Prof.Dr. Franz Ruppert působí jako profesor na Katolické vysoké škole v Mnichově. Jako diplomovaný psycholog a psychoterapeut je zároveň i autorem řady vysoce kvalitních odborných publikací.
Kniha Symbióza a autonomie reaguje na narůstající potřebnost a aktuálnost psychoterapeutické práce s traumaty. Vychází z faktu rozštěpení lidské psyché v důsledku traumatu na tři části: traumatizované já, já přežití a zdravé já. Autor předkládá zkušenostmi ověřenou metodologii, jejímž východiskem jsou dva podstatné prvky: symbiotické trauma a konstelační práce se záměrem.
Symbiotické trauma vzniká zapletením vlastních duševních částí do duševních obsahů předků, přičemž dochází k jejich nevědomé identifikaci. Při vedení konstelace takto identifikované a zapletené části vykazují značně obtížný „návrat“ ke svému původnímu majiteli. Ukazatelé na cestě k nevědomí jsou strach a odpor, jak poukázal již J.G.Jung. Teprve série konstelací může vyvést na povrch vědomí komplexní traumatické obsahy. Rozlišení vlastních (klientových) a cizích obsahů je předpokladem k znovuzískání duševní celistvosti.
Text knihy je členěn na 12 menších kapitol. První, nazvaná Navždy tvůj – nebo navždy sám?, předkládá charakteristiku autonomie, zhamýšlí se nad jejím konfliktem vůči symbióze. Tyto konflikty mohou být základem osobních lidských dramat (např. neschopnost dětí odejít z rodičovského domu, aj.).
Co je symbióza objasňuje 2. a 3. kapitola. Čtvrtá kapitola vymezuje a rozvádí pojem autonomie. Další kapitoly řeší traumata jako příčiny psychických poruch, symbiózu mezi rodiči a dětmi a charakteristiku symbiotických zapletení. Objasňuje konstelace traumatu se zaměřením na narušené vazby a nakonec hledá vymanění ze symbiotických zapletení. Autor např. upozorňuje, že prvním krokem k řešení symbiotických zapletení je přiznání si jejich existence, což může být mnohdy bolestný proces. Říká: „Může to být velmi skličující, když se člověku to, co považoval za svou vlastní osobnost, před očima do značné míry rozpadá a on vidí konglomerát přejatých traumat a různých strategií přežití. Způsobuje to v něm veliké znejistění a přechodnou krizi identity“. (s.218) A dále:“ Ani traumata jako taková pacienti většinou nechápou a nepřijímají jako pravé příčiny svých duševních a tělesných nemocí“ (s.219)
V závěrečné kapitole je shrnuto několik důležitých podmínek pro práci na traumatech:
- vzdát se iluzí o rychlém uzdravení,
- vzdát se symbioticky přejatých pocitů,
- dostat do popředí zdravé části,
- rozvíjet zdravý cit pro vlastní tělo,
- rozvíjet zdravou vůli,
- nezachraňovat druhé ani nehledat zachránce pro sebe,
- opouštět partnery, kteří druhé syymbioticky zaplétají, vytvořit si odstup od traumatizovaných rodičů, atd.
Jak autor zdůrazňuje, sebeosvobození a sebepřijetí je zásadním předpokladem pro dvě fakta:
- „děti se nebudou ničit kvůli nevyřešeným traumatům svých rodičů,
- celé skupiny nebudou ztroskotávat na nevyřešených konfliktech předcházejících generací, protože je nebudou nadále traumatizovat.“ (s.261)
Nelze než souhlasit s tím, že minulost nemůžeme změnit ani derealizovat, ale musíme na ni pohlédnout a emocionálně se s ní vyrovnat. Je jistě aktuální snaha uvést do života další nabídky dobrých traumatoterapií a učinit je dostupné pro potřebnou širší veřejnost.
Publikace, ač odborného charakteru, je psána srozumitelným jazykem, je přehledně strukturovaná a logicky navazující. Méně obvyklé termíny jsou řádně a podrobně vyjasněny.
Kromě psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů mohou knihu dobře ocenit speciální pedagogové a další pracovníci pomáhajících profesí. Obsahově je přístupná i laickým čtenářům s hlubším zájmem o psychoterapii a rodinné konstelace. Pro nové pojetí metodologie terapie traujmatu z narušeného systému rodinných vazeb je doporučuji k prostudování .
V Olomouci, 29.11.2013 PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.
Zpracováno pro nakladatelství Portál.
