“Osobnost každého z nás je částečně podmíněna dědičností a částečně výchovou. Nikdo dosud přesně neví, v jakém poměru jsou oba vlivy zastoupeny, přesto ale víme, že prolínají do všech pěti složek naší osobnosti. (Riegel in Riegel, Kalina & Pěč, 2020, 194).”

Kniha je rozdělena do tří oddílů a postupně se věnuje teorii, diferenciální diagnostice (poruchy osobnosti – závislostní poruchy – poruchy příjmu potravy) a diagnostice v praxi. První oddíl mě poměrně zklamal, a to především tím, že jako teoretický základ je použito východisko z psychoanalýzy (kterou jako směr moc nemusím). Především mě mrzí, že zde autoři nezařadili pro srovnání jiný psychologický směr. Dále jsem rozpačitá v tom, že autoři vychází ze dvou diagnostických klasifikací: DSM-5 a MKN-11 (přičemž, alespoň co vím, se stále v praxi přiklání k MKN-10). Ve druhém oddílu se autoři věnují poruchám osobnosti, jejich vývoji a konkrétně pak závislostem a poruchám příjmu potravy a opět psychoanalytickému pohledu. Třetí oddíl se věnuje diagnostice v praxi, sdělování diagnózy a plánování terapie a léčby. Celkově se dá říct, že kniha není špatná, ale místy na mě byla celkem složitá. Pokud však chcete zavítat do klinické psychologie nebo diagnostiky, určitě zde najdete cenné informace a náhled do MKN-11, ke které v budoucnu Česká republika přejde.

Široký název knihy napovídá, že by se mohlo jednat o mnohasetstránkovou publikaci, kde jsou rozebrány jednotlivé části do nejmenších podrobností. Pravda je to částečná. Jde skutečně o zevrubný náhled na tak komplikovanou oblast, jako jsou poruchy osobnosti, ovšem mýlkou je velikost. Autoři na 240 stranách dostáli všemu, co v nadpisu oznamovali.

Doktor Karel D. Riegel se zabývá poruchami osobnosti a závislostními poruchami. Působí jako terapeut s výcvikem v TFP a zároveň jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Docent Kamil Kalina je psychiatr se specializací na závislostní poruchy a je rovněž lékařským ředitelem sdružení SANIM. Posledním autorem je doktor Ondřej Peč, psychiatr, psychoanalytik a ředitel Psychoterapeutické a psychosomatické kliniky ESET.

V úvodu se seznámíme s teoretickými východisky diagnostiky poruch osobnosti. Vše je bráno z gruntu – tedy i psychologického. Autoři neopomínají zmínit Freuda a jeho vývojová stádia, ale také Bowlbyho a jeho citovou vazbu. Uvědomují si, že jejich patologie je jednou z možných prvních příčin vzniku poruch osobnosti. V druhé části se zaměří na vztah poruch osobnosti a poruch příjmu potravy a závislostní poruchy – tedy tzv. duální poruchy. V posledním oddíle se autoři zaobírají praxí, dimenzionální diagnostikou a způsobem, jak sdělit klientovi jeho diagnózu. Vše je doplněné kazuistikou, na které jsou představené kroky, jakým způsobem je směřováno vyšetření a odůvodnění použitých metod, což považuji jako krásné vypointování celé knihy.

Kniha je čtivá i přesto, že je napsána odborným jazykem. Díky dělení do podrobných kapitol je přehledná a snadněji uchopitelná. Autoři v knize odkazují na bohatou literaturu a užívají množství zkratek. Jakožto čtenář jsem ocenila hned na počátku knihy přehledný seznam. Text je doplněn množstvím obrázků, tabulek, ale i citací.

Jako velkou nevýhodu považuji poznámky, které jsou pro změnu až na konci knihy. Pro souvislé čtení textu a udržení myšlenky to považuji za poněkud náročnější. Osobně bych volila častější verzi užití poznámek pod čarou. Nicméně i tento nápad je zajímavý a spíše je to o zvyku, než nějaký hrubý nedostatek ze strany vydavatelství.

Vcelku je to vydařené dílo, které se v knihovně bude hodit každému psychologovi, psychiatrovi, terapeutovi, ale i zapálenému laikovi. Ukazuje náhled, jakým způsobem postupuje diagnostika nejen u nás v Evropě, ale také v USA, kde se na rozdíl od MKN užívá DSM. Čtenář tak má příležitost nahlédnout pod pokličku, jakým směrem se ubírala diagnostika poruch osobnosti v průběhu času. Rozhodně není na škodu mít vlastní výtisk knihy, neboť se jedná o zdařilý návrat ke kořenům, doplněný porovnáním se současným náhledem.

Dvě nejvýznamnější psychiatrické klasifikace procházejí generační obměnou. Pátá verze amerického Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5, 2013) nastupuje po téměř 20 letech vládnutí předchozí verze DSM-IV (1994) a desátou revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10, 1992) po 26 letech nahrazuje revize jedenáctá (MKN-11, 2018-2022). Pojetí duševních poruch se upřesňuje a vyvíjí, skutečná revoluce se ale odehrává v kategorii poruch osobnosti, zejména kvůli dimenzionálnímu pojetí, důrazu na vztah k sobě a druhým a hodnocení vývojové úrovně fungování osobnosti. Díky tomu by se nové diagnostické manuály mohly stát psychoterapeuticky použitelnějšími. Souběžně s diagnostickou reformou se etablují psychoterapeutické směry modifikované pro práci s osobami s osobnostním „narušením“ (TFP, MBT, DBT, SFT, CAT), čímž posilují víru v jejich léčitelnost. Zástupci psychiatrie vybízí k větší všímavosti vůči osobnostním poruchám a apelují na profesionály, aby je nechali „vyjít ze psí boudy“ (Tyrer, 2020). Tomuto zvýšenému zájmu o vážná osobnostní narušení vychází naproti fundovaně zpracovaná práce Poruchy osobnosti v 21. století. Diagnostika v teorii a praxi. Publikace sestává ze tří částí, které se pohybují na pomezí psychiatrické diagnostiky a psychoterapeutické aplikace a jsou propojené tématem hraniční poruchy osobnosti a uplatněním psychostrukturálního přístupu. Kniha je současně pokusem najít kompromisní pozici mezi extrémy objektivizujícího nozologického a vztahově psychoterapeutického pojetí osobnostní poruchy a přiblížit ji tak každodenní klinické praxi. V první části zpracovává Karel Riegel a Ondřej Pěč vývoj a teorii psychodynamické diagnostiky poruch. Druhý oddíl se přehledným způsobem zabývá vztahy mezi poruchami osobnosti, závislostními poruchami a poruchami příjmu potravy. Kamil Kalina pro pozorného čtenáře připravil poutavou „cestovní mapu“, ve které psychoanalytickými přesahy, vývojovými souvislostmi a originálním modelem Petra Jeřábka navozuje porozumění pro pacienty s duálními diagnózami i pro principy přiměřeného terapeutického přístupu. Třetí díl zpracovaný koordinátorem celé knihy Karlem Riegelem se věnuje vícedimenzionální diagnostice, kterou přibližuje pomocí kvalitně zpracované kazuistické ukázky a krok za krokem provází diagnostickým procesem a úvahami, jaké významy svým nálezům přisuzoval. Autoři novým klasifikacím fandí. Umožňují totiž dívat se na potíže z vývojového hlediska a pomocí dimenzionálních konceptů určit míru nepohody, zneschopnění a vyjádřit se explicitně k psychickému zdraví a normalitě. Přehledně osvětlují alternativní model poruch osobnosti (AMPO) v DSM-5 a také hodnocení poruch osobnosti v MKN-11 a užitečným způsobem obě pojetí porovnávají pomocí „překladových tabulek”. Vícerozměrný klinický obraz se rodí ze souběžného hodnocení specifických osobnostních rysů na jedné ose (typologické) a z úrovně osobnostní integrace a organizace na ose jiné (vývojové). Je zjevné, že kombinace dimenzionálního s kategoriálním přístupem a odhadem narušení funkčních schopností v prožívání sebe a druhých zvyšuje spolehlivost klinického i výzkumného hodnocení a plánování léčby. Přemostění diagnostické a terapeutické fáze po mém soudu nabízí 12. kapitola Sdělování diagnózy poruchy osobnosti a plánování terapie, a dává prostor k četným úvahám. Rozhovor s pacientkou je vedený s respektem a dává jí prostor k dotazům, nesouhlasu, komentářům. V citlivém a edukativním dialogu pacientku postupně přivádí k výsledkům charakterového hodnocení a v grafické vizualizaci ji seznamuje s výsledky, se svým porozuměním a současně vyjadřuje své přesvědčení o nejvhodnějším postupu, totiž zahájení systematické individuální psychoterapie, specificky TFP. Krátký rozhovor s pacientkou po roce a půl od sdělení diagnózy přibližuje její perspektivu, úvodní pocity zmatku, nejistoty a postupný vývoj jejího postoje k psychoterapii, krize a léčebné pokroky. Poruchy osobnosti v 21. století. poskytují širší koncepční rámec, který integruje deskriptivní i dynamický pohled, perspektivu pacienta a profesionála a napříč psychoterapeutickými školami na vyšší úrovně abstrakce zastřešuje individuální koncepce. Probouzí zájem o dosud nedostatečně zpracované téma v českém písemnictví a nastiňuje, kudy se bude psychodiagnostická praxe nejspíše ubírat.

Literatura

Tyrer, P. (2020). Why we need to take personality disorder out of the doghouse The British Journal of Psychiatry 216, 65–66. doi: 10.1192/bjp.2019.125