nie je čakať na zámienku a potom sa na niekom „vyvŕšiť“. A nie je to ani potrebné. Máme pud sebazáchovy a na všetko ostatné tu je polícia, súdy, armáda, zákony, právnici, ale aj terapeuti či psychológovia. Pomsta je v súčasnosti už prežitkom. Pozornosť sa preto presúva k odpusteniu

    Čo predchádza odpusteniu

    Je ťažké predstaviť si odpustenie bez úkonov, ktoré mu predchádzajú. Myslím tím snahu napraviť škody, dať do pôvodného stavu čo sa dá a prejaviť ľútosť. Tieto veci by mali byť prítomné, v čo najvyššej miere. Ale nie vždy to je možné. Mohlo sa stať niečo, čo sa už nedá napraviť. Ale aj keď sa čas nedá vrátiť späť. Ľútosť nie je v tomto obmedzená. Je to na chcení. Ak sa niekto neuchádza o ľútosť, potom buď nevie čo sa stalo, alebo sa ospravedlniť nechce.

    Pri slovách ľútosti je to podobné, ako pri odpustení a zmierení. Neexistuje jedna formulácia ako, čo a kedy. Existuje len rada, aby to prebehlo osobne. Zranenie je natoľko vážne, že pokus dať veci do poriadku, by nemal prebehnúť cez email, alebo nejaký papierik…

    Niekedy sa ten druhý naozaj nechce ospravedlniť. Možno odmieta prevziať zodpovednosť, pretože si nie je vedomý kroku, ktorý by zranil. Alebo ublížil zámerne. Vtedy nám neostáva nič iné, než sa s tým vysporiadať bez toho druhého…

    Odpustenie vo vzťahu

    Samostatnou kategóriou je odpustenie vo vzťahu. Práve tu vidíme, ako ľahké je ublížiť druhému, aj keď nemáme taký úmysel. Práve vo vzťahu vidíme, aké dôležité je nečakať ospravedlnenie za všetko. Ale zároveň vedieť sa ospravedlniť aj za to, čo ublížilo vzťahu (aj keď sme nechceli). O to viac vidíme, aké dôležité je hovoriť o zranení. A to z obidvoch strán. Často nám to pomáha pochopiť sa navzájom, mnohé si vysvetliť. Ale je to dobré aj pre budúcnosť. Spoznávať čo a ako a do budúcna sa vyhýbať krokom, ktoré zraňujú. Vo vzťahu sa učíme skutočnému odpúšťaniu. O to viac, že treba kráčať spolu ďalej. Vo vzťahu treba veci prekonávať a premieňať. Tam nie je priestor len tak odísť. S odpustením sa tak spája určitá námaha a tú musia absolvovať obaja.

    Viac o vzťahu a odpustení si môžete prečítať tu: https://dennikn.sk/blog/1339093/vztah-a-odpustenie/.

    Ako dospieť k zmiereniu

    K zmiereniu sú potrební obaja. K odpusteniu stačí aj jeden. Ako dospieť k odpusteniu? Frederic Luskin zo Standforskej univerzity prišiel so zaujímavou koncepciou:

    Treba si dopriať čas. Čím hlbšie je zranenie, tým viac času bude potrebné na odpustenie…

    Urobiť čo sa dá, aby sme sa cítili lepšie. Niektoré veci máme vo svojich rukách a nie je dobré jednej udalosti dať moc nám pokaziť celý deň.

    Držať si odstup od stresu a vedieť oddychovať. To zvyšuje našu odolnosť a schopnosť sa s problémom vysporiadať, keď sa vyskytne.

    Nebyť závislí od druhých. Vnímať druhých ako partnerov. A nedať im nad nami moc. Čo to znamená? Jedna vec je byť zraniteľný, to je pre vzťah dôležité. A druhá nechať si zbytočne ubližovať. Vedieť rozlíšiť, komu sa otvoríme a komu uveríme…

    Sústrediť sa na svoje myšlienky a zamerať sa na budúcnosť. To je opäť niečo, čo máme v rukách a čo ovplyvňuje naše prežívanie. A ako vnímame, čo sa stalo.

    Nepodľahnúť snahe pomstiť sa. Hnev nás potom dokáže ovládnuť a doslova stratíme hlavu. A urobíme ľahko aj niečo, čo potom budeme ľutovať.

    Prijať odpustenie, ako príležitosť na rast. Už nie čo my čakáme od druhého, alebo od iných, ale ako sa k tomu postavíme my sami.

    Prečo odpustiť?

    Znamená to, že odteraz budeme odpúšťať vždy a všade? Neznamená. Len je snahou, aby sme odpustili vždy, ak sa to čo len trochu dá.

    Vo vzťahu dvoch ľudí, ktorí sa majú radi platí, je dôležité opustiť schému, kde jeden je vinník a druhý obeť. Pretože obidvaja môžu byť tím poznačení. A nemusia to prekonať.

    A vo všetkých ostatných vzťahoch? To čo sa stalo, nás zväzuje. Ak to neporiešime, ostaneme v pozícii obete. Nemusí sa nám to páčiť, ale nakoniec potrebujeme odpustiť kvôli sebe…

    Ak neodpustíme, to čo sa stalo si nesieme ako batoh na chrbte. Čím ďalej, tím ťažšie pre nás bude kráčať. To čo sa stalo, nás oberá o energiu. Je to ako čierna diera, ktorá pohlcuje našu životnú silu a my časom nemáme silu kráčať.

    Ak neodpustíme, ostaneme v pozícií obete. A poznačí to náš život a našu snahu si ho vychutnať.

    Odpustenie a jeho význam

    Dnes už klasické texty začínajú pri rozoberaní témy slovnou hračkou. My dnes ňou zakončíme článok.

    Základom odpustenia je slovo pustiť. Myslí sa tím pustiť toho, kto nám ublížil. Pustiť ho z puta, ktoré ho viaže k nám. Napriek tomu, čo urobil. Grécke slovo afiémi a aj latinské remittere hovoria o zbavení sa niečoho. Myslí sa tím zbaviť sa tej ťarchy, ktorá sa spája s ranou a s ublížením. A grécke apolyó a latinské absolvere zas hovoria o rozviazaní. Myslí sa tím odpútať sa od toho, čo sa stalo. Nemecké slovo vergeben nakoniec poukazuje na úlohu – vzdať sa oprávnenia konať. A teda odpustiť. Nakoniec odpustenie sa javí ako jediné riešenie, ak nechceme ostať v pozície obete a dovoliť rane, aby sa s nami niesla celý život.

    To čo píšem, sa mi píše ťažko. Viacerí ľudia mi ublížili a mnohí z nich nemajú záujem to riešiť. Preto sa mi to nepíše ľahko. Nepáči sa mi podobenstvo o Márnotratnom synovi. Je to prirodzené. A je to ľudské. Ale bez odpustenia, sa neposuniem ďalej. Možno ste čítali Chatrč od Paula Younga. Nakoniec nám bude odpustené, ak my sami dokážeme odpustiť iným. My sami sme veľa krát ublížili. Dokážeme byť milosrdní k sebe, aj k druhým? Odpustenie ktoré raz budeme sami potrebovať, začína totiž v našom odpustení iným. Bolí to. Viem…

    .

    Na začiatku sme odpustenie brali ako niečo, čo sa týka iných, pretože musia prísť za nami a niečo pre to urobiť. Teraz je už zrejmé, že všetko to je dôležité, ale odpustenie je predovšetkým vnútorný proces, ktorý potrebujeme aby sme kráčali životom a nedovolili okolnostiam, aby nás poslali do kolien. Odpustenie potrebujeme kvôli sebe. A ak chceme odpúšťať druhým, môžeme začať tím, že dokážeme odpustiť sebe. Koľko vecí vyčítame sebe a potom nám chýba motivácia odpustiť aj druhým. A tak nielenže treba odpustiť, čo nemusí byť ľahké. Ale treba začať u seba. Prijať seba a odpustiť sebe. Dokážeme to!

    - 15.10.2021


  • Umění odpouštět skutečně a autenticky - autor recenze: Jana Mišúnová

    https://kultura21.cz/zdravi-a-zivotni-styl/22144-odpustit-druhym-odpustit-sobe-portal-recenze

    Dokážete odpouštět doopravdy, nebo jen na oko a ze slušnosti? Nebylo by dobré naučit se odpouštět autenticky? A jaký je v tom vlastně rozdíl? Když odpustíme těm, kteří nás zranili, pochopíme, že dotyčný člověk tím, že se nás vědomě či nevědomě dotkl, ublížil především sám sobě.

    A překonaná krize nám nabízí možnosti – buď se můžeme z toxického vztahu osvobodit, nebo jej zcela proměnit. Když odpouštíme, nerezignujeme na spravedlnost, ale dáváme sami sobě mimořádně cenný dar.

    Odpuštění v různých vztazích

    Knihu Odpustit druhým, odpustit sobě, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Portál, napsala francouzská koučka Amélie Fleurot. Ta momentálně působí na Korsice. V knize se zaměřila nejen na odpuštění obecně, ale především na to, jak odpouštět v různých typech vztahů – partnerských, přátelských, rodinných i pracovních.

    Naděje na šťastnější budoucnost

    Autorka nerozebírá odpuštění v náboženském slova smyslu, ale soustřeďuje se především na samotné fáze procesu odpouštění a na to, jak se s nimi vypořádat. Vysvětluje, že odpuštění potřebuje čas a že není dobré odpouštět jen proto, že by se to dělat mělo. Opisuje také emoce, které v průběhu procesu odpouštění vznikají a radí, jak k nim přistupovat. Své čtenáře k odpouštění nenutí, pouze ukazuje cestu a odhaluje, že tím, že odpustíme, pomáháme nejvíc sami sobě. Dáváme si tím dar nového začátku a šťastné budoucnosti a zbavujeme se negativních emocí, které nás ničí.

    Kniha je psaná srozumitelně, a tak myšlenky, které autorka zprostředkovává, snadno pochopí každý. Protože se věnuje různým situacím, které v životě mohou nastat, najdete si na stránkách knihy užitečné rady bez ohledu na to, v jakém vztahu právě prožíváte zranění. Na konci knihy je krátký test, který odhalí, jaký je váš vztah k odpouštění. Odpouštíte snadno, nebo to je pro vás cizí slovo?

    Hodnocení: 85 %

    - 08.10.2021


  • Fleurot, Amélia: Odpustit druhým, odpustit sobě - autor recenze: Jana Šulistová

    https://psychologie.cz/uvod-do-odpousteni/

    Co všechno se dá odpustit?

    Trnitá cesta k odpuštění

    Úvod do odpouštění

    Kdyby tak lidské srdce mělo odpouštěcí ventil jako radiátor ústředního topení! Pootočíte, chvilku syčí plyny vzteku a křivd, pak začne téct voda a srdce se opět vlídně rozehřeje. Jenže realita bývá mnohem obtížnější...

    Co nejhoršího jste v životě dokázali odpustit? Nebo máte v sobě všechny křivdy pěkně natlakované od první rozšlapané bábovičky přes nevěru po poslední podraz v práci? Pro mě je odpouštění jedno z největších životních témat, zejména pro to, že bytostně nesnáším konflikty, nelad a pocit hněvu. Tisíckrát radši bych truchlila, než když mnou začne lomcovat vztek, a mnohem raději bych odpustila, než se užírala. Občas se mi to i povede.

    Asi jako většině lidí se mi snáze odpouštějí činy, které nenasedají na traumata z dávné minulosti. Pokud jste byli to méně milované nebo dokonce nechtěné dítě, odpustit nevěru a zradu dokážete jen v nejvyšším stupni duchovního vývoje. S jizvami po ponižování a odstrkávání chytnete nerva i tehdy, když vás nějaký drzoun předběhne u kasy. A pokud vás od malička vychovávali v tom, že i špatně vypočítaný příklad z matematiky nebo chybějící čárka v souvětí jsou zárodkem šlendriánu schopného zničit planetu, těžko odpouštíte zejména sami sobě. A v lásce nejspíš nemáte ani lehkonohé borce, kteří nedodržují smlouvy a termíny s bezstarostným: „A co má být, svět se přece nezboří!“

    Náročná disciplína

    Knížka Amélie Fleurot Odpustit druhým, odpustit sobě (Portál) mě zaujala pevnou vazbou, elegantní obálkou s obrázkem otevřené prázdné klece a tušením šťastného ptáčka volně poletujícího ze stromu na strom. A také sympatickým jménem autorky (miluju totiž Amélii z Montmartru i květiny – francouzsky fleurs). Tím ale mé nadšení skončilo, uvnitř čekala stručná úvaha francouzské koučky nad všemi aspekty odpouštění. Ovšem po řadě sebepoznávacích seminářů, výcviků a let strávených v pomáhající profesi by asi bylo s podivem, kdybych v malé knížečce vykutala nějaké strhující novinky. I v závěrečném testu schopnosti odpouštět jsem prošla zhruba na jedna mínus.

    Když jsem se však na knížku podívala očima „odpouštěče-začátečníka“, musela jsem ji nakonec ocenit jako kvalitní stručný návod a rozcestník. Protože co si budeme povídat, odpouštění často bývá disciplína srovnatelná se změnou životosprávy při těžké nadváze. Nedá se jen tak říct Čo bolo, to bolo, terazky som odpustil, když minulé křivdy jsou pořád na dohled stejně jako špeky přetékající přes kalhoty. Zatímco hubnutí znamená pracnou úpravu jídelníčku, pohyb a spoustu dalších změn, u odpouštění je potřeba si ujasnit zejména to, zda chcete mít nitro opravdu nadupané hořkostí a hněvem (tím pádem už do něj nejspíš nenarvete ani kapičku radosti a lásky). A také si uvědomit, že stejně jako nehubnete kvůli potěšení praktického lékaře či ortopeda, ale kvůli sobě. Odpuštění totiž prospěje zejména vám, protože se zbavíte bolesti a hněvu.

    Nečekejte reciprocitu

    Odpuštění je nejlepší způsob, jak se přestat soustřeďovat na negativní zkušenost a jak zabránit tomu, aby hněv a nedůvěra poškozovaly váš budoucí život, je citát vhodný na nástěnku. Včetně toho, že odpouštění není projevem slabosti. Ostatně kdyby nic jiného, všechny citáty v knize jsou hodny sochařova majzlíku a kvádru kvalitního mramoru.

    Důležité je uvědomit si také, že na odpuštění není reciproční nárok. To, že na vaší frontě je klid, neznamená, že druhá strana se nebude doživotně dusit ve šťávě vlastního vzteku. I když třeba ten druhý, s nímž jste si ublížili, pořád ještě trucuje a nejradši by vás zabil, vaše vlastní osvobození od hněvu je k nezaplacení. Sousedka, se kterou jste se halasně chytli kvůli rohožce opakovaně počurané od psa, možná ještě pluje domem jako Perun hromovládný a neodpovídá vám na pozdrav. Ovšem pokud vy už necítíte potřebu shodit ji ze schodů a dokonce vám ani nestoupne tlak, přestože rohožku máte zase mokrou, je to pocit k nezaplacení.

    Odpuštění se nedá ani uspěchat, některé fatální činy jsou totiž z pohledu mnohých lidí neodpustitelné. Zejména pokud jste utrpěli velkou citovou ztrátu nebo narcistické zranění, tak vás představa, že byste viníkovi měli odpustit, může rozzuřit. Někdy dokonce začnete nenávidět i toho pitomce, který vám něco tak nehorázného navrhuje. Odpustit? Jen přes mou mrtvolu! Rozhodně byste však proces odpouštění neměli uspěchat. Cesta k němu totiž vede klikatě přes truchlení a hojení a na to řadě lidí nestačí ani dlouhá léta. I když odpustíte, čin nezapomenete. Jizva po zranění se začne ozývat, kdykoli situace nápadně připomíná tu z minulosti.

    Nikdo není dokonalý

    Umění odpouštění se dá dobře trénovat pokusy na vlastní osobě. Sami sobě totiž nejhůř odpouštějí lidé vychovávaní zásluhovou láskou, které se jim dostalo jen tehdy, když dokonale splnili požadavky okolí. Zvnitřněný Rodič umí práskat bičem klidně i řadu let po smrti toho reálného.

    Jenže pokud dokážete vlídně a s empatickým pochopením přijímat sami sebe se všemi slabostmi, chybami a neúspěchy, najednou se umíte lépe vžít i do vašich viníků. Samozřejmě to neznamená, že se blahosklonně přijmete se svou leností, nezdrženlivostí, prchlivostí, obžerstvím a dalšími nežádoucími tendencemi a nebudete jim vzdorovat. Jen když zhřešíte nebo něco zvořete, tak si prostě odpustíte – s předsevzetím, že zítra se pokusíte zvednout laťku o kousek výš. Ostatně zde je další citát z knihy vhodný na motivační nástěnku: Odpouštění vašich neúspěchů vám otvírá možnost budoucích úspěchů.

    Navíc neúspěch vás necharakterizuje. Pokud samozřejmě nejste takoví výtečníci, kteří zboří auto při každém vyjetí z garáže. Ale i to znamená jen fakt, že zkrátka nemáte talent na silniční provoz, jinak můžete být skvělí, laskaví lidé se spoustou jiných schopností. Ty byste měli rozvíjet, abyste měli více uspokojení ze života (a také více peněz na taxíky nebo na opravy blatníků). A odpustit si, že s autem vám to prostě z nějakého důvodu nejde.

    autor recenze: Jana Šulistová
    Recenze byla zpracována pro Československá psychologie
    https://psychologie.cz/uvod-do-odpousteni/

    - 03.09.2021

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)