Kniha je zaměřena na oblast vývojové psychologie z pohledu sourozeneckých vztahů a přináší stručné konceptuální pohledy do problematiky a ukázky s kazuistikami.

Sourozenecký vztah je nejdelší blízký vztah v životě. Může mít kvalitu blízkosti, důvěry, přítomnosti, sounáležitosti a spolupráce, ale i nebezpečí, rivality, nepřátelství a nedůvěry. Sourozenci jsou důležitým vztahovým zdrojem a zároveň praktickým dlouhodobým“ trenažérem“ pro osvojování strategií a taktik při řešení konfliktů. Sourozenecké vztahy nebyly až do osmdesátých let 20. století v centru pozornosti psychoanalytických směrů. Za primární byla vždy považována vazba mezi dítětem a rodičem. Od počátku roku 2000 však dochází čím dál tím více k zdůrazňování důležitosti a zkoumání jevů sourozeneckých vztahů, a to převážně z pohledu vývojové psychologie.

V první části se autor zabývá základními kapitolami konceptualizace vztahů mezi sourozenci pohledem rané psychoanalýzy, zahrnuje základní informace o horizontálních rovinách vztahů mezi sourozenci z pohledu sourozeneckých her a z pohledu významu sourozenců na vývoj jejich osobnosti.

Druhá část zahrnuje základní informace o sourozencích v rodinném systému. Od definice kdo jsou sourozenci až po fenomén tzv. patchworkové rodiny. V psychodynamickém pojetí je vývoj lidského jedince významně ovlivněn od raných let příchodem nebo přítomností sourozence/ů. Tyto vztahy se vyvíjí až do dospělosti. Vzájemné prožitky a vyvíjející se vzájemné vazby mohou být stejně formativní a významné jako vertikální vazby s rodiči.

Třetí část knihy je zaměřena na sourozeneckou dynamiku z hlediska psychoterapeutického procesu od definic sourozeneckých přenosů, přes rivalitu a konkurenci, závist a žárlivost až po důležité kapitoly věnující se těžkým životním tématům jako je ztráta sourozence, násilí a sexuální zneužívání či nerovné přisouzení odpovědnosti a nerovnost sourozenců před rodiči.

Kniha může pomoci pomáhajícím pracovníkům cvičit citlivost pro sourozeneckou dynamiku v psychoterapeutickém procesu. Se zvyšující se citlivostí může být psychoterapeut nebo psycholog vnímavější na to, že rodičovská a sourozenecká osa má stejný význam pro vývoj daného jedince.

Kniha je zaměřena na oblast vývojové psychologie z pohledu sourozeneckých vztahů a přináší stručné konceptuální pohledy do problematiky a ukázky s kazuistikami.

Sourozenecký vztah je nejdelší blízký vztah v životě

Může mít kvalitu blízkosti, důvěry, přítomnosti, sounáležitosti a spolupráce, ale i nebezpečí, rivality, nepřátelství a nedůvěry. Sourozenci jsou důležitým vztahovým zdrojem a zároveň praktickým dlouhodobým“ trenažérem“ pro osvojování strategií a taktik při řešení konfliktů. Sourozenecké vztahy nebyly až do osmdesátých let 20. století v centru pozornosti psychoanalytických směrů. Za primární byla vždy považována vazba mezi dítětem a rodičem. Od počátku roku 2000 však dochází čím dál tím více k zdůrazňování důležitosti a zkoumání jevů sourozeneckých vztahů, a to převážně z pohledu vývojové psychologie.

V první části se autor zabývá základními kapitolami konceptualizace vztahů mezi sourozenci pohledem rané psychoanalýzy, zahrnuje základní informace o horizontálních rovinách vztahů mezi sourozenci z pohledu sourozeneckých her a z pohledu významu sourozenců na vývoj jejich osobnosti.

Druhá část zahrnuje základní informace o sourozencích v rodinném systému. Od definice kdo jsou sourozenci až po fenomén tzv. patchworkové rodiny. V psychodynamickém pojetí je vývoj lidského jedince významně ovlivněn od raných let příchodem nebo přítomností sourozence/ů. Tyto vztahy se vyvíjí až do dospělosti. Vzájemné prožitky a vyvíjející se vzájemné vazby mohou být stejně formativní a významné jako vertikální vazby s rodiči.

Třetí část knihy je zaměřena na sourozeneckou dynamiku z hlediska psychoterapeutického procesu od definic sourozeneckých přenosů, přes rivalitu a konkurenci, závist a žárlivost až po důležité kapitoly věnující se těžkým životním tématům jako je ztráta sourozence, násilí a sexuální zneužívání či nerovné přisouzení odpovědnosti a nerovnost sourozenců před rodiči.

Kniha může pomoci pomáhajícím pracovníkům cvičit citlivost pro sourozeneckou dynamiku v psychoterapeutickém procesu. Se zvyšující se citlivostí může být psychoterapeut nebo psycholog vnímavější na to, že rodičovská a sourozenecká osa má stejný význam pro vývoj daného jedince.

Vzpomínám na jednu svou velmi srdečnou klientku, láskyplnou mámu malé holčičky. Když mi líčila své dětství prožité na moldavském venkově, s přísnými, těžce pracujícími rodiči, kteří navíc preferovali svého prvorozeného, bylo mi záhadou, kde se v ní bere ta spousta něhy, pozornosti a lásky, jíž svému dítěti denně věnuje. Až jsem se zeptala: „Kdo vás mazlil, když jste byla malá? Kdo vám věnoval pozornost?“ Klientka odpověděla jednoznačně: „Bratr.“ O šest let starší bratr, jenž je dosud velmi významnou osobou v jejím životě. „Pro bratra bych udělala cokoli,“ říká. A do značné míry to i naplňuje.

Roční děti prý stráví komunikací se sourozenci stejně času, jako komunikací s matkou. Tří– až pětiletí pak dokonce dvojnásobek. Denní zkušenost ukazuje, jak důležitými osobami ve vývoji člověka sourozenci jsou. Hans Sohni dokonce píše: „Děti a mladistvé můžeme s jejich osobní historií a v jejich aktuální rodinné situaci a psychodynamice pochopit jedině v relaci k jejich sourozencům.“ Přesto byly sourozenecké vztahy až do osmdesátých let 20. století téměř zcela vyloučeny z psychoanalytického diskurzu, či dokonce zredukovány na negativní potenciál („sesazení z trůnu“, sourozenecká žárlivost). Hans Sohni se obrací k počátkům psychoanalýzy a uvažuje, jak se to mohlo stát. Sám pak doplňuje psychoanalytický pohled o hledisko vývojové psychologie a psychologie objektních vztahů, což mu umožňuje komplexnější pohled na problematiku sourozeneckých vztahů. U takzvané primární sourozenecké scény — narození mladšího sourozence — autor vidí vedle klasického pojetí „sezazení z trůnu“ též radost dítěte z „opakování sebe samého“ a následný vývojový potenciál. Vnímá přání sourozenců podobat se i přání odlišit se. Dále se autor vymezuje vůči teorii „birth order“, jež vyvozuje z pořadí mezi sourozenci typ osobnosti člověka; upozorňuje, že kritické analýzy publikací tuto souvislost vyvrátily.

Sohni se dále věnuje sourozeneckému vztahu v jeho celoživotním vývoji a uvažuje nad příčinami narušených vztahů mezi sourozenci. Dotýká se i problematiky sešívaných rodin a nevyhýbá ani těžkým tématům, jako je ztráta sourozence, násilí nebo sexuální zneužívání mezi sourozenci. Zvláštní pozornost je pak věnována sourozeneckým přenosům a protipřenosům v rámci psychoterapeutického procesu. Hans Sohni nás nabádá, abychom si takovýchto jevů všímali a abychom s nimi pracovali. Hovoří i o významu sourozeneckých sezení v rámci rodinné terapie.

Dovolím si načrtnout několik myšlenek knihy:

— Pokud se sourozenci nehádají, měli bychom my poradci a terapeuti zpozornět — tady něco nesedí!

— Vztahy mezi sourozenci nejsou plné nenávisti, nýbrž „těhotné konflikty“. A právě schopnost snášet konflikty je něco, čemu soužití se sourozenci učí.

— Odlišný přístup rodičů k jednotlivým dětem nemusí mít negativní vliv na vztahy v rodině, pokud děti tyto odlišnosti chápou a vnímají přístup rodičů jako férový.

— Sohni navrhuje „horizontalizaci terapeutického vztahu“ – kdy je terapeut s klientem jako „rovný s rovným“ (podobně jako sourozenci), v kontrastu ke vztahu vertikálnímu, v němž je terapeut (rodič) nad klientem (dítětem).

Text knihy doplňují kazuistiky, autor si všímá i kulturně–historického kontextu a rozdílů mezi společnostmi. Jde tedy o poměrně komplexní, ač rozsahem nevelké dílo.

Škoda jen, že v rámci překladu nebyly přidány české reálie. Například tam, kde se hovoří o statistických údajích (procento jedináčků mezi dnešními dětmi apod.) by pro českého čtenáře bylo příjemné, kdyby text obsahoval i česká data.

Kniha je psána primárně pro kolegy psychoterapeuty, jimž pomáhá vnímat a využít sourozeneckou dynamiku v terapeutické praxi a lze ji za tímto účelem vřele doporučit. Čtenáře mimo psycho-obory může odrazovat psychoanalytický žargon a spíše náročnější text.