„Roberte, proč jsi mi zapomněl zavolat? Copak si nic nezapamatuješ?“ nebo „Štve mě, že jsi mi nezavolal.“ Jaký způsob komunikace je podle vás vhodnější? Zjistěte 5 pravidel efektivní komunikace

Všichni to známe. Něco se nám nelíbí a chceme to říct, ale z předchozích zkušeností víme, že to snad ani nemá smysl. Zase by to skončilo tak akorát hádkou. Nebo jiná situace, nějaká věc je neustále vytýkána vám a vy se přirozeně bráníte anebo, což je stejně nevhodné, jste na verbální reakci už rezignovali, jelikož v tu chvíli se zlobíte či víte, jaká bude reakce na „vaše výmluvy“. Možná se ale dá komunikovat jinak a začít musíme jak jinak, než od sebe.

„Všichni jsme nastaveni reagovat na fyzický či verbální útok okamžitě. Každý má v sobě naprogramovaný syndrom útoku či útěku, který okamžitě zaplaví krevní systém adrenalinem. Tento program není naše volba. Během několika vteřin jsme připraveni buď bojovat jako šílení, nebo utíkat jako o život. Naše srdce a svaly jsou připravené k akci, ne k přemýšlení.“

Konflikty ale podrývají citovou důvěru a životní mízu každého vztahu. Je proto vhodné se jim vyhnout. Vaše potřeby či pocity lze sdělit i jinak, aniž byste druhé zraňovali anebo jim něco vyčítali.

Je třeba se řídit pěti „pravidly“, jejichž porušení má nevyhnutelně negativní důsledky (naši frustraci, napětí či roztrpčení), ale jejichž dodržováním dosáhneme obrovských zisků.

PĚT PRAVIDEL EFEKTIVNÍ KOMUNIKACE

Rozhodněte se předem, čeho chcete dosáhnout.

Řekněte jen to, co potřebujete říct, a nic víc (např.: „Bylo to hezké (tady to mělo skončit), a ty si nebyla ani tak kyselá, jako obvykle.“

Nedávejte otázky, na které neexistuje skutečná odpověď (typu: „Proč jsi zase nechal majonézu venku?“).

Nevyčítejte: žádné kritizování, obviňování, trestání ani ponižování.

Buďte vždy připraveni skončit, když se situace příliš vyhrotí (myšleno skončit spor či diskuzi).

Stále nevíte, jak byste to měli správně říct resp. říct to jinak? Zajímali by vás různé scénáře situací, které se často v mezilidských vztazích opakují s návodem, jak vhodně odpovědět či jak rozhodně nereagovat? Naleznete je spolu se všemi výše naznačenými moudry v knize Řekni to jinak Carla Alaska, amerického psychoterapeuta s dvacetiletou praxí, který je zkušenostmi i časem přesvědčený o jejich funkčnosti a správnosti.

Jen 10 % šťastlivců se narodí s vrozenou schopností dobře promluvit v jakékoliv situaci bez ohledu na její náročnost. A pak jsou tu všichni ostatní. Sama jsem vyrostla v rodině, kde se často kritizovalo a pochvaly a uznání se považovaly za zbytečné nebo se podávaly s úsměškem či sarkasmem (tento stav bohužel trvá). Podobně to měl v dětství i sám autor. A tak v této knize sestavil několik scénářů partnerských rozepří i dalších obtížných situací při výchově dětí či situace vznikající na pracovišti a nastínil jejich správná řešení. Kromě knihy Řekni to jinak napsal autor ještě knihy Emoční balast (Portál, 2014) a Beyond Blame (Jak přestat s výčitkami, česky prozatím nepublikováno).

Lidé si často myslí, že kritizováním, zvlášť u dětí, vedou své bližní účinně k odpovědnosti. Bohužel to je mylné přesvědčení. Za pomoci kritizování, obviňování či dokonce ponižování rozhodně v druhých nepodporujeme! svědomitost a píli. Sami víte, jak se cítíte, jedná-li s vámi někdo tímto způsobem. Je to jen špatně naučený, ale naneštěstí hojně přebíraný scénář, který dělá akorát zle a hlavně ničí vzájemné vztahy. Já osobně se považuji za poměrně emočně inteligentní bytost. A priori nemám ve zvyku ostatní kritizovat, hodnotit ani na ně útočit. Myslím si, že jsem tolerantní, avšak například nejsem schopná správně reagovat na útoky jiných směřované na mě anebo vyjádřit správně své potřeby či pocity. Často raději mlčím a trápím se nebo naopak mluvím moc, ale vlastně už ani ne k tématu.

Co jsem si z knihy vzala já, je informace, že lze druhým vysvětlit své pocity i potřeby tak, aby to nepovažovali za nepříjemné, a aby je to zároveň neprovokovalo. Také že je potřeba se zamyslet na tím, jaké jsou mé dlouhodobé cíle, a tam svou veškerou (verbální i neverbální) komunikací směřovat – resp. jednat strategicky, vhodně vyjadřovat, co chci a nenechat ze sebe dělat něčí rohožku. Což souvisí i se schopností uvědomit si vlastní cenu nebo toho, co je pro mě samotnou dobré či alespoň lepší. Když je například druhá strana rozhodnuta vzájemný vztah opustit, není třeba plýtvat energií, časem i emocemi. Jednoduše, vzájemná komunikace je velký a mocný nástroj a jeho správné ovládnutí je nesmírně obtížné. Avšak můžeme se alespoň trochu trénovat v jeho správném používání. Jedná se o umění, které se lze naučit.

Na závěr uvádím příklad následování dlouhodobého cíle výkonného ředitele mezinárodní neziskové organizace v praxi:

Tazatel mu položil ošemetnou osobní otázku: „Jak byste zareagoval, kdyby vaše žena řekla: „Sluší mi tohle?“

Bez zaváhání odpověděl: „Řekl bych: ,Miláčku, vypadáš báječně.‘“

„Ale co kdyby jí ty šaty neslušely? To byste jí lhal?“

„Nikdy nezapomínám, o co mi jde,“ odpověděl ředitel. „Co se týče mé ženy, jde mi o to ji potěšit.“ Lišácky se usmál. „Naštěstí je krása v očích pozorovatele. Na to také nikdy nezapomínám.“

Buďme na sebe hodní a k sobě vzájemně milý. Máme se rádi, tak si prosím neničme vztahy, život ani dobrou náladou nevhodnou komunikací, zvlášť v kruhu nejbližších.

Když se cítíme zranění, nepochopení, odmítnutí chováním druhých, reagujeme nevybíravě, útočně, kousavě, sarkasticky, agresivně. Náš vztek či zranění, jakkoliv v tu chvíli pochopitelné, nás ovládnou natolik, že se dialog zvrhává v přestřelku. Později si uvědomíme, že jsme to měli říct jinak, ale to už je pozdě.

Jsme nastaveni reagovat na fyzický či verbální útok okamžitě. Máme v sobě naprogramový syndrom útoku či útěku, který okamžitě zaplaví krevní systém adrenalinem. Tento program není naše volba, nelze mu uniknout. Srdce a svaly se připraví k akci, ne k přemýšlení. V té chvíli ani nejsme schopni myslet, myšlenkový proces selhává.

Jiní se snaží v konfliktní situaci mlčet, aby se nevyhrotila. Přemáhají se, bojují uvnitř, potlačují negativní emoce i svoje potřeby. Cítí se frustrovaní, ponížení, méněcenní. Nakonec nezvládnou vnitřní přetlak a vybuchnou. Navíc druhá strana ráda zkouší, co takový člověk vydrží, kam až může zajít, co si dovolit.

Autor knihy ukazuje, že dovednosti říkat ta správná slova ve správný čas se lze naučit. Je možné se naučit, jak co nejúčinněji vyjádřit stanovisko nebo potřebu, požádat o pomoc, ubránit se slovnímu útoku. Způsob, jak rozumně reagovat ve vypjatých situacích, si lze připravit. Můžeme dát najevo své opravdové emoce, aniž rozpoutáme sérii útoků. Problémy a situace je třeba promýšlet, uvažovat strategicky. Cílem strategického myšlení a mluvení je vyvarovat se spuštění reaktivní odpovědi u sebe nebo druhého a kolotoče reakcí.

Autor je americký psychoterapeut s dvacetiletou praxí, který žije a působí v Kalifornii. Pracuje s jednotlivci a páry, kteří mají problémy vyjadřovat své pocity, myšlenky a přání. V nakladatelství Portál mu už vyšla kniha Emoční balast (v originále Emotional bullshit).

Na základě dlouholeté praxe vytvořil 60 modelových scén z několika oblastí - navazování vztahů, budování dlouhodobých vztahů, vztahy mezi rodiči a dětmi, kolegy na pracovišti nebo v každodenním životě. Každý scénář začíná obvykle popisem toho, jak lidé obvykle reagují. Následuje stručná analýza dané situace, rozbor, jak se může člověk v dané situaci zastavit, zvážit možnosti s ohledem na dlouhodobé cíle a potom návrh, jak zareagovat. V každé scéně jsou popsané rozdíly mezi slovy, která spustí další konflikt, a mezi úspěšnou komunikací, která sbližuje. Každý scénář se týká konkrétní situace, ale lze ho použít i v jiných situacích, nebo přizpůsobit.

Ve scénářích je uplatněno pět pravidel efektivní komunikace, která autor uvádí obecně.

1. Rozhodnout se předem, čeho chci dosáhnout, než položím otázku, vyslovím poznámku. Jaké mám úmysly, co od toho člověka potřebuji právě teď. Zároveň si uvědomit dlouhodobý cíl a dlouhodobý zájem v pozadí I nejjednoduššího tvrzení. Chceme si udržet manželství a chceme, aby manžel udržoval doma pořádek. Pokud reagujeme dotčeně, vyčítáme, kritizujeme, tak nejenže nebude po sobě uklízet, ale ani manželství dlouho nevydrží. Je s podivem, že lidé reagují impulsívně, emocionálně, aniž si uvědomují, jak tím nabourávají vztah, na kterém jim záleží.

2. Říci jen to, co v té chvíli potřebujeme říct, nic víc. Držet se tématu, nepřidávat negativní poznámky, jimiž pozitivní nebo neutrální tvrzení popřeme.

3. Nepokládat otázky, na které neexistuje skutečná odpověď. Jedná se o “falešné” nebo řečnické otázky, které nejsou upřímným pokusem o získání faktických informací. Dávají průchod emocím, skrývají negativní sdělení, nespokojenost, maskovanou kritiku, přímý útok. Většinou jsou vysloveny kyselým tónem. “Proč jsi nevynesl odpadky?”

4. Nevyčítat, nekritizovat, neobviňovat, neponižovat. Jedná se o toxické formy chování. Podrobně se jimi zabývá kniha od téhož autora Beyond Blame, která u nás bohužel nevyšla. Někdo může namítnout, jak druhému tedy sdělit, když se chová špatně, zraňuje nás. Rozhodně ne formou výčitek. Jakým způsobem ukazují uvedené scénáře.

5. Umět rozhovor včas ukončit, když se vyhrotí. O ukončení může kdykoliv požádat každá strana. Hádavé páry nejdřív namítají, že takhle nic nevyřeší, když je druhý může umlčet. Nakonec se vždy ukázalo, že toto pravidlo pomáhá oběma stranám. Zjistí, že mohou v klidu komunikovat i o obtížných tématech, aniž dojde k nekontrolovatelné slovní přestřelce.

Nedávno se mi dostala do rukou knížka „Řekni to jinak“. Nemám ráda knížky o komunikaci, kde je spousta teorie, zbytečné omáčky a praktických a užitečných informací minimum. Tato knížka mezi ně určitě nepatří. Zaujala mě, proto vám ji chci trochu přiblížit.

OBSAH:

Kniha vychází z 5 pravidel efektivní komunikace, které autor na začátku podrobně vysvětluje. Poté následuje 6 hlavních částí, každá se věnuje komunikaci v určité oblasti.

• Začínající partnerské vztahy (10 scénářů)

• Dlouhodobé partnerské vztahy (28 scénářů)

• Výchova dětí (5 scénářů)

• Vztahy s přáteli (5 scénářů)

• Pracovní vztahy (6 scénářů)

• Každodenní situace (6 scénářů)

Celkem je uvedeno 60 scénářů, tj. konkrétních situací / příkladů z praxe autora. Každý scénář je na cca 2 stránky a ukazuje variantu jak v dané situaci NEkomunikovat a jak ano. Nejvíce se autor věnuje partnerským vztahům (33 scénářů).

Poslední část se nazývá Pokročilá práce a jsou v ní popsány tyto strategie:

• Jak zabránit vyhrocení konfliktu

• Konstruktivní konflikt: jak řešit problémy ve vztahu

• Rodinné porady mohou každého naučit říkat správné věci

PÁR MYŠLENEK, KTERÉ MĚ ZAUJALY, NA UKÁZKU:

„Když už je někdo rozrušený, další konfrontací se pouze zvyšuje napětí a všichni se připraví k boji.“

„Chodit s někým, kdo má potřeby a úmysly přiliš odlišné od těch vašich, je ztráta času.“

„Když je někdo kritizován, obviňován, trestán či ponižován, vždy to vyvolá negativní reakci.“

„Slova, která jako matka, otec, teta, strýc či prarodič (nebo učitel) vyslovíte, mají na dítě dalekosáhlý vliv.“

„Okatě dávat na jevo své znalosti, je adolescentní způsob „předvádění se“, který vždy vyvolává hněv.“

ZÁVĚREM:

Klady

Knížka je čtivá a praktická, najdete v ní spoustu užitečných doporučení, neobsahuje nudnou teorii ani zbytečnou omáčku, jde rovnou k věci. Co je také užitečné, že je malého formátu, v pohodě se vejde i do menší kabelky.

Zápory

Pro někoho by mohlo být negativem přílišné zaměření na partnerské vztahy, které vychází z profese autora. Nicméně postřehy a doporučení jsou přenosná i mimo tuto oblast.

Knížka určitě stojí za přečtení, doporučuji ji zájemcům o téma komunikace se zaměřením na partnerské vztahy a efektivní komunikaci. Sama jsem ji zařadila do doporučené literatury pro naše kurzy Efektivní komunikace, Komunikace v partnerských vztazích, Efektivní řešení konfliktů a Konfliktní lidé.