Kniha Pesso Boyden psychomotorická terapie, Průvodce metodou, systémem a souvislostmi (autorů Alberta Pesso a Diane Boyden-Pesso, v původní zkratce PBSP) od klinického psychologa a psychoterapeuta PhDr. Jana Siřínka, Ph.D. představuje v českém prostředí mimořádně záslužný počin. Nejde pouze o systematický výklad terapeutické metody PBSP, ale o text, který tento přístup citlivě propojuje s komplexním terapeutickým uvažováním. Cením si toho, jak autor rozhodně nezavrhuje žádný psychoterapeutický přístup. Upozorňuje na samozřejmou opodstatněnost psychodynamického myšlení a vedle toho hlubokou práci se strukturami lidské zkušenosti – tělesnými, vztahovými i symbolickými. Právě tato vrstevnatost činí knihu cennou nejen pro terapeuty, ale i pro čtenáře pohybující se na pomezí psychologie, umění a pedagogiky.

Autor velmi přesně vystihuje, že PBSP nepracuje primárně s interpretací, nýbrž s vytvářením alternativních, korektivních zkušeností. Tím se dotýká samotného jádra psychodynamiky: ne toliko „porozumět minulosti“, ale nabídnout organismu a psychice novou, vnitřně pravdivou zkušenost, která může být integrována do nosných struktur osobnosti. V tomto smyslu je PBSP metodou hluboce existenciální – a zároveň překvapivě blízkou principům umělecké tvorby.

Dobré, živé umění totiž vždy nevyhnutelně otevírá náhled na vlastní zkušenost diváka či posluchače. Nečiní tak však didakticky, nýbrž skrze účast: tělesnou, emoční, imaginativní. Podobně jako v PBSP není divák pasivním příjemcem, ale spoluúčastníkem dění. Umělecké dílo – stejně jako terapeutická struktura – vytváří bezpečný rámec, v němž se mohou zviditelnit staré vztahové vzorce, a současně se mohou objevit nové možnosti jejich prožití a přeuspořádání.

Z tohoto pohledu je velmi inspirativní připomenout koncepci Otakara Zicha ( Estetika dramatického umění, Praha 1931), zejména jeho pojem „vnitřně hmatové vnímání“. Zich přesně pojmenoval skutečnost, že estetický prožitek není jen záležitostí zraku či sluchu, ale že se odehrává v hlubších tělesných vrstvách – jako pohyb, napětí, tíha či lehkost. Právě zde se překvapivě protíná PBSP s estetikou: obě oblasti pracují s implicitní tělesnou pamětí, která předchází slovu a racionální reflexi.

Současné poznatky o zrcadlových neuronech tuto intuici dále potvrzují. Ukazují, že pozorování jednání druhého aktivuje v našem nervovém systému analogické vzorce, jako bychom jednali sami. To vysvětluje, proč je jak terapeutická struktura, tak scénické umění schopno vyvolat hluboké vnitřní změny bez explicitního výkladu. Tělo „rozumí“ dříve než mysl…

V českém kontextu je zde také přirozená vazba k dramatikovi a psychologovi Ivanu Vyskočilovi a jeho Dialogickému jednání. Důraz na tělo, hlas, prostor a autenticitu okamžiku má s PBSP společné přesvědčení, že změna nevzniká pouhým náhledem, ale skrze živé, prožité jednání. Dialog – ať už terapeutický, nebo scénický – je vždy dialogem celého organismu.

Není proto náhodou, že při čtení Siřínkovy knihy může čtenáři vytanout na mysli i Marcel Proust. Jeho Hledání ztraceného času (vydávané autorem postupně v letech 1913 až 1927) je monumentální literární studií toho, jak smyslový podnět – chuť, vůně, pohyb – dokáže náhle otevřít celé vrstvy minulého prožívání a zároveň je nově uspořádat v přítomném vědomí. PBSP v tomto smyslu působí jako metodicky ukotvená, terapeutická obdoba podobného procesu: návrat k minulosti nikoli kvůli jejímu zopakování, ale kvůli její transformaci.

Kniha Jana Siřínka tak přesahuje rámec odborné příručky. Nabízí inspirativní most mezi psychoterapií, estetikou a uměním a připomíná, že práce s člověkem – stejně jako tvorba – je vždy prací s tělem, pamětí a možností nového pohledu na sebe i na svět.