Sen, snění a spánek jsou velkými tématy psychologie. Lidé o ně projevovali zájem od samého začátku svých dějin a chtěli jim porozumět. Ve starověku přikládali spánku různé významy, někdy i mimořádné, vzpomeňme Herakleitova výroku, že „bdící se dotýká spícího, spící se dotýká mrtvého“. Sen býval chápán často jako poselství bohů, později u Židů Jahveho a u křesťanů Boha, jeho výklad směřoval k věštbě a k předpovědi. Křesťanská církev připouštěla v návaznosti na Bibli, že existují sny seslané Bohem (somnio a Deo misse). Teprve závěrem předminulého a zejména v minulém století vznikají četné teorie snů filozofického a psychologického kontextu, kde se setkáváme s předjímáním dnešní podoby psychologie snů a snění. Je tomu zejména u hlubinné psychologie. Vzpomeňme Freudova předpokladu, že sny poskytují „královskou cestu k nevědomí“, jež je místem lidské neuvědomované motivace.
V současné době snu a jeho využití pro psychoterapii je věnována pozornost téměř ve všech důležitých psychoterapeutických směrech, neboť sny jsou výrazně emocionální, prožívané v přítomnosti a jsou výtvorem snícího člověka. Napomáhají tak lidskému jedinci k pravdivějšímu porozumění sobě, což je jedním z cílů psychoterapie. Vedle zmíněné intence se zhruba od poloviny minulého století (s rozvojem přírodovědných exaktních metod) setkáváme se scientním zkoumáním spánku, snu a snění. Ke slovu postupně přicházejí neurovědy, které skýtají zcela jiný pohled na tuto problematiku, pohled, jenž lze chápat jako doplnění, komplement tradičního introspektivního a interpretativního přístupu. Pro úplnost dodejme, že jsou také kognitivní a neurologické teorie snění a řečeno s autorkou recenzované publikace, dle jejich zastánců sny nemají „žádný psychologický význam.“
Autorka monografie Spánek a snění prof. PhDr. Alena Plzáková, CSc. pracuje na Katedře psychologie FF Univerzity Palackého v Olomouci, kde vyučuje obecnou psychologii, dějiny psychologie a úvod do psychoanalytických teorií. Dlouhodobě se také zabývá problematikou snů. Výsledkem jejího zájmu a úsilí je i tato odborná a současně čtivá kniha, v níž zúročuje svoji didaktickou zkušenost a rozvinuté teoretické myšlení.
Publikace je rozčleněna do devíti hlavních kapitol, závěrem celé práce pak nalezneme dvě přílohy (Dotazník k určení ranních a večerních typů v lidských cirkadiánních rytmech a Dotazník hranic osobnosti), dále následuje bohatý seznam použité literatury, obsahující zejména novější tituly v angličtině, z našich pramenů jsou relativně více zastoupeni neurologové – Soňa Nevšímalová a Karel Šonka (asi i díky jejich aktivitám ve spánkové laboratoři Neurologické kliniky 1. LF UK v Praze). Zcela na konci je zařazen jmenný a věcný rejstřík.
Pro přiblížení knihy uvedu názvy jednotlivých kapitol s upozorněním na jejich obsah.
1. Spánek a bděni. V prvé kapitole autorka pojednává o biologických a cirkadiánních rytmech a bazálním cyklu odpočinek – aktivita. (Pozn. recenzenta: Cirkadiánní rytmus je vrozená tendence k pravidelným výkyvům fyziologické, behaviorální a psychické aktivity během 24 hodin). V kapitole je také blíže pojednáno o regulaci cirkadiánních rytmů a o individuálních rozdílech v těchto rytmech.
2. Průběh spánku. Text nás seznamuje s elektroencefalografií i s jinými metodami zkoumání spánku, jako jsou polysomnografie, a aktigrafie. Pozornost je věnována stavům bdění a spánku, mozkové regulaci stadií spánku, usínání, vlastnímu spánku a probuzení, atd.
3. Spánkové normy. Třetí kapitola se zabývá krátkodobými a dlouhodobými spáči, polyfázickým spánkem, spánkovými normami u osob různého věku, spánku mužů, spánku žen, atd.
4. Spánková deprivace. Tématem kapitoly je úplná spánková deprivace a její vliv na kognitivní výkonnost, citové prožívání apod. Dozvíme se zde o důsledku probouzení v různých stádiích spánku (REM, NREM) a o působení chronické spánkové deprivace (např. na kvalitu partnerských vztahů).
5. Funkce spánku. Seznámeni jsme s teorií obnovy, evoluční teorií, funkcí REM spánku a s významem spánku pro učení a zapamatování. Pozornost čtenářek a čtenářů jistě upoutají psychologické výzkumy paměti a výzkumy synaptické plasticity.
6. Poruchy spánku. V šesté kapitole přichází ke slovu zvláště neurologie. Jsou zde klasifikovány poruchy spánku, zejména je pojednáno o neorganických a organických poruchách spánku. Dovíme se o metodách jejich diagnostiky (anamnestický rozhovor, laboratorní metody, sebeposuzovací metody) a o možnostech jejich léčby psychologickými prostředky (kognitivně – behaviorální postupy, relaxační, hypnotické metody léčby nespavosti).
7. Výzkum snění. V této části knihy, která je nejrozsáhlejší, autorka vymezuje a charakterizuje sen dle fenomenologických snových zážitků. Zvláštní pozornost věnuje vybavování snů, obsahové analýze snů (např. dle Hallova a Van de Castleova systému), zabývá se souvislostmi mezi bděním a sněním, dále lucidními sny i dennímu snění (včetně tvořivostí).
8. Sny z hlediska různých psychoterapeutických směrů. V předposlední kapitole jsme seznámeni s psychoanalytickou teorií snění (S. Freud, W. Bion, ad.), s teoriemi psychodynamické psychologie (A. Adler, O. Rank, C.G. Jung, E. Fromm), s daseinsanalytickým a tvarovým pojetím. Kapitola končí stručným pojednáním o terapeutické práci se sny.
9. Kognitivní a neurologické teorie snění. Závěrečná kapitola čtenářkám a čtenářům skýtá poučení o kognitivních teoriích snění (C.S. Hall, D. Foulkes, počítačová teorie Ch. Evense), o neurologických teoriích týkajících se tématu (model aktivace – syntéza, Solmsova kortikální teorie snění) a syntetické teorie R. Cartwrighta a W. Domhoffa.
Hlavní přínos recenzované monografie vidím v tom, že systematicky, přehledně a vysoce kvalifikovaně čtenářky a čtenáře seznamuje s danou problematikou z empirického, výzkumného (i experimentálního) hlediska. To je těžištěm a východiskem knihy. Současně poskytuje poučení i o využití práce se sny v psychoterapeutické praxi dle jednotlivých vlivných směrů a přístupů. Osobně mne nejvíce zaujala kapitola zabývající se výzkumem snění, tedy snů v užším, psychologickém významu. Je pravděpodobné, že kniha se dočká dalšího vydání. V tom případě by stálo za zvážení její obohacení o stať zaměřenou na srovnání snů (a snění) s působením halucinogenů, které byly m.j. úspěšně užívány při léčbě některých duševních a psychosomatických poruch zdraví. Monografii by bylo také vhodné doplnit statí o možnostech aplikace zobrazovacích metod při výzkumu spánku a snění.
Publikaci prof. PhDr. Alena Plháková, CSc. dedikovala své vnučce Evičce. Ta je útlého věku, avšak časem dítě jistě potěší, že pro ni babička napsala knihu a ještě později dozajista ocení i její odborné kvality.
Podle mého názoru se jedná o práci potřebnou a velmi kvalitní, jež významně obohacuje naši psychologickou a psychoterapeutickou literaturu. Lze ji proto naší odborné veřejnosti bez výhrad doporučit – a autorce i nakladatelství Portál poblahopřát ke zdařilému dílu!
prof. PhDr. Jan Vymětal
Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. LF Univerzity Karlovy v Praze
Karlovo nám. 40
128 00 Praha 2
Zveřejněno v časopise Psychoterapie č. 2/2013.
