Sbohem, mami, sbohem, tati

Kniha amerického psychologa mě zaujala, protože před několika měsíci mi zemřeli na covid náhle po sobě oba rodiče.

Kniha se zabývá tématem se ztráty rodičů v dospělosti a pomohla mi mnohé si ujasnit a pochopit.

Tuto nepřenositelnou zkušenost prožije každý, pokud neumře dřív. Přesto se o ní příliš nemluví ani nepíše. Autor knihy po smrti svých rodičů zakusil následky potlačeného smutku a vynechání procesu truchlení. Když se začal o téma blíže zajímat, zjistil, že není vůbec zpracované, existuje minimum lékařské, psychologické a populární literatury. Ztráta rodičů představovala významnou změnu také v životech jeho klientů. Napadlo ho, že někdo by měl o tom napsat knihu. Nakonec pochopil, že se toho musí ujmout sám.

Západní kultura má tendenci téma smrti vytěsňovat, zvláště když jde o starší lidi. Úmrtí starších lidí se považuje za běžnou událost, kterou není důvod příliš řešit. Autor to přirovnává k situaci, kdy na mapě chybí upozornění na prudkou zatáčku, za níž začíná odlišná krajina a dopravní značky mají jiný význam. Poukazuje na starodávné mapy, které zobrazovaly známé a prozkoumané krajiny, za jejichž hranicemi se nacházela neprobádaná a nebezpečná území plná draků a hadů. Takovou mapu, která by nás varovala, že za určitým bodem bude všechno jinak, naše kultura neposkytuje. Dále upozorňuje na rizika spojená s vytěsněním a neřešením smutku, jak to sám osobně prožil. Podle Americké psychologické asociace 30 % lidí, kteří vyhledají psychologickou pomoc, trpí nevyřešeným zármutkem nad ztrátou blízké osoby. Autor tvrdí, že jich bude mnohem víc. Většina z nich nekontaktuje psychologa, ale navštíví svého lékaře a nechá si předepsat léky na somatické problémy, aniž tuší, že jde o projevy potlačeného zármutku. Jiní trpí o samotě, útěchu hledají v alkoholu a přejídání. Odborníci vedou diskuze, jestli zármutek vzniká uvnitř, nebo přichází zvenku, nebo se jedná o kulturně determinovaný naučený jev. Podle autora je smutek "projevem hluboké neschopnosti pojmově nebo jinak pochopit, že nám zemřel blízký člověk". Mozek to prostě nepřijme.

Kniha se zabývá vlivem úmrtí rodičů na osobní identitu pozůstalých, na jejich zdraví a psychiku, na rodinné a mezilidské vztahy a spirituální vývoj. Dokládá příklady, že kontakt s rodiči může pokračovat i po jejich smrti.

Závěrem uvádí, jaké poučení si z této situace vzít.

Americký psycholog Alexander Levy, autor knihy Sbohem mami, sbohem tati, rozhodně nebyl na nevyhnutelnost smrti svých starých rodičů teoreticky nepřipraven. Byl na ni, díky svému vzdělání a své profesi, dokonce dlouhodobě připravován i prakticky. Mnoha svým klientům pomáhal vyrovnat se s ní i s jejími důsledky či následky. A přesto, jak sám přiznává, teprve když ztrátu rodičů prožil osobně, byl schopen pochopit, co všechno se v osiřelém dospělém člověku odehrává, čím mu lze pomoci, nebo naopak ublížit. Proto se rozhodl jít s kůží na trh a knihu s podtitulkem Jak se vyrovnat se smrtí rodičů napsat.

Vědomě ublížit osiřelému člověku, ani dávno již dospělému, jistě nikdo nechce. Nevědomky se to však děje, a to poměrně často, a jak z knihy vyplývá, i napříč kontinenty, tedy i u nás. Problém je v tom, že smrt seniorů mnohdy bagatelizujeme. Pokládáme ji za tak normální a tak přirozenou, že nevědomky upíráme, nebo aspoň časově omezujeme, osiřelým dospělým dětem jejich právo na ozdravný proces truchlení. Levy v knize vysvětluje, že i tato bolestná zkušenost má svou velkou hodnotu: „Zármutek zdůrazňuje pomíjivost života a tím nás upozorňuje, že máme sledovat důležité cíle, které jinak odkládáme v naivním přesvědčení, že náš čas je bezmezný. Zármutek nám připomíná, jak vzácný je vztah k těm, které milujeme, a tím nás vybízí, abychom přezkoumali své životní priority.“

Kniha může být z celé řady důvodů přínosná a inspirující pro všechny čtenáře – jak pro ty, kteří už osobní zkušenost se ztrátou jednoho nebo obou rodičů mají, tak i pro ty, kteří se na ni teprve (ne)připravují. Budeme-li po přečtení Levyho díla vůči dospělým osiřelým ve svém okolí o něco empatičtější, pak kniha splnila svůj účel.

„Jsem přesvědčen, že mnozí z nás teprve po smrti rodičů dokážou dospět k individuálně vytříbenému chápání náboženství a samostatně se v této otázce rozhodovat. Můžeme si teprve tehdy vytvářet osobní vztah k božskému, protože teprve tehdy může božské konečně přesáhnout rodičovské obrazy.

Teprve tehdy, když rodiče zemřou, poprvé v životě doopravdy nikdo nestojí mezi námi a Bohem.

Teprve tehdy dokážeme najít víru, vyjádření svého niterného skrytého způsobu uchopení záhady vlastního života, který je jen náš a nyní jej lze definovat ve vztahu k nám, a nikoli k našim rodičům. Teprve tehdy, když překročíme meze své původní duchovní mapy, si můžeme činit nárok na jakákoli nová území, která objevíme za jejími původními hranicemi“ (str. 136).

Náboženství není hlavním tématem knihy amerického psychologa Alexandera Levyho (1943–2021). Tím je dopad smrti rodičů na dospělého. Náboženství je jen jednou z oblastí života pozůstalého, která se po odchodu rodičů může docela výrazně proměnit. Ale přesto, že kniha není o primárně náboženství, je zajímavé, jak samozřejmě autor s náboženstvím v životech čtenářů počítá a jaké náboženství má na mysli, když o něm píše. Přitom náboženské zakotvení jeho samotného bylo poněkud mělké: pocházel ze židovské rodiny, ale judaismus nepraktikoval. O náboženství se ovšem od doby dospívání dost intenzivně zajímal: „Chodil jsem na katolické mše, baptistická shromáždění, buddhistické liturgické zpěvy, kvakerská setkání, židovské a protestantské bohoslužby. Vždy jsem se však účastnil jako někdo zvenčí, kdo se zájmem sleduje a naslouchá, jak ’oni‘ zpívají a modlí se“ (str. 132). Teprve díky své druhé manželce se Levy přiblížil katolické víře (naznačuje to na straně 139).

O náboženství Levy píše tak, aby mu postmoderní čtenář rozuměl a aby autor naplnil čtenářovy představy o tom, jaké má náboženství v současné době být. Z knihy tedy vyzařuje nejen tolerance, ale implicitně je přítomna i myšlenka, že na náboženské tradici, v níž člověk praktikuje, vlastně ani tolik nezáleží: Levy například doporučuje modlitbu pro její terapeutický účinek, a to všem bez rozdílu víry; modlit se nakonec může i nevěřící. Tvrdí, že takto funguje i přímluvná modlitba (ve prospěch toho, za koho se člověk modlí), a odkazuje se přitom na studii Randopha Byrda. Postmoderní hledisko užitečnosti a fungování náboženské praxe se projevuje i v pasážích, v nichž Levy píše o setkáních pozůstalých s jejich zemřelými blízkými: samotného autora tak například navštívila po své smrti jeho sestra v podobě krásné kudlanky nábožné.

Obsah knihy je možné zvětšit.

Čtenář by se mohl podivit, proč v případech terapeutického účinku modlitby nebo v příhodách komunikace s mrtvými autor nepodává psychologická vysvětlení, byť se přímo nabízejí. Je to asi proto, že kniha není zaměřena na vysvětlování, ale na pomoc. A v tomto zaměření vykonává – podle mého názoru – výbornou práci. Už jenom tím, že taková kniha vůbec existuje a že otvírá téma, o kterém se dosud nemluvilo. Sděluje pozůstalým dospělým, že je naprosto normální a běžné, když je smrt rodičů pořádně sebere. A že nehraje velkou roli, v jakém jsou sami věku, ani když tato smrt byla očekávána ani když rodiče byli staří a jejich smrt je v řádu tohoto světa. Dopady odchodu rodiče (zvlášť toho druhého) na emocionální život, na vztahy, na identitu, a nakonec třeba i na již zmíněné náboženství, mohou být veliké a jejich prožívání velmi silné. Levy sděluje, že si to můžeme přiznat a nemusíme se za to stydět.

Levyho myšlenky nejsou nijak úžasně objevné, ale je skvělé, že je sděluje ohromně citlivě a inspirativně. Inspirativní je i množství příběhů (včetně jeho vlastních), které tyto myšlenky provázejí. Jak už je naznačeno výše, velkou Levyho zásluhou je už to, že myšlenky na toto téma vůbec formuloval a vynesl na světlo. Otevřel tak důležitou oblast života každého dospělého, nejenom toho, jehož rodiče právě zemřeli, ale i toho, jehož rodiče se těší relativnímu mládí a dobrému zdraví. Myslet na ně s perspektivou jejich smrti a toho, že se mohu stát sirotkem, může proměnit vztahy s nimi už teď.

Alexander Levy zemřel na covid-19 letos 3. ledna, jen několik měsíců předtím, než jeho kniha vyšla česky.