Bucher, Anton A.: Psychologie štěstí - autor recenze: Prof. PhDr. Milan NakonečnýOtázkou co je štěstí se od dávných dob zabývali především filosofové, v období antiky to byli již Platón a Aristoteles; Sókrates (podle Platóna) považoval za nejvyšší životní blaho umírněný rozumný život (eudaimonion). Ve vrcholném období scholastiky to byl sv. Tomáš Akvinský, který prohlásil, že štěstí je „nejvyšší dobro“. Psychologických monografií o štěstí je málo, ale jakousi filosoficko-psychologickou monografii o štěstí představuje kniha velkého polského filosofa W. Tatarkiewicze (1962, slov. 196). Různých příruček jak být šťastný je však poměrně dost, ale většinou velmi pochybné hodnoty. Avšak velký francouzský filosof a matematik B. Pascal napsal velmi moudrou větu: „Smyslem života není najít štěstí, ale hledat je“. Psychologicky je štěstí bleskový pocit, který více či méně dlouho doznívá ke stavu spokojenosti. Již staří Řekové rozlišovali dva základní druhy štěstí (každý pak měl řadu variantu starých Římanů). 1. fortuna (sudba – např. výhra v loterii) a 2. felicitas (blaženost), obojímu byl společný afekt radosti (rozjaření, nadšení).
Protože problém štěstí, jak bylo již výše naznačeno, je složitý, všichni, kdo se zajímají o jeho obsahově bohatou psychologickou studii (fenomenologii), uvítají český překlad významného švýcarského teologa a pedagoga, prof. univerzity v Salzburku, jehož monografie, která je předmětem této recenze, patří k nejlepším světovým dílům k danému tématu. Prof. Bucher rozlišuje zásadně dva druhy štěstí a jeho možný opak: první druh nazývá hédonismus (z řec. slova znamenajícího slast), nejvýraznějším představitelem tohoto pojetí byl Epikuros, který však tuto slast nevztahoval jen na její smyslovou dimenzi. Avšak analyzovat vztah mezi hédonickým a eudaimonickým štěstím není množné psychologicky, nýbrž jen filosoficky; náš autor k tomu uvádí, že: „je však spolehlivě doloženo, že hédonické požitky přinášejí menší a méně trvalou životní spokojenost, než eudaimonické aktivity“. Ve druhé kategorii štěstí vystupuje řada s pojmem štěstí konsensuálních pojmů, jako jsou zejména spokojenost, osobní pohoda a blaho; velmi blízko má ke konceptu štěstí koncept radosti. Posléze náš autor tématizuje opak štěstí: jednoduše je to „smůla“ (dodejme, že ve smysl, u štěstí jako fortuny (sudby, osudové náhody) a z hlediska pocitového je to „smutek“. Bucher navrhuje zkoumat bipolaritu: „Když jsi šťastný, nejsi smutný a když jsi smutný, nejsi šťastný“. Ale v analýzách psychologických fenomenů je také nutný aspekt času a kvalitativní diverzifikace: jak již bylo poznamenáno, štěstí je časově krátký pocit, přecházející do více či méně dlouho trvající spokojenosti, ale spokojenost může být vzácně i časově omezený duševní stav (jako je nálada); spokojen může být člověk např. se svým manželstvím, ale nikoli se svým zaměstnáním a celková životní spokojenost je vzácná. Autor si kromě řady dalších možných aspektů různých atributů štěstí klade také otázku, zda člověk může být „šťastný a smutný zároveň“ a uvádí výzkum, který provedl R. J. Larsen se svými spolupracovníky (2001) pomocí dotazníku emocí po zhlédnutí filmu Život je krásný od R. Benigniho, jehož děj „balancuje mezi smutkem a veselostí“: a zjistilo se, že „je možné být zároveň v protikladných emocích, zejména v komplexních situacích“ a lze to vykládat evolucionisticky. Někteří psychologové pak z toho usuzují, že smutek není opakem štěstí a že opakem štěstí je deprese, „neschopnost být radostný, ale ani projevit smutek“.
Kromě mnoha jemných psychologických analýz týkajících se fenoménu štěstí se však náš autor zabývá také problémy měření štěstí, jeho faktory, jeho důsledky pro život subjektu (co štěstí přináší pro život) a řadou dalších zajímavých otázek, týkajících se psychologie štěstí; např. vztahem štěstí a blahobytu, jistými afinitami mezi pocitem štěstí a zážitkem „plynutí („flow“ M. Csikszentmihályi, 1990, čes. 1996 vyd. Portál) a interkulturálním srovnáváním základních komponent štěstí (zdraví, rodina, peníze, přátelství, láska a práce). Bucher sám přispěl k psychologii štěstí pojednáním o jeho komponentách, způsobům jeho prožívání a dá se říci, že za základní aspekt štěstí pokládá naplnění smyslu života.