Autorem recenzované knihy je švýcarský profesor psychiatrie. V odborném světě se s ním setkáváme jako s badatelem v oblasti meziosobních vztahů a párové terapie. Je mj. autorem pojmu koluze, jenž se stal pevnou součástí teorie meziosobních a partnerských vztahů. Koluzí se míní vztahový komplement a souhra blízkých osob, a to na nevědomé úrovni, která však nemusí být vždy příznivá – spíše naopak. Typickým příkladem koluze je vztah dvou osob, z nichž jedna má sklon se „obětovat“ a svůj protějšek „zachraňovat“, druhá osoba pak tuto tendenci s chutí a stoprocentně využívá, obětující se osobu vykořisťuje – a ničí. Pokud čtenáři příklad asociuje vztahy, kdy jeden z dvojice je osobou závislou na alkoholu, jeho asociace je správná a odpovídá významu slova koluze. Vraťme se však k profesoru J. Willimu. Pracoval mnoho let jako ředitel psychiatrické polikliniky v univerzitní nemocnici v Curychu, kde byl řádným profesorem psychiatrie, psychoterapie a psychosomatiky. Nyní, pokud jsem správně informován, vede Institut ekologické a systemické terapie v Curychu. Jeho teoretická východiska tvoří hlubinná psychologie a teorie komunikace. Náš autor napsal více populárně vědeckých (a rozhodně čtivých) knih, z nichž některé byly přeložené do češtiny. Poslední z jeho prací, jež vyšla v německém originále v r. 2002 (J. Cotta´sche Buchhandlung Nachfolger GmbH, Stuttgart) je zde recenzovaná Psychologie lásky.
V knize je považován milostný vztah jako nejdůležitější výzva k osobnímu rozvoji v dospělosti. Nic tak nepodporuje, jak píše J. Willi, osobní vývoj v dospělosti, jako konstruktivní milostný vztah, nic jej ale tak neochromuje a neblokuje jako destruktivní milostný vztah. Autor konstatuje, že párové soužití se v posledních desetiletích zřetelně mění a navzdory „fundamentalistickým snahám“ nedojde dle jeho názoru k návratu k nerozlučitelnému manželství. Společnost by se měla naučit lépe zacházet s rozchodem a rozvodem, přičemž hlavním problémem zůstávají děti, pro které je nejdůležitější život v bezpečí stabilní rodiny. Párová terapie tuto situaci pomáhá řešit a přispívá k osobnímu vývoji bez ohledu na svůj výsledek, tj. nezávisle na tom, zda partneři zůstanou či nezůstanou spolu. Předchozích několik vět charakterizuje recenzovanou publikaci a upozorňuje, že se jedná o práci rozhodně zajímavou a možná o trochu kontroverzní.
Knížka je rozčleněna do třech hlavních částí, zcela závěrem se pak nalézá seznam použité a doporučené literatury, jež je převážně z německé jazykové oblasti.
Prvá část nese název Základy milostného vztahu a sestává z kapitol: 1. Láska – zanedbávaný aspekt psychologie párových vztahů. 2. Jak se můžeme realizovat v lásce? 3. Dilemata ve vztahu milujících, kteří se chtějí realizovat. 4. Proměna milostných vztahů ve společenském vývoji po roce 1968. 5. Jak se muž a žena vzájemně podněcují ve svém vývoji. 6. Sexualita – spojující a ničivá energie lásky. 7. Jak může náboženství prohloubit lásku.
Druhou část autor pojmenoval Milostný vztah jako proces a nalezneme v ní kapitoly: 8. Seberealizace v průběhu milostného vztahu. 9. Nevědomé a neurotické milostné konflikty. 10. Partnerovy výčitky jako hlas nevědomí. 11. Nevědomá konstalace okolností, které navozují změny.
Třetí část publikace je nejkratší a pojmenována Vztahová a ekologická perspektiva párové terapie. Její součástí jsou tři kapitoly: 12. Ekologická koncepce případu v párové terapii. 13. Integrace prvků jiných terapeutických škol do ekologické párové terapie. 14. Jaké účinky má párová terapie.
Závěrem knihy pak nalezneme souhrn - syntézu některých klíčových tezí a pojednání o perspektivě vývoje partnerských vztahů. Přínos recenzované publikace vidím v tom, že srozumitelně (též prostřednictvím kazuistických zlomků) rozpracovává otázku společného vývoje a seberealizace partnerů v párovém soužití. Také seznámení s možnostmi a způsoby párové terapie patří mezi pozitiva knihy. Kriticky však musím upozornit, že J. Willi dostatečně neuvažuje a nerozvíjí situace, kdy je třeba brát přece jenom ohled na děti – ať již narozené či ještě nenarozené. Život s druhými, totiž, není pouhou vlastní seberealizací v páru, nýbrž u dospělých jedinců probíhá v kontextu rozhojňování života, což má nezanedbatelnou stránku duchovní.
Kniha J. Williho je prací přinášející pracovníkům pomáhajících profesí řadu podnětů k přemýšlení. Je napsána inteligentně a s využitím autorovy celoživotní psychoterapeutické praxe. Také velmi dobrý překlad přispívá k její čtivosti. Proto ji lze doporučit jako poučné čtení všem klinikům, zejména psychiatrům a klinickým psychologům.
Prof. PhDr. Jan Vymětal
