Text uvádí čtenáře do širšího kontextu, ze kterého kniha vzešla. Věnuje se důvodům, pro které stojí za to knihu číst, a deklarovaným autorským cílům. Hlavní část textu upozorňuje na vybraná témata, klady i některé problematické aspekty textu. A to jak z hlediska odborného, tak z pohledu laických čtenářů. Text je ukončen shrnutím a relevantními odkazy.

Komplexní práce s muži a jejich potřebami

Začnu zeširoka, čí spíše od začátku. V ČR ještě před necelými deseti lety téměř neexistovaly specializované podpůrné služby pro původce násilí ve vztazích. Obětem domácího násilí se již dlouho věnuje  mnoho organizací – namátkou Bílý kruh bezpečí, Rosa, Intervenční centra atd. Zkušenosti ze světa však ukazují, že nikoliv trest, ale pouze dlouhodobá psychoterapeutická a sociální práce s původci násilí, často v kombinaci s prací se všemi členy rodinného systému, může vést k dlouhodobému zastavení a změně násilných rodinných vzorců. V ČR se však dlouho tímto směrem nejen málo realizovalo, ale ani příliš nepřemýšlelo, převažovala rovina represivní.

A teď střih ještě o něco zpět, do roku 2004. Čtenáře prosím o trpělivost, vše řečené se o pár odstavců dál propojí do jednoho „(ná)silného“ proudu. Ligu otevřených mužů (LOM) jsme v r. 2004 založili jako organizaci na podporu českých mužů, a to ve dvou rovinách: Zaprvé prostřednictvím přímé práce (kurzy, workshopy, individuální poradenství atd.), a zadruhé komunikací ve veřejném prostoru (v médiích, kampaněmi, na Radě vlády atd.). Jedním ze základních pilířů LOMu je myšlenka, že pro vývoj každého muže je důležitý vědomý rozvoj čtyř mužských postojových kvalit, tzv. 4 O: Odpovědnosti, Otevřenosti, Odvahy a Originality. Pohled na mužský svět skrze tyto hodnoty stál také u zrodu otázky: Jak podpořit muže, kteří nezvládají konstruktivně sdělovat své potřeby a nezraňujícími způsoby projevovat emoce (zejména vztek, zlost, zlobu) a především jednají – někdy – násilně a ubližujícím způsobem se svými nejbližšími? 

Uvedená 4 O jsou tak naprosto zásadní pro pochopení toho, jak se LOM dívá na práci s muži obecně i jak se staví k práci s muži, kteří jednají násilně. Pro rozvoj těchto postojů potřebujeme již jako chlapci, a později jako muži, poznávat a zároveň kultivovat svou sílu a agresi.  Proto již více než 12 let realizujeme osobnostně rozvojové a vzdělávací workshopy s názvem Agrese je ok (www.ilom.cz/kurz/agrese-je-ok/), abychom jako dospělí dokázali vědomě pracovat s agresí a silou u dětí, především u kluků. Workshopy jsou určené jak rodičům, tak profesionálům (učitelům, vychovatelům, sociálním pracovníkům atd.). Jejich cílem je učit dospělé, jak pracovat s dětmi tak, aby dospělí i děti své emoce včetně vzteku nepotlačovali, ale uměli je plně prožívat a dobře – tedy nezraňujícím popisným způsobem – komunikovat. Tuto práci vidíme mj. jako prevenci toho, abychom se mohli v dospělosti vyvarovat násilného jednání. Na druhou stranu jsme si byli vědomi, že jsou muži, kteří se svou silou a agresí zacházet z mnoha příčin a často pochopitelných důvodů neumí, jednají se svými blízkými násilnými a zraňujícími způsoby, a za toto své jednání si neberou plnou odpovědnost. Již před deseti lety jsme v Česku podpořili celosvětovou kampaň Bílá stužka – muži proti násilí na ženách a dětech (www.muziprotinasili.cz/kampan/), jejímž poselstvím je myšlenka: „My, muži, říkáme, že je špatné ubližovat ženám a dětem, a toto jednání zastavme!“ V této kampani se vymezujeme vůči násilí na ženách a dětech a vyzýváme muže k přijetí odpovědnosti.  To vše stálo na počátku naší práce věnované tématu násilí ve vztazích.

Začátky kurzů pro původce násilí v Čechách

Brzy nám v LOMu došlo, že jenom kampaně a apely nestačí. Hledali jsme nejen jak vyjádřit své postoje, ale také jak podporovat muže, kteří si uvědomí, že některé části jejich chování jsou násilné nebo mají nekontrolované až násilné prvky a chtějí toto své jednání změnit. Proto jsme hledali, kde v cizině bychom se mohli inspirovat, protože v ČR to bylo „pole málo orané“, a našli jsme v Norsku nejprve mužskou organizaci Reform, a později ATV (Alternativ til Volt – Alternativa proti násilí), organizaci pracující s násilím systémově nejen v Norsku. Reform kurzy pro mužské původce násilí již desítky let realizuje. Proto jsme v roce 2014 pozvali tuto organizaci do Česka a zorganizovali jsme pod vedením jejich psychoterapeutů 80hodinový výcvik v Metodě Zvládání vzteku pro prvních cca 20 účastníků – profesionálů z organizací pracujících v oblasti domácího násilí (včetně jednoho z autorů knihy D. Čápa a autora této recenze M. Vybírala). Zde je tedy počátek dění, jehož následný vývoj a především současnost mapuje recenzovaná kniha. 

Nová kniha české autorky a autora

I z výše uvedených důvodů jsem s velkou zvědavostí, očekáváním i potěšením otevíral recenzovanou knihu. Základních důvodů pro přečtení je několik:

1. Problematika násilného chování v blízkých vztazích nebyla v ČR dosud v širším kontextu prezentována. Existuje sice odborná literatura jak zahraniční, tak česká (z cizojazyčných i českých zdrojů autoři vycházejí a bohatě citují), ale takto shrnující, široce dostupná a zároveň odborníkům i laikům srozumitelná kniha v českém širším odborném a „občanském“ poli chyběla.  
2. Autoři – na základě citací z cizích i vlastních výzkumů – dokladují pozitivní výsledky (tedy změny a zlepšení v jednání účastníků) dosažené prací v absolvovaných programech. 
3. Kniha představuje podrobně 6 let LOMem realizovaný model skupinové práce s muži – původci násilí a doplňuje ho o zkušenosti z dalších programů, včetně postupného zařazování systémových změn inspirovaných další severskou organizací ATV. Ukazuje také (i když ne vždy zcela zřetelně), jak se původní kurz Zvládání vzteku postupně proměňuje v komplexnější Terapeutický program zvládání vzteku, který integruje v jeden celek individuální podporu, skupinovou práci a spolupráci s dalšími osobami z rodinných systémů . Více o současné podobě programu v LOMu se čtenář může dozvědět zde: www.zvladanivzteku.cz/informace-o-programu/). 

Jsem již několik let v LOMu garantem programu Síla a násilí, v jehož rámci realizujeme jak zmíněné vzdělávací workshopy Agrese je ok I a II a Výchova bez násilí, tak psychoterapeutický program Zvládání vzteku i vzdělávací výcvik pro odborníky (www.ilom.cz/kurz/vycvik-metode-zvladani-vzteku-odborniky/). Oba autoři knihy úzce spolupracovali (V. Stočesová) nebo stále spolupracují (D. Čáp) s LOMem, takže o to více jsem byl zvědavý, jak se zhostili svého nelehkého úkolu – tedy zmapování jak institucionálního kontextu v ČR, tak psychoterapeutických přístupů včetně konkrétních programů, technik, experimentů používaných v různých kurzech. Jak se jim to dle mého mínění povedlo, shrnu na konci tohoto textu.  

Jaké čtenáře chtějí autoři oslovit a jaké cíle si dali sami autoři: „Publikace je určena především organizacím, které nabízejí služby původcům násilí, a jejich zaměstnancům. Dále z ní mohou čerpat i centra zaměřující se na oběti a svědky násilí, státní orgány činné v oblasti domácího násilí nebo laická veřejnost… Cílem je předložit komplexní a sjednocený materiál o probírané problematice, … který může sloužit jako podklad k tvorbě metodik danou cílovou skupinou a také přispět ke zkvalitnění stávajících (či budoucích) programů.“ (s. 9 – 10). 

Nejprve teorie, pak metodika a praxe

Kniha je členěna na dvě části. V první části (s. 11 – 119) se autoři věnují teorii násilného chování, vymezují základní pojmy: agrese, emoce, vztek, (domácí) násilí a jeho znaky, formy, cyklus a důsledky, motivace k násilnému jednání. Dále zde popisují principy, cíle, metody, společenské, institucionální i organizační aspekty důležité pro efektivní realizaci programů pro původce domácího násilí. Na závěr první části autoři – na základě citací z výzkumů a především díky vlastní výzkumné práci (v podání V. Stočesové) – rozebírají a dokladují aspekty podporující (případně snižující) efektivitu psychoterapeutické skupinové práce. Druhá část (s. 121 – 172) je určena především odborníkům a je koncipována jako Metodická příručka pro potenciální lektory kurzů pracujícími s klienty, kteří se dopouštějí násilí v blízkých vztazích. Bohužel mi v knize chybí jak celkový závěr shrnující to nejpodstatnější, tak dílčí shrnutí jednotlivých kapitol. Jako čtenář pak mám někdy dojem neuzavřenosti či nedotaženosti některých úseků. Knihu uzavírá velmi bohatý seznam literatury (s. 173 – 181) jak zahraniční, tak všech klíčových českých zdrojů.

V další části svého textu opustím lineární komentář knihy a věnuji se pouze několika základním, inspirativním či – dle mého mínění – rozporným nebo nedotaženým momentům první části knihy. Tedy: 

• Kniha přesně vymezuje klíčové pojmy domácího násilí: vztek, násilné jednání, mechanismy nezdravého a zdravého zvládání vzteku, znaky, formy a cyklus domácího násilí. Některé klíčové myšlenky: Emoce včetně vzteku přinášejí nutné informace důležité pro rozhodování, je to (potencionální) zdroj energie, proto je důležité nehodnotit emoce na pozitivní a negativní. Vznik základních emocí ovlivnit nemůžeme, ty je důležité prožívat, správně pojmenovávat a učit se rozumět tomu, jaké jsou spouštěče jejich vzniku. Co však ovlivnit můžeme je naše jednání, a tedy můžeme omezovat, kultivovat a kontrolovat ohrožující, násilné chování a agresivní projevy. A za své jednání, tedy i násilné jednání, neseme plnou odpovědnost! (s. 12 – 13 i jinde). Násilí pak autoři definují jako „čin namířený proti druhému člověku, který mu má ublížit, způsobit bolest, zastrašit ho, aby jednal proti své vůli, resp. aby nejednal podle své vůle.“ (Dle Isdal, Jakobsen a Rakil, s.17), případně vidí násilí jako „reálný a záměrný čin související s mocí, převahou či kontrolou vztahující se k jiné osobě, zvířeti, situaci či předmětu.“ (s. 17). A tak bych mohl pokračovat dále. 
• Určitou potíž vidím v samotném základním pojmu domácí násilí, který je však v ČR používán ve vládních strategiích i v dalších textech. Tento termín je často v obecném povědomí interpretován zúženě tak, že k násilí dochází doma a probíhá v dynamice oběť – násilník. Ale ukazuje se, že násilné jednání se často objevuje mimo toto vztahové schéma, násilně se mohou projevovat různým způsobem oba partneři, může také probíhat mimo domov (např. mezi partnery nebo vůči dětem po rozvodu rodičů) i vůči nepříbuzným osobám atd. Proto LOM i jiné organizace v Evropě často ustupují od pojmu domácí násilí a pracují více s pojmem násilí v blízkých vztazích, který je vnímán jako širší a neevokující automaticky dynamiku oběť – násilník probíhající (pouze) doma.
• Kniha velmi srozumitelně popisuje tzv. model nezdravého zvládání vzteku (dle Reform, s. 23). Jeví se mi jako nevyužitá příležitost, že se autoři nepokusili domyslet, popsat a nabídnout čtenáři model zdravého zvládání vzteku. Pestrý souhrn zdravých forem zvládání vzteku na s. 23 – 24 působí poněkud neuspořádaně a nesourodě. Osobně z uvedeného výčtu považuji za nejdůležitější dvě oblasti: „přiměřené vyjádření svých potřeb, vcítění a přijetí pocitů druhých“ (pozn. autora recenze – i svých) a „hledání konstruktivních řešení dané situace“. (s. 24)
• Z hlediska výše řečeného velmi oceňuji opakované věnování pozornosti přijetí odpovědnosti za své chování, např. prostřednictvím popisné komunikace formou tzv. „já výroků“ (s. 93). To je typ výroků, kdy člověk popisuje, co cítí, v Ich formě – tedy např. Já jsem naštvaný, já jsem bezmocný atp. Je to opak oproti obranným mechanismům a strategiím jako je obviňování druhého („Tys mě naštvala!“), bagatelizování („Vždyť jsem skoro nekřičel!“) atp. 
• Za jeden z největších přínosů knihy považuji citování „hlasu absolventů“. Autoři v části věnované používaným psychoterapeutickým metodám a technikám (s. 84 – 96) a v části Efektivita psychoterapeutické práce s původci domácího násilí (s. 97 – 119) dávají prostor těm, kteří terapeutickými programy prošli, a jejich výroky mnohdy lépe než zjištění z jiných typů výzkumů dokumentují užitek z absolvování programu jak pro účastníky, tak pro jejich partnery, děti a další osoby blízké.  Namátkou tři příklady: V části věnované přijetí vlastních emocí klient říká „Jsem rád, že jsem si uvědomil, že vztek je běžnou součástí života, ale reakce při něm se mohou změnit.“ (s. 109). Následující citace dvou klientů jsou z pasáže o změnách v komunikaci (s. 106): „Pomáhá mi to aplikovat upřímnou a otevřenou komunikaci… jsem schopný říct si, když mi je něco nepříjemné, což odstraní stres jak na mojí straně, tak ve všech okolo.“ a „Opatrně otevíráme dříve konfliktní témata. Jsme schopni neproduktivní diskusi uzavřít. Lépe zahajujeme komunikaci a zvýšilo se porozumění.“ Zároveň je škoda, že zde nezaznějí „hlasy těch druhých“, tedy u mužů jejich partnerek a naopak, které by se ke změnám a vývoji vyjádřily ze svého úhlu pohledu. LOM ve spolupráci s dalšími organizacemi však v současné době zjišťuje a zkoumá pohledy na efektivitu i ze strany partnerek, a můžeme tedy doufat v jejich následné zpracování a publikování. 
• Předchozími odstavci se dostávám k tomu, co považuji v knize za nejdůležitější poselství, jak explicitně deklarované, tak přítomné jako „červená nit“ v celém textu: Změna v jednání, prožívání i vztahování je možná a lze ji dosáhnout i v oblasti násilného jednání. Ale není možná bez podpory těch, kteří se násilného jednání dopouštějí! I ti si zaslouží, pokud jsou sami ochotni investovat čas a energii, finanční a institucionální podporu. A zároveň je důležité, aby při práci s původci násilí probíhala souběžná (spolu)práce s dalšími členy systému, ať už ji realizuje stejná nebo spolupracující organizace. Důvody pro aktivní práci s původci jsou minimálně čtyři (s. 49 – 53): 
  1. Samotný trest na získání náhledu a změnu chování nestačí.
  2. Psychoterapeutická práce s původci se zaměřuje přímo na příčiny problému a učí účastníky jiné než násilné strategie.
  3. Člověk, který jedná násilně, se často vrací do původního vztahu nebo do jiných forem komunikace s původním systémem, a pokud nezmění dlouhodobě své obvyklé vzorce jednání, tak se celý problém opakuje. A pokud se do systému nevrací, chová se často podobně násilně v nových vztazích. Tedy z toho, když změnu realizuje, mají vždy prospěch další osoby!
  4. Výzkumy ukazují, že z hlediska ekonomického přínosu pro společnost je levnější investovat do změny než hradit následky násilí (léčbu psychických a jiných obtíží, náklady v době pracovní neschopnosti, náklady na případné soudy a věznění ad.). Užitek tedy z podporované a – pokud se práce daří – dosažené změny mají tedy jak samotní účastníci, tak jejich blízcí i celá společnost.

Nakonec bych se rád velmi krátce dotkl druhé části knihy, věnované především odborníkům, tedy Metodické příručky. Ta je návodem, „jak je možné přistoupit k psychoterapeutické práci s původci domácího násilí“ (s. 122). Jako absolvent původního kurzu vedeného lektory Reform rád vidím, jak se program vyvíjí, proměňuje, rozšiřuje, a zároveň v něm zůstává to základní a podstatné – především opakovaný důraz na kognitivně behaviorální část kombinovanou s dostatečným prostorem pro individuální příběhy a potřeby účastníků. Jak však zdůrazňují autoři, rozhodně pouhé pročtení příručky nestačí k aplikaci bez kurzu a další supervize, intervize atd.

Co říci závěrem: Myslím, že autoři došli do svého cíle, dokázali zachytit, co na své cestě krajinou násilí v blízkých vztazích v Česku potkali, a dokázali svou zkušenost srozumitelně popsat těm, kteří tam ještě nebyli či se v krajině ocitají nebo mohou ocitnout v rolích klientů nebo profesionálů. Za to autorům děkuji a přeji nám všem, ať výše popsané služby potřebujeme co nejméně a pokud ano, ať jsou dostatečně – třeba i díky této knize – profesionální, podpůrné a užitečné!

DOPORUČUJEME!

Veronika Stočesová, David Čáp: Psychoterapeutická práce s původci násilí, Portál, Praha, 2020

Kniha nebo přesněji spíše příručka Psychoterapeutická práce s původci násilí vychází letos v nakladatelství Portál v prvním vydání. Autoři v ní přicházejí s uceleným vhledem do problematiky domácího násilí. Popisují možnosti zvládání vzteku, agrese a násilných projevů.

Téma agrese a agresivity se dotýká každého z nás. To, že v životě nepoužíváme fyzické násilí, ještě neznamená, že nejsme agresivní jiným stejně ubližujícím způsobem.

Právě pojmu agrese a agresivita a druhům násilí se věnuje první část knihy. Autoři v ní vysvětlují, co tyto pojmy znamenají a jak se projevují v našich pocitech, myšlenkách, těle i chování. Zabývají se znaky a formami domácího násilí. To rozlišují na fyzické, psychické (emoční), sociální, ekonomické, materiální, ale také sexuální, latentní nebo například stalking. U každého z nich nechybí konkrétní příklady dané formy násilí.

Dále se snaží nastínit psychologický portrét původce násilí a oběti. Stejně tak důvody, které mohou vést k tomu, že se v jedné z těchto rolí ocitneme. Cenné jsou zkušenosti ze zahraničí i celospolečenský kontext, do kterého je téma násilí zarámováno.

V druhé části oba zkušení odborníci představují ucelenou příručku práce s původci domácího násilí. Metodická příručka je rozdělena do 15 skupinových setkání. V každém z nich je řešeno jedno specifické téma související s násilím. Pro každé setkání autoři navrhují kombinaci teorie, cvičení a nácviků technik pro vyšší účinnost pomoci.

Kniha bude užitečným vodítkem pro psychiatry, psychology, psychoterapeuty, sociální pracovníky, zkrátka pro všechny, kdo pracují s původci domácího násilí. Stejně tak pro ty, jejichž pacienti a klienti mají potíže se zvládáním vzteku nebo sklon k agresivnímu chování. V neposlední řadě, kniha obohatí i čtenáře, kterého téma násilí zajímá nebo se s ním osobně setkal. Pomůže mu zorientovat se v dané problematice a nabídne řadu užitečných technik, jak s agresí pracovat.

Autoři Veronika Stočesová a David Čáp v knize vycházejí z osobní terapeutické zkušenosti, výzkumů i odborných studií jak v České republice, tak v zahraničí. I proto jde o „živou“ publikaci plnou praktických návodů, rad a postřehů.

Kniha nebo přesněji spíše příručka Psychoterapeutická práce s původci násilí vychází letos v nakladatelství Portál v prvním vydání. Autoři v ní přicházejí s uceleným vhledem do problematiky domácího násilí. Popisují možnosti zvládání vzteku, agrese a násilných projevů.

Téma agrese a agresivity se dotýká každého z nás. To, že v životě nepoužíváme fyzické násilí, ještě neznamená, že nejsme agresivní jiným stejně ubližujícím způsobem.

Právě pojmu agrese a agresivita a druhům násilí se věnuje první část knihy. Autoři v ní vysvětlují, co tyto pojmy znamenají a jak se projevují v našich pocitech, myšlenkách, těle i chování. Zabývají se znaky a formami domácího násilí. To rozlišují na fyzické, psychické (emoční), sociální, ekonomické, materiální, ale také sexuální, latentní nebo například stalking. U každého z nich nechybí konkrétní příklady dané formy násilí.

Dále se snaží nastínit psychologický portrét původce násilí a oběti. Stejně tak důvody, které mohou vést k tomu, že se v jedné z těchto rolí ocitneme. Cenné jsou zkušenosti ze zahraničí i celospolečenský kontext, do kterého je téma násilí zarámováno.

V druhé části oba zkušení odborníci představují ucelenou příručku práce s původci domácího násilí. Metodická příručka je rozdělena do 15 skupinových setkání. V každém z nich je řešeno jedno specifické téma související s násilím. Pro každé setkání autoři navrhují kombinaci teorie, cvičení a nácviků technik pro vyšší účinnost pomoci.

Kniha bude užitečným vodítkem pro psychiatry, psychology, psychoterapeuty, sociální pracovníky, zkrátka pro všechny, kdo pracují s původci domácího násilí. Stejně tak pro ty, jejichž pacienti a klienti mají potíže se zvládáním vzteku nebo sklon k agresivnímu chování. V neposlední řadě, kniha obohatí i čtenáře, kterého téma násilí zajímá nebo se s ním osobně setkal. Pomůže mu zorientovat se v dané problematice a nabídne řadu užitečných technik, jak s agresí pracovat.

Autoři Veronika Stočesová a David Čáp v knize vycházejí z osobní terapeutické zkušenosti, výzkumů i odborných studií jak v České republice, tak v zahraničí. I proto jde o „živou“ publikaci plnou praktických návodů, rad a postřehů.