Když Jacob L. Moreno vynalézal sociometrii, psychodrama a skupinovou terapii, netušil, že jeho synovec půjde v jeho terapeutických stopách. Respektive, Jacoba L. Morena by to nepřekvapilo, protože tento pán byl velmi nekonformní, k ověření čehož postačí přečíst si těch pár odstavců v Kratochvílově Základech psychoterapie. Z tohoto důvodu muselo být nesnadné sledovat i jeho stopy, vyžadovalo to minimálně svérázný a flexibilní smysl pro rytmus. Joseph J. Moreno rozpravoval svou vlastní terapeutickou metodu v níž se snažil především o spojení strýcova psychodramatu s muzikoterapií. V závěru však naznačuje vyšší ambice ve velké syntéze i s arteterapií a taneční terapií.

Již v úvodu se dočteme, že psychodrama je nejen terapeutická metoda, ale také cesta k mnohem kreativnějšímu životu. Jinými slovy řečeno: Jak se stát člověkem činu. Tato část obsahuje definici, která popisuje Morenovu metodu i obsah knihy: Hudební psychodrama lze definovat jako spojení hudební improvizace, představivosti a dalších muzikoterapeutických metod s tradičním akčním psychodramatem.

První dvě krátké kapitoly shrnují vztah muzikoterapie a psychodramatu a dosavadní historický vývoj této spolupráce. Pak následuje vlastní metodická část o základních postupech. Moreno na více místech píše, že hudební vzdělání bývá pro muzikoterapii obyčejně na závadu, jelikož omezuje spontánní projev pacienta/klienta. Zároveň i neškolení lidé mají představu, jak dokáží běžné nástroje hrát. Tímto je omezena škála použitelných hudebních nástrojů na různé naladěné i nenaladěné bicí nástroje. (Ke spontánnosti ve hře na libovolný nástroj se dokáže přinutit patrně jen Sri Chinmoy.)

Profesionální hudbu Moreno využívá k vyvolávání představ jednak jako zdroj pro jejich rozbor, tak i jako rozcvičovací metodu. Nezbytnost rozcvičky, vlastně vstupu do "jiného světa" podobně jako v šamanských rituálech je bohatě rozebrána. Kapitola o hudbě a představách je uvedena zajímavým výrokem Jacoba L. Morena k Freudovi: Vy analyzujete sny lidí. Já jim dodávám odvahu, aby znovu snili.

Autor uvádí jedenáct technik hudebního psychodramatu, například Hudební záměna rolí nebo Hudební zrcadlení. Některé z metod jsou následně ilustrovány příklady z praxe a v další kapitole jsou přímo bodové scénáře patnácti hudebních psychodramat.

Závěrečné tvůrčí umění v psychodramatu a výhledy do budoucna shrnují, co již bylo řečeno a obecněji rozvíjejí, co bylo jen naznačeno. Především souvislost hudebního psychodramatu s náboženskými rituály a rituálním léčením. Jako konkrétní recepty se tyto myšlenky objevily již dříve například jako technika utužování identity zpěvem "hymny".

V jedné z prvních kapitol bylo vyřčeno: Kulaté a vysoce znělé tradiční dřevěné jeviště lze vlastně považovat za symbolický buben, který přivádějí k životu všichni účastníci v roli hudebníků. V závěru pak Joseph J. Moreno píše: J.L. Moreno nám připomněl holistickou moc a kořeny psychoterapie a přiměl nás oživit tyto kořeny při šamansky inspirované a holisticky terapeutické metodě. Myšlenky těchto závěrečných kapitol autor publikoval již dříve v odborných časopisech, nalezneme v nich černochy z Beninu srovnávající operu s jejich kmenovými rituály, účastníky pravoslavných svátků chodící po žhavém uhlí i ayahuascové šamany: Smrt a znovuzrození.

Autor knihy je již v důchodu, přesto se terapii aktivně dále věnuje, především při výcviku nových terapeutů, jak vidno na stránce Morenovy vnitřní hudby.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph. D.

V systému péče o nemocné se stále výrazněji uplatňují i psychologické metody. Patří k nim také muzikoterapie a psychodrama. I když tyto metody jsou plně v kompetenci příslušných terapeutů, zdravotní sestry se většinou živě zajímají o to, co je jejich podstatou a jistě k tomu přispívá i fakt, že se provozují i na některých běžných, tj. somatických oddělních.

Cílem psychodramatu, který jako léčebnou metodu formuloval Jakob Moreno, je „umožnit lidem, aby rozvíjeli spontánnost a tvořivost“. Totéž samozřejmě platí i o platí i o muzikoterapii, která může zvýšit psychodramatický prožitek, pokud se obě metody kombinují. A právě na tuto oblast se zaměřil Joseph J.Moreno, který pracuje jako vedoucí programu muzikoterapie na Maryville University v St.Louis /USA/. Není bez zajímavosti, že oba jmenovaní autoři jsou pokrevní příbuzní. Joseph J.Morano, který je autorem recenzované knihy, je synovcem klasika Jakoba Morano.

Kniha s názvem Rozehrát svou vnitřní hudbu a s podtitulem Muzikoterapie a psychodrama obsahuje 12 /zpravidla dále členěných/ kapitol. Jejich jednotlivé názvy dobře vystihují obsah a nabádají čtenáře ke studiu a poučení. Nejprve je pojednáno o muzikoterapii a psychodramatu jako o doplňujících se terapiích /1/ a následují kapitoly Minulost hudby v psychodramatu /2/, Hudba a psychodrama: základní postupy /3/. Hudebně improvizační rozcvičky /4/, Individuální hudební improvizace /5/, Skupinová hudební improvizace /6/ a Hudba a představy v psychodramatu /7/. Obšírně jsou pak pojednány techniky hudebního psychodramatu /8/, doplněné praktickými příklady /9/. Značná pozornost je následně věnována scénářům hudebního psychodramatu /10/ a možnostem jak moderně využívat staré zdroje, nebo-li tvůrčí umění v psychodramatu /11/. Poslední kapitola s názvem Pohled do budoucnosti je stručná./12/ Autor v ní však zdůrazňuje své přesvědčení, že všechny současné formy umožňující rozvoj kreativity „v každém případě působí v součinnosti“. Jinými slovy řečeno, hudba, tanec, výtvarné umění /arteterapie/ i dramatické umění by se měly kombinovat a tím ve svém účinku potencovat. Zatím jsou jednotlivé metody i u nás značně, a tedy i přísně odděleny, což je patrně nejen škoda, ale i doklad určité vývojové etapy.

Závěrem jsou v knize uvedeny doporučené zdroje informací a literární odkazy, řazené ke každé kapitole zvlášť. Škoda, že kniha není doplněna také přehledem českých literárních zdrojů, což je u většiny knih z Portálu dobrým a užitečným zvykem.

Kniha J. J. Morena je sdělná, poučná i inspirativní. Byla přeložena do celé řady jazyků a vyšla již v 38 zemích světa. I to je důvod, proč by neměla uniknout pozornosti zdravotních sester.

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.