“Běžná spolupráce vypadá jako plánovací setkání. Pokud pracujeme ve složitých situacích s jinými lidmi, spolupráce nemůže a nemusí být řízená. Netradiční, pružná spolupráce se vzdává předpokladu řízení. Opouští nerealistické představy o harmonii, určitosti a souladu a přijímá složitou skutečnost nesouladu, pokusů, omylů a společné tvorby. Pružná spolupráce vypadá jako trénink bojového umění. Pružná spolupráce nám umožňuje vykonat činnosti dokonce i ve složitých situacích a s lidmi, s nimiž nesouhlasíme, které nemáme rádi a nevěříme jim.” (Kahane, 2020, str. 15)

Kniha popisuje, jak člověk dokáže spolupracovat s lidmi, se kterými nesouhlasí, které nemá rád nebo jim dokonce nevěří. Kniha se věnuje tzv. pružné spolupráci, což je způsob spolupráce, který je postaven na třech základních přesazích. To může být často náročné, protože to od nás vyžaduje, abychom vyšli ze své komfortní zóny a udělali něco, co se nám nezdá až tak přirozené. V knize je vysvětleno, jak se pružná spolupráce liší od té obvyklé, co se skrývá pod třemi základními přesahy tohoto nekonvenčního způsobu spolupráce a v závěru ukazuje, jak zmíněné teoretické poznatky převést do praxe.

Jako pozitivum vnímám, že autor píše jasně a k věci, proto se mi kniha četla lehce. Autorova slova jsou plná zkušeností a moudrostí. Oceňuji, že text doplnil o několik výstižných schémat. Za velký klad považuji i snahu o přesah z teorie do praxe, vše se mi pak lépe chápalo. Věřím, že praktická cvičení na konci knihy v budoucnu využiji, až na to přijde vhodný čas. Po přečtení knihy jsem zjistila, že se mám v kontaktu s druhými ještě pořád co učit a že je dobré být otevřená i dalším, netradičním způsobům spolupráce.

Spolupráce s nepřítelem je první kniha Adama Kahaneho, která se dočkala českého překladu a jsem tomu osobně moc rád, protože Adam podle mne patří mezi nejinspirativnější osobnosti, které se zabývají řešením konfliktů. Moc se mi líbí také výstižnost, systematičnost a stručnost jeho knih: V recenzované publikaci se na sto stranách dozvíte, jak vyjít s lidmi, i když s nimi nesouhlasíme, nemáme je rádi a nedůvěřujeme jim.

Nutno dodat, že se jedná o prozatím poslední ze série Adamových knih, které na sebe v mnohém navazují, a tak čtenářům, kterým nevadí anglický jazyk vřele doporučuji přečíst knížky v pořadí, v jakém v originále vycházely:

• Solving Tough Problems: An Open Way of Talking, Listening, and Creating New Realities (2004),
• Power and Love: A Theory and Practice of Social Change (2010),
• Transformative Scenario Planning: Working Together to Change the Future (2012),
• Collaborating with the Enemy (2017).

Obvyklá a/vs pružná spolupráce

Kniha je opravdu vynikající a stejně tak se povedl její český překlad. Zájemcům o téma ji rozhodně doporučuji k přečtení a také k experimentování s převedením myšlenek v ní obsažených do praxe.

Nechci v této recenzi rozepisovat všechny myšlenky, ale pouze vypíchnout dvě klíčová a pro mne inspirativní místa. Prvním z nich je rozdělení spolupráce na “obvyklou” a “pružnou”. Obvyklá spolupráce je podle Kahaneho charakteristická tím, že (1) vybraná skupina lidí ví, co je pro ostatní nejlepší a (2) vírou v to, že postupným řešením problémů se posuneme k žádoucí budoucnosti. Tedy věříme, že změny nastanou, když se shodneme na vizi, nastavíme cíle a cesty k nim s měřitelnými milníky.

Obě tyto premisy selhávají při řešení komplexních problémů, kde se ani neshodneme na tom, zda problém existuje, natožpak, kdo za to může. Pružná spolupráce, kterou k řešení komplexních problémů potřebujeme, tak podle Kahana stojí na jiných základech: (1) Musíme přijmout konflikt jako součást cesty kupředu, ne jako něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Různé pohledy jsou legitimní a přinášejí důležité informace a kusy příběhu, bez kterých by výsledná řešení nefungovala; (2) Cesta vpřed vede skrz experimentování. Zkoušíme se společně někudy vydat a společně se učíme, zda je tato cesta produktivní. Musíme tady také přijmout fakt, že budoucnost neovládáme, ale můžeme ji ovlivnit; (3) Potřebujeme “vstoupit do hry”, stát se součástí problému, abychom mohli být součástí jeho řešení.

V recenzované publikaci najdete detailnější popis nejenom rozdílů mezi obvyklou a pružnou spoluprací, ale také spoustu tipů, jak se pružná spolupráce dá uvést v život. Autor uvádí také spoustu příkladů ze svého facilitátorského života.

Spolupráce není jediná možnost

Druhým inspirativním místem z knihy, kterému chci věnovat prostor v této recenzi, je místo, které samotná spolupráce zaujímá při snaze o změnu. Slovy autora: “Nemůžeme zjistit, JAK spolupracovat, dokud nechápeme, KDY spolupracovat. Spolupráce je jedním ze čtyř způsobů, jimiž můžeme přistoupit k situaci, kterou považujeme za problematickou. Spolupráce není vždy tou nejlepší možností (s. 25).” Autor pro rozhodnutí, zda vůbec je spolupráce vhodná strategie řešení a případně jaký z typů spolupráce (obyčejná nebo pružná), používá sérii otázek:

Mohu situaci změnit? Pokud ano, mohu situaci změnit jednostranně? Pokud ano, mohu použít sílu. Pokud ne, mohu/musím zvolit spolupráci. Pokud situaci změnit nemohu, pak klade autor otázku, zda se současným stavem věcí dokážeme žít. Pokud ano, můžeme se přizpůsobit. Pokud ne, můžeme ze situace odejít.

Každá z těchto strategií je v knize detailněji rozebrána, jsou představeny jejich charakteristiky, přednosti a nevýhody. Každopádně představení funkční palety nástrojů, které máme k dispozici, když se nacházíme v situaci, kterou bychom rádi změnili, je skvělým počinem. V reálných situacích pak máme díky této typologii možnost situace nejenom vyhodnocovat, ale také rozšiřovat vnitřní svobodu v tom, jak se svou mocí naložím a kterou ze strategií zvolím/vyzkouším.

Začít experimentovat s pružnou spoluprací

Kahane si uvědomuje, že překonat tradiční představy o spolupráci není jen záležitost vůle, ale také dovedností (práce s konfliktem, experimentování s cestou vpřed ad.). Pružná spolupráce je dovedností budoucnosti, protože čím dál více problémů má komplexní charakter a změny už se nedají řídit ani kontrolovat tak, jak to vyžaduje obvyklá spolupráce, aby mohla fungovat.

Proto v závěru knihy nabízí čtenářům šestitýdenní výcvikový program, který posiluje dovednosti spojené s pružnou spoluprací. Hodně doporučuji si projít alespoň reflektivní otázky a zamyslet se nad tím, jaké je naše defaultní nastavení, co se spolupráce týká apod. Myslím, že až díky tomu je zážitek z celé knihy kompletní a alespoň u mne byl díky tomu ještě lepší než samotné čtení.

Jak je asi z této recenze zřejmé, kniha mne dost nadchla a vřele ji čtenářům doporučuji stejně jako ostatní knihy od Adama Kahaneho. Doufám, že i díky jeho knihám zvýšíme jak naši individuální, tak společenskou kapacitu spolupracovat na náročných otázkách naší doby. Máme jich víc než dost, takže rozhodně máme na čem trénovat.