Starých lidí stále přibývá a tím se zvýrazňují i společenské problémy stáří. V souvislosti s tím narůstá význam gerontologie (vědy o stáří), jejíž součástí je gerontopsychologie (psychologie stáří), která se stává důležitou složkou vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí, jako jsou sociální a jiní pracovníci. Kniha, která je předmětem této recenze a je dílem odborníků ze slavného mnichovského Institutu Maxe Plancka, je cenným přínosem k nečetné literatuře o komplexním pohledu na stáří. Tato interdisciplinárně pojatá kniha totiž přináší soubor podstatných poznatků o stáří z hlediska psychologie, ale i biologie, medicíny, vzdělávání a kromě jiného dokonce i o teorii „stárnoucí společnosti“ a jejích příslušných politických aspektech. V jistém smyslu je to tedy jakási encyklopedie problematiky stáří. Najdeme zde i etické a jiné aspekty stáří jako je prodlužování průměrné délky života ve vyspělých průmyslových společnostech, spojené s pokusy o modely stárnutí. Stáří je zde nahlíženo jak z hlediska jeho psychologických zvláštností, tak i z hledisek historického a společenského vývoje role starého člověka, jeho postavení ve společnosti, jeho osobních a obecně sociálních a zdravotních problémů atd. Nejde tu jen o tématiku psychologických a somatických proměn stáří, poměru společnosti ke starým lidem a činitelů prožívání stáří (sociální zázemí či osamělost, životní aktivita či pasivita, zdravotní stav a event. s ním spojená míra závislosti na sociální a zdravotní péči), ale o obraz stáří v celém komplexu jeho podstatných souvislostí.

Autorem první kapitoly s pozoruhodným názvem „Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy: mezi pokrokem a důstojností“ je dnes již zesnulý, bývalý ředitel Max Planckova institutu a psycholog P.B. Baltes, který chápe stáří jako „jev zároveň tělesný, psychický, sociální a duchovní“ a jak sám říká, na konci svého příspěvku „opatrně“ naznačuje „téma etiky stárnutí z psychologického hlediska“, které míří in medias res psychologické problematiky stáří, neboť to má své silné i slabé stránky ve způsobu života, jímž se jedinec se svým stářím více nebo méně zdařile vyrovnává v jednotě se svými životními podmínkami. Autor si přeje „Více odvahy pro stáří !“, více „prostoru svobody pro individuální kulturu stárnutí“ a „maximální volnost v tom, jak prožívat své stárnutí, bez represivního společenského tlaku a zároveň bez prefabrikovaných řešení“. Je to dobrý podnět pro sociální politiku stáří i pro jeho studium.

Jde o překlad sborníku vydaného v roce 2007 mnichovským Institutem Maxe Plancka pro vzdělání, jehož editorem je Peter Gruss – ředitel Institutu, profesí biolog. Obsah je podstatně širší a všestrannější, než napovídá název. Sborník, shrnující příspěvky expertů mnichovského Institutu a jeho význačných spolupracovníků se neomezuje na vývojovou psychologii, ale poskytuje obsáhlý multidisciplinární pohled na složitou problematiku stáří a stárnutí v ekonomicky vyspělých společnostech. Těžiště sborníku je v pracích z biologie, genetiky, medicíny, sociologie a andragogiky. Komplexní povahu sborníku lépe vystihoval název německého originálu – Die Zukunft des Alterns. Die Antwort der Wissenschaft. Nepostradatelnou součástí celostního pohledu sborníku je ovšem demografické hledisko, jemuž se plně věnuje jeden z tematických příspěvků a které se prolíná i ostatními, především syntetizujícími příspěvky. Demografické pasáže sborníku však bohužel nepatří ke stěžejním a nejsou hlouběji myšlenkově ani datově propracovány.

Sborník obsahuje tyto příspěvky: Peter Gruss: Předmluva, Paul B. Baltes: Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy mezi pokrokem a důstojností, Gerd Kempermann: Nevydán na milost a nemilost času a světu – plasticita stárnoucího mozku, James W. Vaupel a Kristin G. von Kistowski: Plasticita průměrné délky života a její důsledky, Anette Baudisch: Stárnutí ve světle revoluce, Adam Antebi: Modelové organismy stárnutí, Florian Holsboer: Stařecká onemocnění – vrozená dispozice nebo způsob života?, Florian Holsboer a Hans Schöler: Terapie budoucnosti, Ulman Lindenberger: Technologie ve stáří – šance z pohledu výzkumu chování, Ursula M. Staudinger a Jürgen Baumert: Vzdělávání a učení po padesátce: plasticita a realita, Michael Stolleis: Historie a sociální relativita stárnutí, Wolfgang Streeck: Politika stárnoucí společnosti: od generační smlouvy ke generačnímu konfliktu?, Většinou jde o německé autory, až na výjimku Annette Baudischové (ročník 1976) střední a starší vědecké generace.

V předmluvě Peter Gruss charakterizuje jednotlivé příspěvky a zdůrazňuje především biologický charakter sborníku. Jim definované základní otázky gerontologů v širším smyslu slova podle něj jsou: Proč buňky stárnou? Jak se obnovují tkáně? Proč stárne lidské tělo? Proč se některá onemocnění vyskytují častěji ve stáří? To ovšem nejsou otázky, na které by mohla odpovědět společenská věda a samozřejmě to nejsou otázky pro demografii. Proto i příspěvky demografů ve sborníku nemohou více než dokumentovat výchozí situaci pro studium stárnutí: v populaci přibývají starší a staří lidé.

Úvodním příspěvkem sborníku je studie předchozího ředitele Institutu a významného badatele v oblasti stárnutí Paula M. Baltese (zemřel v roce 2006), jemuž je sborník věnován. Jde o zásadní úvahu nad problémem lidského stárnutí a stáří. Zdůrazňuje vyhraněné fáze stáří, jim interpretované jako třetí a čtvrtý věk. Mezi těmito fázemi je rozdíl, který se v současnosti stal zásadním. Díky zdravotnímu a sociálnímu pokroku si osoby ve třetím věku zachovávají plnou (byť jinak orientovanou) fyzickou i mentální výkonnost. Dnešní sedmdesátníci jsou na tom tělesně i duševně podstatně lépe než sedmdesátníci před třiceti lety, vyrovnají se šedesátníkům z předchozí generace. Zachována je u nich především krystalická inteligence – systém vědomostí. Fluidní inteligence – tj. v podstatě možnost učení – zákonitě slábne již od rané dospělosti, u osob do mezi 60 a 80 lety věku však její slábnutí bývá bohatě kompenzováno výhodou životní a historické zkušenosti.

Čtvrtý věk však již vykazuje méně pozitivní obraz stáří. Úbytek fyzických i duševních schopností po 80 letech věku se každým rokem nezadržitelně stupňuje a to i u osob, které nejsou postiženy multimorbiditou stáří, zejména různými formami stařecké demence. Ve čtvrtém věku nastává úpadek téměř ve všech oblastech života. Tomu pokrok zdravotnictví a sociální péče dosud nezabránil. Dnešní devadesátníci na tom nejsou lépe než devadesátníci v předchozích generacích. Rozdíl je však v tom, že dnešních devadesátníků je mnohem více.

Autor překvapivě a trochu nespravedlivě přisuzuje „vinu“ demografům: „…demografové oslavují informace o stále se prodlužujícím životě, neberou dostatečně vážně celkový obraz psychických sociálních a kulturních aspektů individuálního stárnutí…“, „…demografové jsou zaměřeni směrem k neustálému prodlužování lidského života…“. Takovou výtku by autor mohl spíše adresovat sociální politice nebo medicíně, i tak by byla tato výtka sporná a asi stejně nespravedlivá. Autorem zmíněný a doporučovaný model selektivní optimalizace a kompenzace, vyjádřený formulací „To, co ubereme na délce života, získáme na jeho kvalitě…“ interpretovaný tak, že medicína a sociální péče by více pozornosti měly věnovat zabránění zpomalení degradace osobnosti ve vysokém stáří, je jistě obecně správný. Má to však být i za cenu zkrácení délky života? Má skutečně být součástí pokroku „ubírání na délce života? A je vůbec přijatelné používat v souvislosti s lidským stářím pojmy založené na slovu „selekce“? Vysloveně demografickému pohledu je věnován jediný příspěvek, Vaupel a von Kistowské: Plasticita průměrné délky života… Je uveden spornou informací, podle níž „dítě, které se dnes narodí v Německu, se dožije svých stých narozenin s pravděpodobností větší než 1:1“. Míní tím autoři skutečně, že právě narozené německé dítě má více než 50 % pravděpodobnosti, že se dožije 100 let? Pokud ano, měli by tak závažné zjištění doložit podloženým argumentem. Autoři sami konstatují, že při svém odhadu vycházejí z prostého lineárního prodloužení časových řad, podle něhož už v roce 2050 by měla „očekávaná délka života“ (v Německu) být mezi 91,2 a 96,8 roky (bez udání pohlaví). Demografie má ovšem přesnější, i když náročnější, metody predikce než lineární prodloužení časových řad. Pokud je však známo, tak zásadní prodloužení naděje dožití při narození dosud nevyplývá z úmrtnostních tabulek Německa ani žádné jiné země.

Asi na vrub překladatelky patří zaměňování pojmů „průměrná délka života“, „střední délka života“. Mnoho místa je věnováno vysvětlení smyslu demografických projekcí a prognóz. Pozoruhodné je varování před nebezpečím „příliš opatrných prognóz“, takových, které nedostatečně zdůrazňují budoucí podstatný růst podílu starších a starých osob v obyvatelstvu – a ve formulaci autorů „opatrné prognózy mohou vést k tomu, že se budou i nadále odsouvat nezbytně nutné, ale zároveň nepopulární a bolestivé reformy sociálního systému“. Stať je určena spíše neodborné veřejnosti, demografové mnoho nových informací nezískají. Bylo by však velice dobře, kdyby se s ní seznámili a z ní vycházeli politici a tvůrci důchodových systémů.

Z ostatních příspěvků ve sborníku je pro demografy velmi zajímavá závěrečná stať Wolfganga Streecka. Konstatuje otevřeně, že „přibývání starých a velmi starých lidí představuje obrovskou zátěž pro veřejné zajištění jejich existence“. Generace 60–70letých je však schopna ve většině oborů vyvíjet plnou pracovní aktivitu. Tato skutečnost bývá často ignorována v postojích k reformám důchodového systému. Zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu není jen, jak se obvykle argumentuje, prostředkem k úspoře nákladů na důchody, ale logickým důsledkem vývoje zlepšení fyzické i mentální kondice osob ve „třetím“ věku.

Naproti tomu lidé ve „čtvrtém věku“ nejen vzhledem k růstu jejich počtu, ale především vzhledem k dosud neodstranitelným negativním vlivům stárnutí na tuto generaci, potřebují intenzivní péči okolí. Toto okolí, tj. celá moderní společnost, se těmto potřebám musí přizpůsobit do té míry, že se samo promění. V populární literatuře je stále častěji naznačováno: „Bohaté průmyslové státy se stávají gerontokraciemi nového typu, ve kterých většina starých postupně převezme demokratickými prostředky politickou moc, kterou využije k ekonomickému vykořisťování mladých“. To je poněkud ostrá formulace. Nicméně nesporný je dosud (i v Česku) přehlížený fakt, že poprvé ve světových dějinách nastává situace, kdy staří lidé budou natolik početní, že budou udávat tón společenskému vývoji, že vzniknou, nejprve v ekonomicky nejvyspělejších zemích, politické systémy, pro něž označení „důchodcovská gerontokracie“ bude výstižné. Již dnes jsou velké politické strany (v Německu) podle autora příspěvku seskupeními důchodců a zastoupení důchodců s jejich specifickými potřebami bude vzrůstat. Z toho plynou politické konsekvence, vedoucí k potenciálnímu nebezpečí generačního konfliktu.

Ostatní příspěvky sborníku až na stať M. Stolleise jsou většinou značně specializované a jen specialista se může vyjádřit k statím z medicíny, genetiky, andragogiky. V každém z těchto příspěvků je však dost popudů k zamyšlení i pro neodborníka (např. Kempermann: zavádí pojem „plasticita“, kterým vyjadřuje vztah psychické aktivity a struktury mozku, Baudischová: fyziologická podstata procesu stárnutí a stáří, Antebi: náročná genetická analýza stárnutí na příkladech octomilek, kvasinek nebo myší, Holsboer: další problémy genetické analýzy, chemie stárnutí, Holsboer, Schöler: prevence a terapie stařeckých onemocnění, Lindenberger: zajištění technicky podporovaného životního prostředí pro starší lidi; velkým pokrokem je mobilní telefon, na nějž v budoucnu naváží prostředky, usnadňující časovou a prostorovou orientaci starých lidí, Staudingerová-Baumert: psychologie starších lidí z hlediska vzdělávání, typy vzdělání určené starším lidem. Pozoruhodné je, že možností pozdního vzdělávání v Německu v porovnání s jinými zeměmi využívá jen malá část obyvatelstva, přitom v Německu je tato „malá část“ nepoměrně větší, než je tomu v Česku, kde je celý systém vzdělávání dospělých zanedbán, Stolleis: zabývá se detailně kulturními a právními postoji ke stáří).

Při studiu sborníku je nutno mít na paměti, že všechny jeho statě jsou založeny na výsledcích práce německého pracoviště. Sborník čerpá z německé reality a z německých zdrojů. V biologických nebo medicínských příspěvcích to ovšem nehraje roli, v sociologických a politicko-právních textech (Lindenberger, Staudingerová-Baumert, Stolleis) je to však důležité. Redakce českého překladu na to reaguje v příspěvku Michaela Stolleise zařazením několika redakčních poznámek, informujících o odlišnostech v českém prostředí, zejména o současném postupu při úpravě „důchodového věku“ v České republice.

Úctyhodná byla práce překladatelky, které zvládla odbornou terminologii a někdy i žargon několika značně se lišících oborů. Překlad sborníku poskytuje ojedinělou příležitost ke studiu pro české odborníky, zejména gerontology, genetiky a vývojové psychology, současně je však inspirací pro obdobnou původní českou práci.

Milan Aleš
Demografie, 2010, roč. 52, č. 1