Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

Kniha Vladimíra Vavrdy Otázky soudobé psychoanalýzy vyšla v prvním vydání v roce 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, její nynější vydání z roku 2019 pak přinesl Portál v rámci své edice Spektrum. Autor se v knize snaží přiblížit psychoanalýzu především čtenářům z řad studentů vysokých škol a čtenářům z řad pomáhajících profesí (psychoterapeutům, psychologům, lékařům, zdravotním sestrám). Kniha je koncipována ve dvou částech – první, teoreticky zaměřené, a druhé části, která je pak orientována na otázky klinicko-terapeutické. Velký důraz je kladen na rozvoj psychoanalýzy v druhé polovině dvacátého století a očištění psychoanalýzy od pověsti zastaralého nevědeckého proudu.

Doktoru Vavrdovi se cíl přiblížit psychoanalýzu širšímu okruhu čtenářů vydařil. V úvodu knihy píše o nutnosti oddělit psychoanalytickou teorii od technik terapie. Teorie totiž může být přínosná i mimo terapii, třeba při řešení problémů se vztahy mezi poskytovateli a klienty v pomáhajících profesích (doktory – pacienty atp.). Autor představuje psychoanalýzu jako způsob nahlížení funkcí a vývoje lidské psychiky, který může sloužit ke zvládání kontaktu s klienty, porozumění léčbě (která nemusí být psychoanalytická) a zlepšení vztahů s druhými. Vavrda dále přibližuje psychoanalytický postoj překládat nevědomé konflikty do objektivních vztahů. Teorii ukazuje čtenáři jako způsob nahlížení skrze svobodu, odproštění se od autocenzury, nikoliv jako danou všeobjímající “Psychoanalytickou Pravdu”. Sympatické shrnutí přístupu psychoanalýzy v rámci terapie pak můžeme adaptovat takto: Nahradit “být objektem” slovy “jsem subjekt”.

Při čtení je nutné mít na paměti, že kniha byla napsána již před 14 lety a její soudobost je tedy, v rámci rychle se rozvíjející vědy, spíše rámcová (většina uváděné odborné literatury je již více než dvě dekády stará). Nikterak to však nenarušuje její hodnotu, jelikož autor klade velký důraz na klasická témata především z vývojové psychologie a nahlíží na ně skrze psychoanalytickou teorii. Tímto získává kniha čtivost a koherentnost – prostě řečeno: kapitoly na sebe umně navazují a vytváří bohatý obraz lidského duševního vývoje i psychických mechanismů. Toto má však jedno úskalí – kniha není, dle mého názoru, příliš určena úplným laikům. Pro čtenáře je nutné mít alespoň základní znalost psychologických/analytických pojmů. Sám pro sebe bych si ji označil za malé repetitorium vývojové psychologie a základů psychoterapie. Při čtení jsem ani tak nevnímal, že čtu psychoanalytickou publikaci, jako spíše kvalitní odborný psychologický text. Jistou vadou na kráse nesporné odbornosti doktora Vavrdy jsou časté (kratší i delší) pasáže obsahující tvrzení “je známo”, či “studie ukazují”, kde ovšem žádné studie nejsou citovány.

Text obou částí knihy protkávají kratičké kazuistiky/příklady z praxe, které konkrétní tématiku velmi jasně osvětlují a činí tak psychoanalytické myšlení méně ezoterickým. Klinicko-terapeutická část bude skvělým vodítkem pro budoucí terapeuty, terapeuty ve výcviku i jiné členy pomáhajících profesí. Zároveň určité pasáže mohou sloužit potenciálním klientům jako ukázka toho, jak by měla vypadat řádná (psychoanalytická) terapie a pomoci jim tak zorientovat se v tom, co mohou a co by měli od terapie očekávat. Doktor Vavrda ukazuje, jak ze sebe v roli terapeuta nedělat stroj na terapii, ale subjekt, který klientovi pomáhá integrovat části obrazu self a tím ho vede k ozdravení. Terapeut má zrcadlit a zprostředkovávat klientovi jeho strukturu self objektivněji a v souvislostech, této úloze je poměrně detailně věnováno posledních sto stran knihy. Nejsilnější a nejlépe napsanou kapitolou pro mne byla jednoduše pojmenována “Interpretace”. Ačkoliv byly následující závěrečné kapitoly, cca. posledních 48 stan, stejně kvalitně napsané, jako zbytek knihy, tato kapitola byla pro mne jakousi pomyslnou tečkou, která daleko přesáhla celý zbytek knihy.

Brilantně napsanou publikaci bych jistě doporučil všem studentům psychologie, nejvíce těm, kteří se chtějí lépe seznámit s psychoanalýzou, či si chtějí dát do terapeutických souvislostí témata vývojové psychologie. Z knihy nepochybně budou těžit i vystudování profesionálové pomáhajících profesí, nejvíce pak ti podstupující výcvik, či terapeuti na začátku své terapeutické dráhy. Pokud hledáte nejnovější vývoje z psychoanalytických směrů, či analytickou reflexi výzkumů posledních dvou desetiletí, bude lepší sáhnout po jiné knize. Bylo by zároveň vhodné do příštího vydání zakomponovat jistý glosář pojmů, či stručný úvod, který by usnadnil čtení i širší laické veřejnosti.