Pojem psychodynamiky se v psychologii ujal po vystoupení psychoanalýzy S. Freuda na začátku 20. stol.a je obvykle chápán jako fenomén působení „psychických sil“ ve smyslu intrapsychického střetávání pudových a pudy kontrolujících mechanismů (Tewes U., Wildgrube K., 1992); doménou tohoto pojetí byla zejména „hlubinná psychologie“, ale K. Lewin (1936 a p.) vytvořil fyzikalisticky orientovanou a topologicky nazvanou teorii dynamiky osobnosti. Pojem dynamiky osobnosti se stal názvem pro dílčí obor psychologie osobnosti, který se zabýval strukturními hledisky motivace, resp. motivy, klíčovými pojmy byly konflikt a obrana ega. Klinické přístupy obvykle směřovaly do oblasti fungování nevědomí a k využití příslušných poznatků v psychoterapii; tyto poznatky se pohybovaly již v oblasti patologie a na jejich hranicích s normalitou (např. tzv. ego-defenzivní mechanismy). Literatura na téma dynamiky duševního životave výše uvedeném významu je poměrně vzácná. Dílo německého psychologa řeckého původu k nám bylo uvedeno již jeho knihou Rozumíme sami sobě ? Neurotické zpracování konfliktů (Nakl. Lidové noviny, 2000); ediční anonace jejího obsahu slibovala, že tu půjde o to: „Jak rozpoznat problémové chování, jak se je naučit ovládat a řešit ke svému prospěchu“. Mentzosovo dílo, které je předmětem této recenze je jakousi širší verzí jeho pojetí dynamiky duševního života, zaměřeného do oblasti psychických poruch. Oproti behaviorismu, který chápe utváření normálního lidského duševního života jako funkci učení, resp. oproti kognitivismu, který za podklad tohoto učení považuje kognitivní procesy, má koncept psychické dynamiky (psychického dynamismu) složitější původ v „psychoanalytické revoluci“, ale v mnoha směrech pojetí duševní dynamiky v klasické psychoanalýza překonává a posunuje k propracovanějšímu podání. Mentzos v předmluvě své knihy píše že: „Dynamika duševních poruch, tedy souhrn částečně nevědomých a komplikovaných procesů skrývajících se pod povrchem manifestní symptomatologie těchto tzv. poruch“ je současnou psychiatrií považována za okrajové téma, jak to dokazují zejména „mezinárodně uznávané velké klasifikační systémy“ těchto poruch, které jsou pouze deskriptivní. Duševní poruchy, zdůrazňuje Mentzos, „nejsou pouhé výpadky dysfunkčnosti a nelibé, zdraví narušující, bolestivé, zúzkostňující a k beznaději, zoufalství, dezorientaci a dezintegraci vedoucí procesy, ale rovněž vzorce chování a prožívání, které mají svou vlastní aktivní dynamiku, a v určitém smyslu tedy i nějakou funkci. Nejedná se tudíž pouze o pasivně trpěné, ale i aktivně – i když většinou nevědomě – mobilizované reakce, strategie a mechanismy, takže potom můžeme paradoxně hovořit o funkci v rámci dysfunkčnosti“. Poznamenejme, že C.G. Jung ve své analytické psychologii sledoval tuto svéráznou psychickou dynamiku až do hlubin kolektivního nevědomí, aby objevil její transcendentní smysl.
Vzrušující úvod následuje neméně vzrušující obsah, který je rozdělen do tří dílů: první pojednává o obecné psychodynamice a zejména a pak o „konfliktu jako základu psychodynamiky“, dále o obranných mechanismech, o procesech symbolizace, o psychodynamice snu a dalších tématech; druhý díl nazvaný speciální psychodynamika se již zabývá řadou významných psychických poruch (hysterií, obsedantní neurózou, fobiemi, „úzkostně-neurotickým modem“, depresemi, sexuálními poruchami, „psychosomatickým modem“, psychodynamikou schizofrenie a dalšími tématy) a posléze třetí díl obsahuje podrobné „zdůvodnění nově zavedených modifikovaných konceptů“, tedy v jistém smyslu určitou revizi výše zmíněné mezinárodní klasifikace duševních poruch. Předmětné dílo je jednou z nejvýznamnějších publikací svého druhu a současné psychologické literatury¨vůbec.
Milan Nakonečný
Recenze zpracována pro nakladatelství Portál
