Fallon, James: Psychopat v mém mozku - autor recenze: Káťa Moravcová
https://knihazaknihou.cz/psychopat-v-mem-mozku/Byl jednou jeden mezinárodně uznávaný neurobiolog a kapacita ve svém oboru jménem James Fallon, který se zabýval porovnáváním skenů mozků násilnických maniaků a sériových vrahů se skeny mozků zdravé populace. A zjistil, že jeho vlastní mozek se do detailů shoduje se snímky mozků psychopatických násilníků… Jak přijmout fakt, že jste psychopat? Co dál? A hlavně, proč někteří psychopati vraždí a jiní ne? Na tyto otázky ve své otevřené zpovědi odpovídá sám James Fallon. Jeho „zpovědí“ je kniha s názvem Psychopat v mém mozku z produkce nakladatelství Portál.
Ve svých 58 letech Fallon souběžně pracoval na dvou vědeckých projektech: porovnával skeny mozků pacientů s Alzheimerem a pro porovnání pořídil PET skeny ( z pozitronové emisní tomografie) členů své rodiny – včetně svého. Druhý jeho projekt měl za úkol potvrdit změny fungování různých částí mozků u psychopatů v porovnání s funkčností zdravého mozku… V hromádce snímků „mozků rodiny“ objevil jeden snímek, který zcela odpovídal mozku psychopata. Nejdříve se domníval, že se jedná o omyl – že se mu „jen pomíchaly snímky“. Odtajnil kód prozrazující jméno snímané osoby a ke své hrůze zjistil, že se jedná o něj osobně… V knize Psychopat v mém mozku se prolíná autorovo zamyšlení nad neurologickým a genetickým základem a příčinami psychopatie s vyznáním popisujícím, co všechno se o sobě dozvěděl od svých kolegů a rodinných příslušníků, i zamyšlením nad tím, zda lze psychopaty změnit a čím mohou takoví lidé prospět světu.
Psychopat v mém mozku je titul s atraktivní obálkou i rozměrem: nejedná se o žádnou „tlustou bichli“. Text je vytištěný na sněhobílém papíře, takže se hezky čte. Obsah je rozdělený do 10 kapitol, každá z nich má zhruba 20 stran. První kapitola se věnuje vysvětlení pojmu „psychopat“, jak ho vnímají vědci, dočteme se, že jedni existenci psychopatie popírají, protože diagnóza není v „bibli pro psychiatry“ ( tzv.: Diagnostický a statistický manuál duševních onemocněních) vůbec uveden, jednoduše proto, že chybí metody, jak bychom mohli psychiatrické onemocnění jako je psychopatie jasně určit. I těmi nejmodernějšími testy PET a genetickými testy odhalíme pouze příznaky… Dozvíme se o Testu psychopatie nebo o testu doktora Hareho. V této kapitole zjistíme, že navzdory sporu psychiatrů, zda psychopati vůbec existují, obecně souhlasí s tím, že mezi znaky těch, které za psychopaty považujeme, patří emoční plochost, postrádají lítost a svědomí, často jsou impulzivní, manipulativní, vynikající lháři … v dalším textu autor poměrně detailně popisuje své dětství, má pro to dobrý svůj důvod – v dalších kapitolách se na tento text odvolává, aby na vlastních prožitcích ze života ukázal či vysvětlil jisté souběžné diagnózy běžné u většiny psychopatů. Někoho biografické vsuvky v knihách nudí, ale autor píše zajímavě a jeho životní příběh je naštěstí poměrně zajímavý, takže se domnívám, že pohled do autorova dětství bude i pro ostatní „lehce stravitelný“.
… Jsem třeba strašně soutěživý, nenechám vyhrát ani svá vnoučata. Občas se chovám jako kretén a dělám věci, které lidi vytáčí. Svou agresi projevuji tedy jen takovým způsobem. Raději ostatní porážím v diskuzi, než abych je mlátil.
Kapitola s názvem Mozek vraha bude určitě zajímavá pro čtenáře s anatomickými znalostmi (stačí základní) a studenty psychiatrie, psychologie a všech příbuzných oborů, protože autor se v textu pouští do odbornějších témat (metody obrazových vyšetřovacích metod – zejména PET. Popisuje anatomii, neurofyziologii a fyziologii mozku).
Pokud se tímto odborným textem prokoušete, budete o mozku poučeni více než dostatečně . Pro názornost jsou v knize zahrnuté popsané skeny mozku, na kterých je hezky vidět rozdíl mezi „normálním“ a „nemocným“ fungováním mozku. Žádně strachy, pokud knihu po této „makačce na bednu“ neodložíte, budete odměněni: v další kapitole se totiž k autorovi dostane jeho rodokmen a zjistí, že má mezi předky např. takovou hvězdu jako byla násobná vražedkyně Lizzie Borden, jejíž příběh ( – kterak v roce 1892 sekerou zmasakrovala otce a macechu) je do dnešních dnů v Americe poměrně známý a živý. V této kapitole se James Fallon zabývá zejména otázkou, jak geny ovlivňují naše chování.
Můj mozek je mozkem psychopata. A taky s sebou nesu onu rodinnou historii a psychopatii možná odpovídají mé geny. Přesto jsem dopadl docela jinak než ti sérioví vrazi, které jsem zkoumal. Někde něco nesedělo – situace, ve které vědec hledá odpovědi.
Na dalších stránkách se autor zabývá otázkou „zda lze změnit psychopata“? James H. Fallon rozebere testování a posuzování sama sebe z pohledu vědy, svých kolegů i svých blízkých (dozvíte se třeba, že má 3!! ze 4 znaků psychopata podle Hareho testu…). Čtěte a dozvíte se od toho nejpovolanějšího, co si myslí o „nápravě či uzdravení“ psychopata „potvrzený psychopat“.
Úzce jsem se s těmi lidmi (kolegy, pozn. KM) dělil o svůj každodenní chléb, cestoval s nimi a byl jsem přesvědčen, že patřím mezi ně. Každý jeden mi řekl totéž: že mi po celá ta léta říkali, co si o mě myslí – že jsem příjemný a zajímavý chlap a že je zábava se mnou pracovat, ale že jsem „sociopat“. Namítl jsem, že jsem si byl celou tu dobu jistý, že si dělají legraci. Odpověděli, že se mnou celou dobu mluvili vážně.
Kniha doopravdy není jednoduchá na čtení a není pro každého. Je jisté, že více než laik ji ocení lidé se zdravotnickým vzděláním či studenti některého z dotčených oborů. Autor se hodně v textu opírá o anatomii, kterou v knize i dost vysvětluje. Popisuje metabolické pochody v mozku a vysvětluje genetiku… Ovšem, pokud vás tyto věci zajímají, nemůžete o tomto tématu najít lepší knihu. Jednak, protože informace jsou zde poměrně detailní a navíc psané velmi přístupným stylem. Kniha je doplněná o skeny PET a anatomické fotografie, což jí dělá atraktivnější. Každopádně, pokud vás fungování a vliv mozku na chování člověka zajímá, budete z knihy nadšeni a tématu propadne ještě více .
Hodnocení: 100%
