Pokud jste se učili o Piagetovi s dovětkem, že některé jeho objevy jsou překonány, nyní si můžete přečíst, o které se jedná. A to v knize Psychologie myšlení a řeči.

Vygotskij v ní podrobuje Piagetovu práci precizní kritice. V knize můžete sledovat celý proces, jak nad tématem myšlení a řeči Vygotskij uvažuje. Kniha umožňuje nahlédnout do hlavy výzkumníka a společně s ním projít myšlenkové mapy a argumenty, jak vést výzkum na dané téma. Jeho myšlenky jsou stále aktuální a pokrývají široký záběr.

Seřazení kapitol působí místy chaoticky, přímé překlady Vygotského díla se překrývají s poznámkami profesora Jana Průchy. Ocenila bych delší úvody, vysvětlení řazení kapitol, jakož i kontextu vzniku Vygotského myšlenek. Bylo by určitě i přínosné zmínit limity Vygotského díla a srovnat jeho myšlenky s aktuálním vývojem v oblasti výzkumu. Pro zájemce o tuto oblast profesor Průcha nicméně v doslovu alespoň uvádí podrobnou rešerši autorů a aktuálních výzkumů, které na Vygotského dílo navazují. Zároveň čtenáře seznamuje se životem L. S. Vygotského.

Zajímavé jsou odkazy na známé výzkumy (např. Köhlerovy výzkumy se šimpanzy), kde Vygotskij analyzuje postup výzkumníků a kriticky se zamýšlí nad jejich závěry. Podstatné poznámky má i k výuce na školách, kde kriticky zkoumá zavedený systém výuky, který podle něj zcela neodpovídá výzkumným zjištěním vývoje myšlení a řeči.

Knihu by neměli minout psychologové, pedagogové, lingvisti, kulturní antropologové a další zájemci, kteří se chtějí věnovat tématu myšlení a řeči.

Ruský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934), zabývající se hlavně sociálními aspekty psychického vývoje dítěte, ale také pedagogickou psychologií a psychologií umění (čes. 1981), patří mezi nejčastěji citované ruské psychology v zahraniční literatuře. Zemřel mladý a mnohé z jeho prací mohlo z ideologických důvodů vycházet až po jeho smrti; shora uvedené dílo vyšlo r. 1934 již posmrtně. Proti příliš zdůrazňovaným biologickým činitelům psychického vývoje dítěte u J. Piageta, spatřoval Vygotskij rozhodující činitele psychického vývoje dítěte v jeho sociálních interakcích zejména s rodiči (odtud byly odvozeny jeho klíčové koncepty interiorizace a exterirozace, z nichž Vygotskjij odvozoval základ vývoje vyšších psychických funkcí – viz jeho Vývoj vyšších psychických funkcí, 1976). Dnes jsou biologické a socio-kulturní faktory vývoje chápány jako komplementární. Vygotského dílo o myšlení a řeči vyšlo poprvé v čes,. překl. r. 1970 a bylo v té době perlou v marasmu tehdy vydávané „marxistické psychologie“, často zaměňované za „vyšší nervovou činnost“. a ještě v horším případě za ideologické floskule. Nynější vydání tohoto díla je již čtvrté, jako upravený (komentovaný výbor) je to vydání druhé.

Kromě předmluvy a stručného výkladu problémů výzkumných metod, najdeme v této knize následující tématické celky: spor o  výklad egocentrické řeči dítěte, vnitřní řeč a její role v myšlení, pedagogické souvislosti (vztah vývoje a učení, školní vyučování, „zóna nejbližšího vývoje“), otázka formálního vzdělávání, „myšlení a slovo“. Knihu ukončuje studie J. Průchy o Vygotském jako průkopníku interdisciplinárního přístupu (s pasážemi o Vygotského životě a díle, jeho ozvěně ve světě a o jeho sporu s J. Piagetem). V předmluvě k této knize prof. Průcha právem píše, že Vygotského dílo „bezesporu patří do světového arzenálu významných vědeckých teorií, a to zejména v pedagogické psychologii“. Dalo by se dodat, že je i významným příspěvkem k obecně psychologickým aspektům, zejména právě vztahu řeči a myšlení, neboť proti behavioristickému objevu, že myšlení je provázeno pohyby mluvidel a je tedy s vnitřní řečí totožné, Vygotskij tuto totožnost právem popíral. Také slučování vývoje a učení se nezřídka dělo „fyziologickým jazykem“ a Vygotskij se pokusil prokázat tezi, že „procesy učení a vývoje nejsou ani dvěma nezávislými procesy, ani jedním a týmž procesem, ale že mezi nimi existují složité vztahy“ (s. 90). Tyto vztahy se pak Vygotskij snažil prokázat vlastními výzkumy vyučování základním předmětům čtení a psaní, počtům a přírodovědě. Dospěl k důležitým závěrům, z nichž vybíráme následující: „Psaná řeč je zcela zvláštní jazyková funkce, která se odlišuje od mluvené řeči stejně, jako se vnitřní řeč svou strukturou a způsobem fungování odlišuje od vnější řeči“ (s. 92). Současně identifikoval obtížnosti ve výzkumu tohoto problému, jakož i rozdíly ve vlastnostech mluvené a psané řeči.

Vygotského psychologie myšlení a řeči nijak nezastarala nejen fakty, které přináší, ale i svou inspirativní metodologií a  obdivuhodným způsobem výkladu výzkumem objevených složitých souvislostí mezi danými fakty. Je příspěvkem, zejména pro pedagogické psychology a je proto dobře, že znovu vyšlo v ediční řadě věčně pozoruhodných a významných děl, zvané Klasici.

Milan Nakonečný