“Nic člověka nezaskočí tolik, jako když tam, kde vždycky něco bylo, náhle nic není." (Levy, 2021, 15).

Psycholog Alexander Levy se ve své knize citlivě věnuje tématu smrti rodičů. Nastiňuje, proč je tato problematika nepříliš prozkoumaná a jak se vlastně takové osiření v dospělosti liší od jiných, mnohdy více probádaných druhů úmrtí blízkých osob. Postupně rozebírá jednotlivá témata, která se smrtí rodičů souvisí – truchlení, změna identity a další. Zde se například také kriticky vymezuje vůči klasickému metodickému pojetí truchlení od Kübler-Rossové, kdy se snaží, i na základě vlastních zkušeností, vymezit smutek jakožto neuniverzální a naprosto individuální prožitek „bez fází“, se kterým se velmi pravděpodobně každý z nás nakonec jednou seznámí. Chtěla bych také potenciální čtenáře upozornit na fakt, že i přes citlivé zpracování může být čtení bolestivé – jednak může přivolat vzpomínky nebo naopak vyvolávat představy a obavy z doposud nepoznaného.

V posledních letech jsme byli často konfrontováni se smrtí, nejdřív v souvislosti s covidem, nyní s válkou na Ukrajině. Západní kultura má tendenci téma smrti vytěsňovat. Tím spíše, když jde o starší lidi. Úmrtí starších lidí se považuje za běžnou událost a přirozenou součást života. Existují přece mnohem tragičtější ztráty jako smrt dítěte, mladého člověka, životního partnera, živitele rodiny.

Ztráta rodičů v dospělosti ale představuje nepřenositelnou zkušenost, kterou prožije většina z nás – pokud neodejdeme z života dřív než oni. Přesto se o ní moc nemluví ani nepíše. Kn­iha amerického psych­ologa Alexandra Levy­ho Sbohem, mami, sbo­hem, tati (Portál 2021) toto nepří­liš prozkoumané téma čtivou a poetickou formou, citlivě a s empatií přibližuje. Autor nabízí osobní zkušenost pozůstalého a také svůj profesní psychologický pohled, k němuž se musel sám nejdřív propracovat právě skrze osobní zkušenost.

Jeho otec zemřel náhle v 82 letech 6 dní po diagnóze a operaci zhoubného nádoru. Autorovi dodnes zůstal v paměti moment, kdy mu v nemocnici oznámili jeho úmrtí. Jen tam stál, koukal, nic nevnímal ani nechápal. Následující čtyři roky sledoval duševní a fyzické chátrání matky, jak se měnila v jiného cizího člověka. Po jejím pohřbu očekával návrat do starých kolejí. Ale o několik měsíců později začal na sobě začal pozorovat nevysvětlitelné výkyvy nálady a změnu osobnosti. Měl strach z mozkového nádoru nebo duševní nemoci. Cestou k lékaři mu vyplula vzpomínka z dětství, jak se ztratil v supermarketu a hledal zoufale maminku. V té chvíli pochopil, že změny jeho chování pramenily z potlačování zármutku. Později se začal o téma smrt starších rodičů více zajímat. Překvapilo ho, že toto téma není vůbec zpracované, neexistuje žádná lékařská, psychologická a populární literatura. Postupně zjišťoval, že ztráta rodičů zasáhla silně také do životů jeho klientů, do jejich osobní identity, postojů i vztahů. Došel k závěru, že někdo by měl o tom napsat knihu. Nakonec pochopil, že ten někdo má být on.

Kniha začíná přemítáním u hrobu rodičů. Autor přiznává, že na hřbitov chodí jen zřídka a nikoliv proto, aby tam rodiče navštívil. Nemůže je navštívit, když tam nejsou. Nejsou vlastně nikde. Přichází tam jen proto, aby se zamyslel nad tím, co znamená osiřet v dospělosti. Asi každého z nás zaskočí situace, kdy tam, kde něco bylo, není najednou nic. Co bylo dosud skutečné, prostě zmizí. Nedokážeme si představit nepřítomnost něčeho. Jsme schopni představit si jen konkrétní věc nebo osobu, nikoliv prázdno, které po ní zůstalo. Není v našich možnostech pochopit, že někdo, kdo tu vždycky byl, tady najednou není. Chceme obejmout jeho obraz, a zřítíme se do propasti jeho nepřítomnosti a nekonečné prázdnoty. Stojíme bezradní a bezmocní před neproniknutelnou záhadou života.

Autor připomíná starodávné mapy, které zobrazovaly známé a prozkoumané krajiny, za nimiž ležela neprobádaná území plná nebezpečí, draků a hadů. Naše kultura takovou mapu s varováním, že za určitým bodem bude všechno jinak, neposkytuje. Chybí nám tak příprava na vstup do nové neznámé krajiny. Je to absurdní stejně, jako kdyby na nějaké mapě chybělo upozornění na prudkou zatáčku, za níž se nachází zcela jiná krajina a dopravní značky s odlišným významem.

Nosíme obraz nadčasového rodiče. Rodiče představují první největší a trvalou jistotu našeho života. Bez ohledu na naše vzájemně vztahy. Rodiče prostě jsou, poskytují iluzi trvalosti a neměnnosti. Byli první v životě, koho jsme uviděli a uslyšeli, kdo se nás poprvé dotkl. Zůstáváme na nich hluboce závislí bez ohledu na naši úspěšnost, inteligenci, odborné znalosti a společenské postavení. Žijeme sice už dávno svůj život, budujeme kariéru a jejich pomoc nepotřebujeme. Spíše oni potřebují v poslední fázi života pomoc naši. Přesto s nimi odchází pocit bezpečí a jistoty, mizí ochranná iluze jejich věčné přítomnosti. Jako když se potopí pevnina a z nás se stane osamělý ostrov v moři. Také ostatní sourozenci se promění v ostrovy. Mohou být sice propojené mosty, ale stejně to budou jen ostrovy.

Úmrtí rodiče může rodinu stmelit, posílit, ale také rozložit. Po náročné a vyčerpávající péči může smrt představovat poslední kapku, kterou druhý partner neunese. A. Levy vypráví, jak přišel domů z nemocnice, kde mu umíral otec. Chtěl se svěřit manželce, co prožívá, ale odmítla ho vyslechnout. Pouze mu stručně sdělila, že od něho odchází.

Možná zjistíme, že z našeho života zmizeli někteří přátelé a přišli úplně noví lidé. V tomto případě nejde o běžnou proměnlivost mezilidských vztahů, ale o existenci tří životních fází, jimiž každý z nás prochází. Kdo má ještě oba rodiče, žije v určité nevědomosti nebo spíše v "nevinnosti". Po ztrátě jednoho z nich vstoupí do fáze očekávání a po smrti druhého vstupuje do nové neznámé krajiny a plné dospělosti. Tuto zkušenost můžeme přirovnat k tajnému vědění, které nelze sdělit nikomu, kdo touto změnou neprošel.

Mění se také vztah k božství a transcendentnu. Někteří opouští víru, v níž byli vychováni, jiní ji naopak objeví. Pozůstalí se vydávají vlastní cestou, ať už k Bohu, nebo od Boha, protože mezi nimi a Bohem již nikdo nestojí. Takovým hledáním prošel i autor. Jeho otec byl ateista a náboženství se vysmíval. Po jeho smrti a rozpadu prvního manželství A. Levy uzavřel sňatek s katolickou ženou.

Kniha se zabývá také posmrtným vztahem k rodičům. Tento vztah je tak hluboké povahy, že nemůže zaniknout. Když navštěvujeme místa, kde jsme s nimi pobývali, dotýkáme se věcí, které používali, děláme činnosti, které jsme dělali společně, vyplouv­ají nám intenzivní vzpomínky a asociace. Rodiče přicházejí do našich snů s různými sděleními a poselstvími nebo o sobě dávají jinak vědět. Katolická církev, ale i jiné křesťanské církve mají k těmto jevům zdrženlivý postoj. Přimlouvala bych se za hlubší teologické zkoumání těchto skutečností. Nemají nic společného s magií, okultismem, spiritismem. Pozůstalí tyto zvláštní zážitky předem nevyhledávali, ani je neočekávali. Měli dokonce obavu o nich mluvit, aby nebyli za blázny. Pokud můžeme mluvit se strážnými anděly a svatými patrony, proč bychom nemohli mluvit se zemřelými členy vlastní rodiny.

Posmrt­né vztahy mohou být ob­ohacující a inspirujíc­í. Smrt by pak nemusela působit tak děsivě. Mezi církvi putující, vítěznou a trpící není nepropustná zeď, ale tvoří jedno společenství.

Další část knihy se zabývá různými teoriemi o podstatě smutku. Tyto teorie řeší otázku, jestli smutek vzniká v lidském nitru, nebo přichází zvenčí, případně jestli se jedná jen o kulturně determinovaný a naučený jev. Vysvětlit původ smutku se snaží také některé mýty.

Současné odborné názory na smutek a truchlení vycházejí z modelu Kübler-Rossové o pěti fázích smutku. Autor tento model odmítá. Podle něho tento koncept nevystihuje skutečný prožitek smutku a vzbuzuje nepravdivá očekávání jakéhosi ukázněného truchlení. Smutek a truchlení sestávají ze směsi různých okamžiků a emocí, které přicházejí ve vlnách. Smutek může mít růz­nou podobu, intenzitu a délku. Většinou usuzujeme, že čím pozitivnější byl vztah k zemřelému, o to silnější bude smutek. A. Levy ukazuje, že hloubku a intenzitu smutku ovlivňují různé faktory. Vysvětluje, proč i pozůstalí se špatným vztahem k mrtvým rodičům mohou truchlit velmi intenzivně, dokonce i v případech, kdy ze strany rodičů docházelo k týrání a zneužívání. Autor upozorňuje na rizika spojená s vytěsnění­m a neřešením smutku, jak zažil sám na sobě i svých klientech. Tuto zkuš­enosti potvrdila stu­die Americké psychol­ogické asociace. Došla k závěru, že 30 % lidí, kteří vyhleda­jí psychologickou po­moc, trpí nevyřešeným zármutkem ze ztrá­ty blízké osoby. Takových lidí bude ve skutečnosti mnohem víc, protože většina z nich psychologa nevyhledá. Nechají si předepsat od svého lékaře léky ne­bo trpí o samotě, přejídají se, pr­opadají alkoholu a drogám.

Autor zdůrazňuje, že zármutek není nemo­c, deprese ani poruc­ha, i když navenek jako deprese vypadá a zpočátku může vést ke zhoršení zdravotního stavu. Ve skutečnos­ti představuje univer­zální a přirozenou funkci vedoucí k rov­nováze, proces, během něhož se mysl vyrovnává se ztrátou a hledá cestu dál. K potlačení smutku potřebujeme mnoho energie, což může vyvolat nemoc. Lékem na smutek je truchlení. Truchlení pomáhá nejen překonat ztrátu, představuje přerod a změ­nu.

Další část knihy nabízí technik­y, které pomáhají pr­ojít procesem truchl­ení. Autor doporučuje také mod­litbu, nejen věří­cím, ale i nevěřícím. Nikoliv proto, aby se obrátili na víru, ale protože modlitba podle zkušeností pom­áhá. O pozitivním vlivu modlitby na zdraví snad nikdo nepochybuje, navíc to potvrdilo mnoho studi­í. Existuje však jedná mimořádně zajímavá studie, která sledovala skupinu pacientů, za něž se modlili dobrovolníci. Tito pacienti pak potřebovali méně léků. Pokud se tedy někdo neumí nebo se nechce modlit, může zkusit požádat o modlitbu někoho druhého.

Kniha je určena nejen lid­em, kteří už rodiče ztratili a potřebují ujištění, že jejich pocity jsou normál­ní. Je určena také těm, kteří se pohybují v dosud známém terénu ko­nvenční mapy, aby vě­děli, co je čeká po překročení hranice. Cesta do té­to neznámé země není úplně neprobá­daná, protože mnozí už do ní vstoupili. V této cizí, na první pohled děsivě vyhlížející krajině existuje mn­oho cest a není tak nebezpečná.

Koronavirová pandemie připravila mnohé z nás nečekaně a náhle o rodiče, prarodiče nebo jiného blízkého. V tomto složitém období vyšla kniha amerického psychologa Alexandra Levyho Sbohem, mami, sbohem, tati. Zabývá se tématem ztráty rodičů v dospělosti.

O tomto tématu se příliš nemluví ani nepíše. Současná kultura otázku smrti vytěsnila, zvláště v případě starších lidí. Těm se už naplnil čas, trpí mnoha nemocemi, nemají žádné radosti a jejich dospělé děti se dávno osamostatnily. V životě dochází k tragičtějším ztrátám, třeba k úmrtí dítěte nebo mladého člověka. S tím autor knihy souhlasí. Zároveň ale upozorňuje, že rodiče - a to bez ohledu na vztah k nim - představují určitou konstantu, stálici na obloze a maják svítící v moři, ať už se k němu blížíme, nebo se vzdalujeme. Po zhasnutí tohoto majáku nastanou v našem životě závažné změny, aniž si uvědomujeme souvislost se ztrátou rodičů. Změní se osobní identita, životní postoje, psychika, zdravotní stav, vztahy v rodině a k přátelům a duchovní směřování.

Autor vypráví svůj příběh z pohledu pozůstalého a psychologa. Doplňuje ho příběhy přátel a klientů, kteří prošli podobnou situací. Jeho 82letý, dosud duševně čilý otec, umřel náhle a nečekaně šest dní po diagnóze a operaci zhoubného nádoru. Matka trpící demencí chátrala fyzicky a duševně čtyři roky. Když se po jejím pohřbu vrátilo vše do starých kolejí, o několik měsíců později ho zaskočily nevysvětlitelné psychické problémy. Následný zážitek přivedl autora k poznání, že v sobě potlačil zármutek a neprošel procesem truchlení.

Většina odborných názorů na smutek a truchlení vychází z modelu švýcarsko-americké psychiatričky Küblerové-Rossové, která uvádí pět fází smutku. A. Levy tento model odmítá, protože nevystihuje pravdivě skutečný prožitek smutku. Navíc vzbuzuje nereálné očekávání ukázněného a systematického truchlení. Autorovy zkušenosti s pozůstalými svědčí o prožívání různých okamžiků a emocí, které přichází v podobě vln proměnlivé síly a četnosti. Smutek ovlivňuje řada faktorů, zvláště vztah k zemřelému. Máme tendenci předpokládat, že čím byl vztah hezčí, tím větší bude smutek. Autor rozebírá, proč trpí možná více ti, kdo měli k rodičům negativní vztah, nestýkali se s nimi, byli rodiči zanedbáváni, týráni a zneužíváni. Upozorňuje, že smutek nad ztrátou blízkého není nemoc ani deprese ani porucha, i když to tak zpočátku navenek vypadá. Truchlení představuje jediný účinný lék. Pomáhá nejen překonat ztrátu, ale vede k přerodu a změně. Kniha nabízí postupy, jak procesem truchlení projít.

S živými rodiči jsme prožívali různé interakce, ať už příjemné nebo méně příjemné. A. Levy uvažuje, proč by tyto interakce měly jejich smrtí skončit. Dokládá případy pozůstalých, s nimiž zemřelí rodiče mluví skrze sny, vzkazy a znamení. Nemá to nic společného se spiritismem, okultismem a magií. Dotyční tyto zážitky nevyhledávali ani neočekávali. Autor píše citlivě a s empatií, více jazykem básníka než odborníka. Období po smrti rodičů přirovnává ke vstupu do jiné a neznámé země. Těm, kteří již tuto hranici překročili, pomáhá vyrovnat se s jejich pocity a prožitky. Ostatní čtenáře na toto náročné období připravuje.