Lékem na ztrátu blízké osoby je truchlení - autor recenze: Lenka Kateřina Tetivováhttps://www.christnet.eu/clanky/6751/lekem_na_ztratu_blizke_osoby_je_truchleni.urlV posledních letech jsme byli často konfrontováni se smrtí, nejdřív v souvislosti s covidem, nyní s válkou na Ukrajině. Západní kultura má tendenci téma smrti vytěsňovat. Tím spíše, když jde o starší lidi. Úmrtí starších lidí se považuje za běžnou událost a přirozenou součást života. Existují přece mnohem tragičtější ztráty jako smrt dítěte, mladého člověka, životního partnera, živitele rodiny.
Ztráta rodičů v dospělosti ale představuje nepřenositelnou zkušenost, kterou prožije většina z nás – pokud neodejdeme z života dřív než oni. Přesto se o ní moc nemluví ani nepíše. Kniha amerického psychologa Alexandra Levyho Sbohem, mami, sbohem, tati (Portál 2021) toto nepříliš prozkoumané téma čtivou a poetickou formou, citlivě a s empatií přibližuje. Autor nabízí osobní zkušenost pozůstalého a také svůj profesní psychologický pohled, k němuž se musel sám nejdřív propracovat právě skrze osobní zkušenost.
Jeho otec zemřel náhle v 82 letech 6 dní po diagnóze a operaci zhoubného nádoru. Autorovi dodnes zůstal v paměti moment, kdy mu v nemocnici oznámili jeho úmrtí. Jen tam stál, koukal, nic nevnímal ani nechápal. Následující čtyři roky sledoval duševní a fyzické chátrání matky, jak se měnila v jiného cizího člověka. Po jejím pohřbu očekával návrat do starých kolejí. Ale o několik měsíců později začal na sobě začal pozorovat nevysvětlitelné výkyvy nálady a změnu osobnosti. Měl strach z mozkového nádoru nebo duševní nemoci. Cestou k lékaři mu vyplula vzpomínka z dětství, jak se ztratil v supermarketu a hledal zoufale maminku. V té chvíli pochopil, že změny jeho chování pramenily z potlačování zármutku. Později se začal o téma smrt starších rodičů více zajímat. Překvapilo ho, že toto téma není vůbec zpracované, neexistuje žádná lékařská, psychologická a populární literatura. Postupně zjišťoval, že ztráta rodičů zasáhla silně také do životů jeho klientů, do jejich osobní identity, postojů i vztahů. Došel k závěru, že někdo by měl o tom napsat knihu. Nakonec pochopil, že ten někdo má být on.
Kniha začíná přemítáním u hrobu rodičů. Autor přiznává, že na hřbitov chodí jen zřídka a nikoliv proto, aby tam rodiče navštívil. Nemůže je navštívit, když tam nejsou. Nejsou vlastně nikde. Přichází tam jen proto, aby se zamyslel nad tím, co znamená osiřet v dospělosti. Asi každého z nás zaskočí situace, kdy tam, kde něco bylo, není najednou nic. Co bylo dosud skutečné, prostě zmizí. Nedokážeme si představit nepřítomnost něčeho. Jsme schopni představit si jen konkrétní věc nebo osobu, nikoliv prázdno, které po ní zůstalo. Není v našich možnostech pochopit, že někdo, kdo tu vždycky byl, tady najednou není. Chceme obejmout jeho obraz, a zřítíme se do propasti jeho nepřítomnosti a nekonečné prázdnoty. Stojíme bezradní a bezmocní před neproniknutelnou záhadou života.
Autor připomíná starodávné mapy, které zobrazovaly známé a prozkoumané krajiny, za nimiž ležela neprobádaná území plná nebezpečí, draků a hadů. Naše kultura takovou mapu s varováním, že za určitým bodem bude všechno jinak, neposkytuje. Chybí nám tak příprava na vstup do nové neznámé krajiny. Je to absurdní stejně, jako kdyby na nějaké mapě chybělo upozornění na prudkou zatáčku, za níž se nachází zcela jiná krajina a dopravní značky s odlišným významem.
Nosíme obraz nadčasového rodiče. Rodiče představují první největší a trvalou jistotu našeho života. Bez ohledu na naše vzájemně vztahy. Rodiče prostě jsou, poskytují iluzi trvalosti a neměnnosti. Byli první v životě, koho jsme uviděli a uslyšeli, kdo se nás poprvé dotkl. Zůstáváme na nich hluboce závislí bez ohledu na naši úspěšnost, inteligenci, odborné znalosti a společenské postavení. Žijeme sice už dávno svůj život, budujeme kariéru a jejich pomoc nepotřebujeme. Spíše oni potřebují v poslední fázi života pomoc naši. Přesto s nimi odchází pocit bezpečí a jistoty, mizí ochranná iluze jejich věčné přítomnosti. Jako když se potopí pevnina a z nás se stane osamělý ostrov v moři. Také ostatní sourozenci se promění v ostrovy. Mohou být sice propojené mosty, ale stejně to budou jen ostrovy.
Úmrtí rodiče může rodinu stmelit, posílit, ale také rozložit. Po náročné a vyčerpávající péči může smrt představovat poslední kapku, kterou druhý partner neunese. A. Levy vypráví, jak přišel domů z nemocnice, kde mu umíral otec. Chtěl se svěřit manželce, co prožívá, ale odmítla ho vyslechnout. Pouze mu stručně sdělila, že od něho odchází.
Možná zjistíme, že z našeho života zmizeli někteří přátelé a přišli úplně noví lidé. V tomto případě nejde o běžnou proměnlivost mezilidských vztahů, ale o existenci tří životních fází, jimiž každý z nás prochází. Kdo má ještě oba rodiče, žije v určité nevědomosti nebo spíše v "nevinnosti". Po ztrátě jednoho z nich vstoupí do fáze očekávání a po smrti druhého vstupuje do nové neznámé krajiny a plné dospělosti. Tuto zkušenost můžeme přirovnat k tajnému vědění, které nelze sdělit nikomu, kdo touto změnou neprošel.
Mění se také vztah k božství a transcendentnu. Někteří opouští víru, v níž byli vychováni, jiní ji naopak objeví. Pozůstalí se vydávají vlastní cestou, ať už k Bohu, nebo od Boha, protože mezi nimi a Bohem již nikdo nestojí. Takovým hledáním prošel i autor. Jeho otec byl ateista a náboženství se vysmíval. Po jeho smrti a rozpadu prvního manželství A. Levy uzavřel sňatek s katolickou ženou.
Kniha se zabývá také posmrtným vztahem k rodičům. Tento vztah je tak hluboké povahy, že nemůže zaniknout. Když navštěvujeme místa, kde jsme s nimi pobývali, dotýkáme se věcí, které používali, děláme činnosti, které jsme dělali společně, vyplouvají nám intenzivní vzpomínky a asociace. Rodiče přicházejí do našich snů s různými sděleními a poselstvími nebo o sobě dávají jinak vědět. Katolická církev, ale i jiné křesťanské církve mají k těmto jevům zdrženlivý postoj. Přimlouvala bych se za hlubší teologické zkoumání těchto skutečností. Nemají nic společného s magií, okultismem, spiritismem. Pozůstalí tyto zvláštní zážitky předem nevyhledávali, ani je neočekávali. Měli dokonce obavu o nich mluvit, aby nebyli za blázny. Pokud můžeme mluvit se strážnými anděly a svatými patrony, proč bychom nemohli mluvit se zemřelými členy vlastní rodiny.
Posmrtné vztahy mohou být obohacující a inspirující. Smrt by pak nemusela působit tak děsivě. Mezi církvi putující, vítěznou a trpící není nepropustná zeď, ale tvoří jedno společenství.
Další část knihy se zabývá různými teoriemi o podstatě smutku. Tyto teorie řeší otázku, jestli smutek vzniká v lidském nitru, nebo přichází zvenčí, případně jestli se jedná jen o kulturně determinovaný a naučený jev. Vysvětlit původ smutku se snaží také některé mýty.
Současné odborné názory na smutek a truchlení vycházejí z modelu Kübler-Rossové o pěti fázích smutku. Autor tento model odmítá. Podle něho tento koncept nevystihuje skutečný prožitek smutku a vzbuzuje nepravdivá očekávání jakéhosi ukázněného truchlení. Smutek a truchlení sestávají ze směsi různých okamžiků a emocí, které přicházejí ve vlnách. Smutek může mít různou podobu, intenzitu a délku. Většinou usuzujeme, že čím pozitivnější byl vztah k zemřelému, o to silnější bude smutek. A. Levy ukazuje, že hloubku a intenzitu smutku ovlivňují různé faktory. Vysvětluje, proč i pozůstalí se špatným vztahem k mrtvým rodičům mohou truchlit velmi intenzivně, dokonce i v případech, kdy ze strany rodičů docházelo k týrání a zneužívání. Autor upozorňuje na rizika spojená s vytěsněním a neřešením smutku, jak zažil sám na sobě i svých klientech. Tuto zkušenosti potvrdila studie Americké psychologické asociace. Došla k závěru, že 30 % lidí, kteří vyhledají psychologickou pomoc, trpí nevyřešeným zármutkem ze ztráty blízké osoby. Takových lidí bude ve skutečnosti mnohem víc, protože většina z nich psychologa nevyhledá. Nechají si předepsat od svého lékaře léky nebo trpí o samotě, přejídají se, propadají alkoholu a drogám.
Autor zdůrazňuje, že zármutek není nemoc, deprese ani porucha, i když navenek jako deprese vypadá a zpočátku může vést ke zhoršení zdravotního stavu. Ve skutečnosti představuje univerzální a přirozenou funkci vedoucí k rovnováze, proces, během něhož se mysl vyrovnává se ztrátou a hledá cestu dál. K potlačení smutku potřebujeme mnoho energie, což může vyvolat nemoc. Lékem na smutek je truchlení. Truchlení pomáhá nejen překonat ztrátu, představuje přerod a změnu.
Další část knihy nabízí techniky, které pomáhají projít procesem truchlení. Autor doporučuje také modlitbu, nejen věřícím, ale i nevěřícím. Nikoliv proto, aby se obrátili na víru, ale protože modlitba podle zkušeností pomáhá. O pozitivním vlivu modlitby na zdraví snad nikdo nepochybuje, navíc to potvrdilo mnoho studií. Existuje však jedná mimořádně zajímavá studie, která sledovala skupinu pacientů, za něž se modlili dobrovolníci. Tito pacienti pak potřebovali méně léků. Pokud se tedy někdo neumí nebo se nechce modlit, může zkusit požádat o modlitbu někoho druhého.
Kniha je určena nejen lidem, kteří už rodiče ztratili a potřebují ujištění, že jejich pocity jsou normální. Je určena také těm, kteří se pohybují v dosud známém terénu konvenční mapy, aby věděli, co je čeká po překročení hranice. Cesta do této neznámé země není úplně neprobádaná, protože mnozí už do ní vstoupili. V této cizí, na první pohled děsivě vyhlížející krajině existuje mnoho cest a není tak nebezpečná.