Dostává se mi do rukou kniha Rozhněvaná žena od německé psychoterapeutky Almut Schmale- Riedel. Téma vzteku a zejména toho ženského není příliš akcentované téma, proto ji považuji za důležitý počin.

Kniha má ambici pojmout téma komplexně – uvádí jak teoretická východiska srozumitelně podaná laikům, tak doplňuje kazuistikami a vlastními postřehy z praxe. Je zde snaha podrobně specifikovat ženský vztek a jeho typické charakteristiky. V druhé části knihy se autorka zaměřuje i na to, jak se vztekem pracovat a jak k němu získat pozitivní vztah.

Těžiště knihy vidím více v její praktické části, kde autorka přináší kazuistické vstupy a příklady ze své psychoterapeutické praxe, které čtenáři pomáhají ilustrovat předloženou teorii a vedou k zamyšlení nad vlastním vztahem k emoci vzteku. Kapitoly obsahují i konkrétní otázky k práci se sebou a k osobnímu růstu. Kniha nabízí také zajímavou kapitolu určenou mužům (vzteklých žen).

Kdo v knize chce hledat vodítka k práci s tělem a zkušenosti s ní, bohužel bude zklamán. I já bych uvítala více informací k tělové práci, která je zde velmi málo popsána a zaměřuje se spíše na informaci o tom, jakými signály se může vztek v těle hlásit a čemu je vhodné věnovat pozornost.

Překladem z němčiny nejspíše text trochu utrpěl a působí v některých pasážích lehce neautenticky. To, čím je kniha nejzajímavější, jsou informace z psychoterapeutické praxe autorky. V některých kapitolách druhé části knihy vnímám potřebu třídit a destilovat zkušenosti s klienty a přehledně je představit. Výsledkem je sice přehledný, ovšem nekompletní výčet (např. možné reakce matky na vztek dítěte). Přitom terapeutická praxe autorky přináší evidentně velmi zajímavé poznatky, které jsou cenné samy o sobě, bez toho aniž bychom z nich museli abstrahovat teorii nebo v nich hledat přísně logickou strukturu.

Text doporučuji k přečtení všem, kteří se vydali na cestu poznání vlastního vzteku. Přináší opravdu pestrou inspiraci.

V psychoterapii i v běžném životě jsem byla mnohokrát svědkem proměny emocí. Zejména negativní emoce strachu, smutku a hněvu se lehce změní jedna v druhou. Strach se přelije do hněvu a pod hněvem objevíme smutek. Z hněvu se člověk dostane do lítosti a ze smutku se rozzlobí. Poslední jmenovaná změna se v psychoterapii často děje ženám. Když se tak stane, je to velký průlom a já z toho mám radost. Protože hněv dodává sílu změnit to, co jej vyvolalo.

Ženy mají s vyjadřováním a projevováním hněvu problém častěji, než muži. Většinou jako malé poslouchaly, že „takhle se holčičky nechovají“, „podívej se na sebe, jak jsi ošklivá, když se vztekáš“ a podobně. I v dospělosti pak prosazující se ženy poslouchají, že jsou „tvrdé“, „chladné“, „jako chlap“. A tak, když se jim něco nelíbí, raději pláčou, uchylují se k pasivní agresi a nebo v sobě hněv městnají, až nekontrolovatelně bouchne — načež si obvykle vyslechnou něco o hysterkách. Jindy se potlačovaný hněv vtělí do nějakého fyzického příznaku: bolesti hlavy, šíje nebo zad, do vysokého krevního tlaku, zažívacích potíží, poruchy příjmu potravy, ekzému, tinnitus, skřípání zubů ve spánku...

Kniha Almut Schmale-Riedel na tyto zajímavé, a přitom poměrně časté, fenomény upozorňuje. Je psána živě, s řadou kazuistik a může být k užitku všem ženám, které mají s vyjadřováním a pociťováním hněvu potíže. Dodejme, že stejný problém mívají i muži, i když jich je méně.

V soužití lidí nutně dochází ke konfliktům a je zdravé umět pociťovat i vyjadřovat hněv. Dobrý hněv neničí druhého, ale naopak přispívá k pochopení, vymezení hranic a celkově lepšímu soužití.

Schmale-Riedel vychází z transakční analýzy, jakož i z rozhovorů s mnoha ženami a muži na téma ženského hněvu, a v knize radí, jak najít optimální přístup ke svým emocím a jak hněv přiměřeně vyjadřovat. Jak přestat s nekonečnými hrami na oběť, žalobce a zachránce. Co dělat, necítíme-li hněv v situacích, v nichž bychom ho cítit měli, a naopak: jak se sebou zacházet, když máme tendenci nechat se strhnout nepřiměřeným, přílišným vztekem. Čtenářům pomáhá v sebepoznání a sebepřijetí, jakož i v rozlišování reálných a nereálných pohnutek ke hněvu. Rodiče se mimo to dočtou, jak přistupovat k projevům hněvu u svých potomků tak, aby je naučili s hněvem dobře zacházet.

Co mě při čtení trochu dráždilo, byla terminologie. Možná jde tedy spíše o záležitost překladu do češtiny, než o výhradu k samotné autorce. Mrzelo mě, že hněv, dobře použitý v názvu knihy, se v textu navzdory počáteční snaze o vymezení často slévá se vztekem a zlobou. Vztek ovšem není to samé jako hněv. Je momentální, vypjatou až přepjatou emocí, vede často ke zničujícím výbuchům a přehnané agresi. Naopak hněv je uváženější, a právě ten lze většinou konstruktivně využít. Ne že by nikdy nemělo smysl se vztekat či zlobně vybouchnout. Ale hněv je tou emocí, ke které má většinou smysl klientům pomáhat.

Podobně by bylo vhodnější hovořit místo o „vražedném vzteku“ o amoku. Často se pletly též pojmy emoce, cit a pocit, a lze jen spekulovat, co je míněno „poruchou chronického zahořknutí“. Lékařská ani psychologická terminologie tento výraz nepoužívá, ačkoli nás kniha přes odkaz směřuje k mezinárodní klasifikaci nemocí.

Když se však přeneseme přes tyto terminologické nesrovnalosti, zůstává kniha velmi vhodnou příručkou pro všechny, kteří mají s hněvem problém. S její pomocí se hněv stane dobrým sluhou, a nikoli špatným pánem.

Máte pocit, že zuřivost nezvládáte? Že váš život ovládá až moc a vy máte dojem, že je to nepatřičné? Ano, agrese a vztek jsou považovány za projevy, které se k ženám nehodí, a pouze muži mohou mít tu výsadu nechat volný tok svému vzteku. Omyl! Pojďte se přesvědčit, že hněv není, za co bychom se měly stydět a potlačovat ho!

Vztek. Zuřivost. Hněv. Agrese. Tento emoční projev můžeme pojmenovat spousty slovy, ale význam zůstává stále stejný. Jakmile se žena nechá ovládnout svou impulzivností, vždy to vzbudí nepochopení.

„To se nedělá." „Jsi ošklivá, když se vztekáš." „Jen se na sebe podívej, jak vypadáš, když se vztekáš." „Nevztekej se a netrap maminku, děláš mi jenom ostudu!“ „Jsi nevychovaná." „To se nedělá."

Zní vám něco z toho povědomě? Od malička je nám vštěpováno, že dívky se přece nevztekají, nehodí se to k nim a před ostatními by nepůsobily vůbec dobře. A v dospělosti se to vůbec nezměnilo. Muži vám jednoduše řeknou, že jste hysterka a tím je podle nich všechno vyřešeno. Ženy tak automaticky všechny tyto pocity v sobě potlačují. Je to tak ale správně? Ani v nejmenším. Kniha Rozhněvaná žena s podtitulem Objevte potenciál uvolněné energie vám poví vše od definování pojmů týkajících se vzteku až po různé techniky, které nabízející postup, jak s hněvem nakládat.

Vztek je pro člověka totéž jako benzín pro auto - pohání ho, aby se dostal dál, na lepší místo. Bez vzteku bychom neměli motivaci se nějakému problému postavit. Vztek je energie, která nás nutí definovat, co je správné a co není správné.

- citace Aruna Gándhího v knize Rozhněvaná žena

Almut Schmale-Riedelová nabízí bezpochyby zajímavou knihu s podnětným obsahem. Kniha přichází s tématem, které je dozajista aktuální a určitě stojí za to se jím blíže zaobírat. Autorka nezachází do zbytečných a komplikovaných detailů. Problematiku předestírá jednoduše, čtivě, poutavě tak, aby tomu porozuměl každý laik a mohl se mezi řádky najít. Nebo spíše MOHLA, protože kniha je určitě hlavně ženám a až konečná kapitolka se obrací na muže, ponouká je ke změně postoje vůči ženskému hněvu.

Když jsem mluvila s muži o ženském hněvu, z rozhovorů jasně vyplynulo, že pro mnohé muže je to ambivalentní a nepříjemné téma.

Celá kniha je stavěna na tom, co jsme zažívali jako děti, protože se s potlačováním vzteku potýkáme už od dětství. S tím souvisí předešlé výroky. Že se na našem chování odráží výchova, je jasná věc. Máme v sobě zakódované, že bychom se my, ženy, vztekat neměly. Během života se pak setkáváme s různými formami projevování vzteku. Buď se bojíme si náš vnitřní vztek vůbec připustit, cítíme se nepříjemně, nebo naopak cítíme frustraci z toho, že ho chceme navenek projevit, ale prostě nemůžeme, nehodí se to.

Autorka dokládá teorii různými příběhy z praxe. Kniha tím dostává více osobitějšího rázu, víc se přibližuje čtenáři a dává tím nahlédnout do života jiných lidí, kteří se potýkali s podobnými problémy. Na autorce jde vidět, že má v této oblasti spoustu zkušeností a dokonale dokáže situacím porozumět, což se odráží i v textu knihy.

Lze se naučit milovat svůj vztek? Ano, lze! Ne proto, že by to byl výjimečně krásný a příjemný pocit, ale proto, že je důležitý. Když ho pochopíme, poskytne nám mnoho cenných poznatků jak o nás, tak o soužití s druhými a vztahu ke světu. Věnujeme-li pozornosti svému vzteku, nebude to už jen pouhá agrese nebo chladný vztek, ale svým způsobem dobrý vztek.

Co nesmím opominout, je povedená obálka. Podle mého názoru dokonale vystihuje obsah knihy a skvělé doplňuje celkový dojem. Trefné barvy, super grafika a takové specifické kouzlo, kterým na vás zapůsobí.

Máte taky pocit, že potřebujete najít cestu ke svému vzteku? Porozumět mu, nenásilně ho potlačovat, či mu dát volný průběh...? Pocity frustrace, bezmoci, bludného kruhu, ze kterého nemůžete vystoupit, vás mohou silně ovlivňovat. Pojďte se tedy otevřít svým pocitům společně s knihou Rozhněvaná žena a nenechte se ovlivnit stereotypním tvrzením, že ženský vztek je něco neslýchaného.