„Spousta lidí se domnívá, že s tím přece musí v nějakou chvíli přestat a že se začnou chovat rozumně. Oni, ale nikdy nejsou dost spokojení a neomezují se, dokud je nezastaví někdo silnější nebo když narazí na limity vlastního těla“ (Eddy, 2022, 43).

Proč jsou lidé natolik fascinováni osobami, u kterých převažují rysy velice konfliktní, často až narcistické a antisociální? Proč pořád dokola napříč různými zeměmi opakujeme tu samou chybu a volíme si tyto lidi jako své politiky, vůdce, či dokonce „zachránce“? Proč je těžké tyto lidi zastavit? A proč mají vždy tak silnou základnu těch, kteří je slepě následují? Na tyto, ale i na spoustu dalších otázek se nám snaží dát odpověď autor knihy Bill Eddy. Zároveň se snaží vysvětlit a dát nám praktické rady, jak se ze začarovaného kruhu vymanit, a jak s takovými osobami jednat.

Kniha je čtivá a stránky velmi rychle ubíhají. Líbí se mi, že autor používá grafy a nákresy, které slouží k lepší představě daného tématu. Na konci knihy můžeme najít přílohy, které jsou z části interaktivní a nutí čtenáře přemýšlet o situaci v jeho okolí. Autor umí jednoduše a stručně vysvětlit některé mechanismy lidské psychiky, které vedou k tomu, že v nás jistí lidé dokážou vyvolávat velmi silné emoce.

Za mě jednou z mála vad na kráse, je skutečnost, že autor pochází z Ameriky, proto používá mnoho přirovnání nebo příkladů z jeho politického prostředí, což pro mě znamenalo, že jsem se sem tam jako neznalá politické situace v USA ztrácela. Celkově je, ale kniha zajímavá a nabízí spoustu podnětů a rad pro širokou veřejnost a možná ještě více pro ty, kteří se v politických kruzích pohybují.

Bill Eddy pracoval zpočátku jako terapeut, poté jako mediátor a právník. Ve své praxi přitom opakovaně zjišťoval, kolik sporů vyvolávají lidé s poruchami osobnosti. Ve stávajícím medicínském názvosloví bychom těmto lidem přisoudili antisociální a narcistickou poruchu osobnosti, Eddy o nich hovoří jako o vysoce konfliktních osobnostech (High Conflict Personalities, HCP) a vyčísluje jejich zastoupení v populaci na 1,5 %. Zpočátku a na dálku mohou být takoví lidé okouzlující, avšak soužití s nimi je zpravidla velmi náročné. Jsou-li pak zvoleni do vysokých funkcí, může to mít katastrofální následky pro celé národy.

Jaké zlo dokáže napáchat jediný takový člověk, ilustruje Eddy na příkladech z historie: Démonická osobnost Adolfa Hitlera je zodpovědná za 55 milionú úmrtí. Následují komunističtí vůdci Mao Ce-tung (zodpovědný za 40 milionů životů) a Josif Vissarionovič Stalin (20 milionů). Pomocí války, genocidy a řízených hladomorů tito muži způsobili tragédie obrovského rozsahu.

Po historickém exkurzu následuje pohled do současného (2019) světa, a sice do Ruska, Maďarska, na Filipíny, do Venezuely a Itálie. Dále se autor zaměřuje na situaci v USA, kde žije. I zde se v nejvyšším vedení země vyskytly HCP osobnosti. Eddy probírá příběh Josepha McCarthyho, Richarda Nixona a Donalda Trumpa. Podrobně se věnuje zejména prezidentským volbám v r. 2016.

Rozdělit a panovat

Vysoce konfliktní lidé jsou puzeni touhou vítězit a dominovat. Mají velice intenzivní emoce, černobílé myšlení a jsou zaměstnáni hledáním viny u ostatních, zatímco u sebe nemají problém ani s extrémně negativním chováním.

Na vzniku vysoce konfliktní osobnosti se podle autora podílejí jak genetické předpoklady, tak zkušenosti z raného dětství. To celé je ovšem dokresleno kulturním prostředím, a zde autor varuje, neboť posledních několik desetiletí svým zaměřením na jedince, používáním elektronických médií a nadměrným soustředěním na sebeúctu přispělo ke zvýšení kultury narcismu.

Autor identifikuje čtyři kroky vysoce emocionální války, kterou HCP víceméně stabilně vedou:

• svést své stoupence a budoucí obhájce
• útočit na své protivníky (terče obviňování)
• rozdělovat komunitu
• mít moc nade všemi.

Terčem obviňování se přitom může stát kdokoli, včetně nejbližších.

Rádoby králové potřebují, aby lidé moc nepřemýšleli. Vědomě či intuitivně tak vymýšlejí falešné krize s falešnými padouchy (Židé v Hitlerově podání, mexičtí imigranti v podání Trumpově), neboť v krizi sílí emoce, zatímco myšlení je oslabeno. HCP rádoby král se prohlásí za hrdinu: „Jedině já to mohu dát do pořádku.“ Fakta jsou překrucována, pravda otáčena. HCP nemají nejmenší problém veřejně lhát. Tvrdí i zcela zjevné nepravdy, které však stále dokola velice emocionálně opakují, až jim mnoho lidí uvěří.

Zásadní částí knihy je návod, jak vysoce konfliktní politiky zastavit.

„Je zajímavé,“ píše Eddy, „že HCP většinou nemají podporu více než přibližně 40 % dospělé populace, takže zbylé skupiny by je snadno přehlasovaly, pokud by se spojily.“ Jenže HCP vynikají ve schopnosti tyto skupiny rozdělovat a poštvávat proti sobě. Většina lidí bohužel nedokáže rozpoznat, že za přetrvávajícími konflikty a souboji stojí primárně HCP rádoby král, a nikoli jiné skupiny. Klíčem je podle Eddyho dokázat nahlédnout, co se děje, a účinně se bránit.

Uvedu několik rad, jež se mohou hodit zejména politikům, kteří se HCP rádoby králům staví ve volbách:

• Když se na HCP rozzlobíte, jejich chování to nezmění. Pomůže, když se spojíte s ostatními.
• Dávejte za všech okolností najevo svou empatii, pozornost a respekt vůči všem.
• Snažte se co nejméně hovořit s rádoby králem přímo, ale mluvte o něm vždy s úctou.
• Informujte voliče, jak je HCP kandidát nebezpečný a proč je krize, kterou tento vymýšlí, falešná.
• Musíte se aktivně bránit. Vaše energie se musí vyrovnat HCP.
• Čím je HCP agresivnější, tím buďte asertivnější.
• Na útok reagujte co nejrychleji, pokud možno před týmž publikem. Předkládejte pouze faktické a přesné informace, způsobem, který je jasný, přesvědčivý a zejména klidný.

Stručně, věcně, přátelsky, neústupně

Skoro se zdá, jako by se Trump učil od Hitlera, který se podle vlastních slov ve dvacátých letech naučil následující: „Spusťte záplavu lží a urážek proti tomu, kdo se zrovna zdá být nejnebezpečnějším protivníkem, dokud se osoba, na kterou se útočí, pod tlakem zcela nezhroutí.“ Jak se proti tomu bránit? Autorovo doporučení lze shrnout do čtyř slov: stručně, věcně, přátelsky, ale neústupně, a může se hodit všem, kteří mají co do činění s vysoce konfliktními lidmi.

„Na světě vždycky budou vysoce konfliktní osobnosti a vysoce konfliktní politici. Pokud jim nerozumíme, a místo, abychom je drželi na uzdě, necháváme je získat větší moc, představují tu největší hrozbu pro lidstvo,“ konstatuje Eddy. A zde tkví význam jeho knihy: Čím více lidí bude rozumět jejich vzorcům a bude ovládat metody popsané v této knize, tím budeme všichni víc v bezpečí.

Při čtení knihy mi mnohokrát rezonovalo Havlovo prohlášení z doby sametové revoluce: Pravda a láska musí zvítězí nad lží a nenávistí. V mé mysli se stalo jakýmsi mottem knihy, kterou mohu vřele doporučit všem.

Jedním z průniků psychologie, politologie a religionistiky je fenomén vůdcovství. O politických vůdcích napsal knihu právník, terapeut a ředitel Institutu pro řešení konfliktů Bill Eddy. V USA je známou osobností, také i pro množství knih, jichž je autorem nebo spoluautorem.

V této své knize Eddy zavádí pojem „vysoce konfliktní osobnost“ (HCP). Jeho výklad se týká těch HCP, kteří jako vůdci „umějí být mimořádně okouzlující, přesvědčiví a charismatičtí“ (s. 23). Zaměřuje se tedy pouze na vůdce, a to ho nutí k až příliš zjednodušeným tvrzením, například že „Hitler naučil německý lid nenávidět Židy v dosud nevídané míře“ (s. 20) a udělal z nich „svůj terč obviňování“ (s. 49). Ve skutečnosti byla německá společnost silně antisemitská už půl století před nástupem Hitlera.

Vůdcové podle Eddyho chtějí přimět ostatní k následování tím, že vytvoří falešný obraz krize, ukáží na padoucha, který krizi způsobil, a prezentují se jako hrdinové, kteří padoucha přemohou a krizi vyřeší (s. 74). Eddy pak tuto „falešnou triádu“ nachází u Hitlera, Stalina a Mao Ce-tunga. Vůdcové používají ke zvýšení svého vlivu „vysoce emoční média“; ta jsou s nimi v jakési symbióze, protože ke svému byznysu potřebují právě takové konfliktní osobnosti (HCP).

Stejným modelem „HCP – média – krize – padouch – hrdina“ vykládá Eddy politický vývoj v současném Rusku, Maďarsku, Itálii, Venezuele a na Filipínách a stejný model nachází i v nedávné historii Spojených států u Josepha McCarthyho, Richarda Nixona a Donalda Trumpa.

Zbytek knihy se nese v předvídatelném příručkovém duchu: Eddy vyjmenovává deset chyb při jednání s politiky, kteří jsou HCP, a poskytuje návod, jak nedat těmto politikům šanci.

Eddyho kniha jistě může mít dobrý vliv na posílení občanské společnosti, ale z hlediska sociologie nebo religionistiky je její četba zklamáním. Zcela totiž pomíjí to, co je na fenoménu vůdcovství – alespoň podle mého názoru – nejen nejzajímavější, ale asi i nejdůležitější: že vůdcem se nikdo nerodí, ale vůdcem se stává v interakci s těmi, kdo (třeba nevědomě) touží po následování. Být vůdcem není záležitostí typu osobnosti, ale typu vztahu (je založen na tzv. charismatizaci). Do tohoto vztahu nemusejí vstupovat patologické osobnosti. Spíše se na obou stranách vztahu lidé časem naučí chovat se jako rozhodní vůdci, resp. jako oddaní následovníci. Spirála vzájemného posilování narcisis mu, grandiozity apod. je to, co je do opravdy nebezpečné a co může způsobit patologii. Varovat před HCP je dobré, ale užitečnější by bylo varovat před námi ostatními, protože jsme to my, kdo tvoříme své vůdce. Ale takto Bill Eddy bohužel neuvažuje.