Sebeanalýza, aneb laická psychoanalýza pro každého - autor recenze: David Ruthhttps://www.kultura21.czKniha Sebeanalýza od německo-americké psychoanalytičky Karen Horney vyšla poprvé v roce 1942, tedy pouhých pár let po Freudově smrti. Psychoanalýza už tehdy žila vlastním životem a pořádně se rozvětvovala – v rámci jedné takové větve to byla právě Horney, která zkoumala možnosti psychoanalýzy prováděné laikem na sobě samém. A jak dokazují novodobé reedice knihy ve světě i aktuální české vydání u nakladatelství Portál, mnohé její postřehy jsou zajímavé dodnes.
Psychoanalýza do kapsy
Aby snad hned v úvodu nedošlo k nějakému nedorozumění – Karen Horney se s Freudovými teoriemi příliš neztotožňovala, k mnohým z nich se naopak stavěla velmi kriticky. V její nepříliš dlouhé knize tak nenajdeme žádné triády id-ego-superego, obskurní sexuální teorie ani složitější slovník. Kniha velmi dobře obstojí sama o sobě bez potřeby jakýchkoli hlubších znalostí oboru a je tak dostupná širokému spektru čtenářstva.
Ale přesto – psychická práce nezbytně vyžaduje nějaký teoretický rámec a tím je zde autorčina vlastní teorie neuróz, kterou lze do větší hloubky studovat už v jejích ranějších dílech, rovněž přeložených do češtiny. V knize se nicméně setkáváme jen s nejnutnějšími základy, které Horney považovala za přínosné pro praxi sebeanalýzy.
Lze nahlédnout do své mysli a neskočit pod vlak?
Hned v první kapitole se Horney docela pochopitelně zabývá samotnou proveditelností sebeanalýzy. První otázka: Dokážu sám sebe nahlédnout upřímně a bez zkreslení? A druhá otázka, pro někoho možná i zajímavější, následuje: Dokážu pak psychicky unést to, co se o sobě dozvím?
Samozřejmě, pokud by Horney nevěřila v možnost sebeanalýzy, pak bychom dnes nečetli 200stránkovou knihu, ale jen nějakou kratší odbornou esej. Jak autorka například argumentuje, i taková odborná psychoanalýza vyžaduje značné úsilí klienta a jeho plnou součinnost s terapeutem. Pokud sám jedinec nepociťuje potřebu poznat svou vlastní mysl, pak s ním nic nezmůže ani ten nejlepší analytik. Mnohdy klient „prozře“ sám od sebe až delší dobu po ukončení sezení, v některých případech může být psychoterapeut dokonce i jaksi na překážku, neboť mu klient vlivem zvláštních nevědomých mechanismů nechce dopřát potvrzení správnosti jeho odborného vhledu. Nezřídka i sám analytik dochází k chybným závěrům, neboť klientovu mysl může skutečně poznat jedině sám klient. Sebeanalýza už je tedy v určité formě tak jako tak častým spontánním jevem. Laická sebeanalýza dle Horney sice nemůže být plnou náhradou za odbornou pomoc, je však určitou střední cestou mezi ní a úplným nicneděláním. Například pro ty, kteří si ji nemohou dovolit.
Na druhou stranu, nemohou se laikové touto amatérskou sebeanalýzou spíše poškodit? Jestliže je analýza dle Freuda chirurgií mysli, není nebezpečné pohrávat si se skalpely odborníků? Co když odhalím nadmíru bolestné obsahy mysli a pak je už nedokážu sám unést? Inu, nehledě na to, že taková domněnka takřka upírá většinovému člověku jistou svéprávnost, Horney ji na základě vlastní praxe spíše smetává ze stolu. Podle jejího názoru v mysli vždy působí jisté sebeobranné síly, které nám zabraňují vidět takové postřehy, na které ještě nejsme připraveni – platí to při odborných sezeních, lze to očekávat i v sebeanalýze. Kromě toho, nevědomé sebedestruktivní sklony jsou zajisté mnohem nebezpečnější než případný analytický vhled, který jim i za cenu určité nevyhnutelné strasti učiní jednou provždy přítrž.
Cíl sebeanalýzy
K čemu má vlastně taková sebeanalýza vést? K zbavení se neuróz, symptomů? Tak to vnímala mnohá velká jména psychiatrie i psychologie a lze s tím samozřejmě souhlasit. Přesto se jedná o negativní pojetí, neboť požaduje pouhou svobodu od něčeho. Horney se naopak řadí k neméně četným pozitivistům, kteří věří i v získání jakési vnitřní svobody k něčemu, například svobody k naplnění životního potenciálu každé jedinečné lidské bytosti. Na tomto místě znovu připomeňme, že se jedná o knihu z 40. let, tedy z doby dávno před masivní explozí výdělečného žánru self-help literatury – její záměry a teze lze ještě brát za nanejvýš upřímné.
Cesta sebeanalýzy
Víme tedy, že sebeanalýza je skutečně proveditelná, víme též, k čemu má vést. Jak má však něco takového vypadat? Čemu se autorka celých těch 200 stran věnuje? Horney nás mimo jiné seznamuje s tím, v jakých krocích u nás bude pravděpodobně probíhat odhalení, a především pak zpracování tzv. neurotických potřeb. Dále ukazuje, jak vypadá standardní práce analytika s klientem z perspektivy každého z nich. Ukazuje tím, co se žádá po klientech a na co si naopak dávají pozor psychoanalytici, abychom si v sobě dokázali lépe představit a spojit obě role. Horney o tom mluví také proto, neboť metoda sebeanalýzy se v principu nijak zvlášť neliší od práce v odborných sezeních – jde primárně o volné asociace, do jisté míry to může zahrnovat i náročnou disciplínu analýzy snů.
Napříč celou knihou nás také provází velice komplexní případ ženy jménem Clare, jejíž (sebe)analýza slouží jako názorná ilustrace mnohých psychických procesů a vhledů. To pak místy doplňují i další zajímavé příklady klientů, s kterými Horney pracovala.
Hodnocení: 100 %
