Ruský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934), zabývající se hlavně sociálními aspekty psychického vývoje dítěte, ale také pedagogickou psychologií a psychologií umění (čes. 1981), patří mezi nejčastěji citované ruské psychology v zahraniční literatuře. Zemřel mladý a mnohé z jeho prací mohlo z ideologických důvodů vycházet až po jeho smrti; shora uvedené dílo vyšlo r. 1934 již posmrtně. Proti příliš zdůrazňovaným biologickým činitelům psychického vývoje dítěte u J. Piageta, spatřoval Vygotskij rozhodující činitele psychického vývoje dítěte v jeho sociálních interakcích zejména s rodiči (odtud byly odvozeny jeho klíčové koncepty interiorizace a exterirozace, z nichž Vygotskjij odvozoval základ vývoje vyšších psychických funkcí – viz jeho Vývoj vyšších psychických funkcí, 1976). Dnes jsou biologické a socio-kulturní faktory vývoje chápány jako komplementární. Vygotského dílo o myšlení a řeči vyšlo poprvé v čes,. překl. r. 1970 a bylo v té době perlou v marasmu tehdy vydávané „marxistické psychologie“, často zaměňované za „vyšší nervovou činnost“. a ještě v horším případě za ideologické floskule. Nynější vydání tohoto díla je již čtvrté, jako upravený (komentovaný výbor) je to vydání druhé.
Kromě předmluvy a stručného výkladu problémů výzkumných metod, najdeme v této knize následující tématické celky: spor o výklad egocentrické řeči dítěte, vnitřní řeč a její role v myšlení, pedagogické souvislosti (vztah vývoje a učení, školní vyučování, „zóna nejbližšího vývoje“), otázka formálního vzdělávání, „myšlení a slovo“. Knihu ukončuje studie J. Průchy o Vygotském jako průkopníku interdisciplinárního přístupu (s pasážemi o Vygotského životě a díle, jeho ozvěně ve světě a o jeho sporu s J. Piagetem). V předmluvě k této knize prof. Průcha právem píše, že Vygotského dílo „bezesporu patří do světového arzenálu významných vědeckých teorií, a to zejména v pedagogické psychologii“. Dalo by se dodat, že je i významným příspěvkem k obecně psychologickým aspektům, zejména právě vztahu řeči a myšlení, neboť proti behavioristickému objevu, že myšlení je provázeno pohyby mluvidel a je tedy s vnitřní řečí totožné, Vygotskij tuto totožnost právem popíral. Také slučování vývoje a učení se nezřídka dělo „fyziologickým jazykem“ a Vygotskij se pokusil prokázat tezi, že „procesy učení a vývoje nejsou ani dvěma nezávislými procesy, ani jedním a týmž procesem, ale že mezi nimi existují složité vztahy“ (s. 90). Tyto vztahy se pak Vygotskij snažil prokázat vlastními výzkumy vyučování základním předmětům čtení a psaní, počtům a přírodovědě. Dospěl k důležitým závěrům, z nichž vybíráme následující: „Psaná řeč je zcela zvláštní jazyková funkce, která se odlišuje od mluvené řeči stejně, jako se vnitřní řeč svou strukturou a způsobem fungování odlišuje od vnější řeči“ (s. 92). Současně identifikoval obtížnosti ve výzkumu tohoto problému, jakož i rozdíly ve vlastnostech mluvené a psané řeči.
Vygotského psychologie myšlení a řeči nijak nezastarala nejen fakty, které přináší, ale i svou inspirativní metodologií a obdivuhodným způsobem výkladu výzkumem objevených složitých souvislostí mezi danými fakty. Je příspěvkem, zejména pro pedagogické psychology a je proto dobře, že znovu vyšlo v ediční řadě věčně pozoruhodných a významných děl, zvané Klasici.
Milan Nakonečný
