Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom proslul celosvětově literárním zpracováním terapeutického procesu. V tomto rozsáhlém svazku sice svou beletrii hojně cituje, ale jedná se dílo veskrze odborné. Pro skupinovou terapii je to dokonce dílo fundamentální, na které se v odborné literatuře k tématu dříve nebo později dojde. Odbornost není čitelnosti na závadu, ale rozsáhlé partie jsou návody pro skupinové vedoucí, které se nestanou šlágrem čtenářských kroužků. Přesto je třeba říci, že kniha má obecné přesahy, kterými by mohla zaujmout širší spektrum čtenářů než cvičící se terapeuty. Zkoumá totiž interakce ve skupině, tedy libovolné skupině a takto je cennou příručkou o chování lidí. Také by mohla poskytnout zajímavé postřehy těm, kteří musí vést libovolné skupiny, potřebují do nich zapadnout, či čtenářům, kteří prostě jen chtějí pochopit, jak lidé fungují. Spoluautorem knihy je Yalomův koterapeut a spolupracovník od roku 1980, Molyn Leszcz. Překlad byl proveden podle pátého vydání.
Tato informace by se mohla zdát zbytečnou, ale již v předmluvě Yalom čtenáře přesvědčí, že tomu tak není, a to rozborem úprav a modernizací tohoto vydání: Kompendium chce zpřístupnit veškeré znalosti skupinových terapeutů, tedy ne jen krátké, pro pojišťovny výhodné programy. Zdráhám se zde napsat "efektivní část", protože pak by časově náročná skupinová terapie byla pochopitelně ne-efektivní a tudíž i zbytečná, ba škodlivá. Yalomova stránka obsahuje nepřikrácené verze kapitol o Tavistockém modelu a encounterových skupinách ze čtvrtého vydání a další literaturu (avšak v originále, tedy anglicky).
Otázka: Proč zůstala oblast péče o duševní poruchy tak pozadu za některými lékařskými obory?
Odpověď: Protože na rozdíl od nich nedošlo k aplikaci principů vědecké metody.
Yalom vychází z existenciální psychologie, interakčního modelu a gestalt psychoterapie, ale citování Sullivana mu neznemožňuje dodržovat zásady vědecké práce a požadovat potvrzování předpokladů experimentem a jeho kontrolou. Porovnáme-li tuto knihu s jeho Existenciální psychoterapií, zjistíme, že i kritika Freuda je výrazně otupena.
Ale zpět ke skupinové terapii. Skupinová terapie je jedinou formou terapie, která klientům nabízí příležitost, aby byli užiteční pro druhé. Připomenu-li předchozí odstavec, pak ve výběru citátů se dá skupinová terapie a její princip shrnout takto: Volně interakční skupina s několika málo strukturujícími pravidly se po určité době stane pro své účastníky sociálním mikrosvětem. Účastníci si časem vytvoří stejný mezilidský prostor jako v životě. Jinými slovy, klienti se nevyhnutelně časem začnou chovat stejně maladaptivně jako mimo skupinu. Ve skupině však budou na své špatné vzorce chování upozorněni a budou se moci pokusit je upravit nebo přeučit. Slovy pacienta se skupina mění z "přirozeného místa pro nepřirozené zážitky" na "nepřirozené místo pro přirozené zážitky".
Kapitola "Skupinová soudržnost" má obecně mnohem hlubší platnost než jsou potřeby terapie. Správné začlenění uvnitř skupiny (např. teenagerů) nelze docenit. ... Nic není ničivějšího než vyčlenění. Soudržnější skupina více udržuje normy a více tlačí na ty, kteří se odchylují. Zde máme ve zkratce vyloženu funkce rituálů vyobcování z kmene, jak je známe z knih, i úspěchů Al-Kaidy na západě, jak je známe ze zpráv! Dovolme si luxus pochopení zde v recenzi, protože v terapii samotné je účelem změna, nikoli pochopení.
Hlavní osou výkladu je výcvik skupinového terapeuta. Jeho rolí je:
- Vytvoření a udržení skupiny
- Vytvoření skupinové kultury
- Nastolení procesu "tady a teď"
Yalom upozorňuje, že normy skupiny vznikají velmi brzy a je obtížné je změnit. Otevřenost je pro skupinový terapeutický proces nezbytná, neboť terapie bez manipulace je iluzí, která se při důkladnějším zkoumání rozplyne. (To je ve své podstatě velice výrazný odklon od uplynulých desetiletí, která se nesla ve znamení boje proti manipulaci a jejího vyčítání mezi jednotlivými terapeutickými směry.) Terapeut se dostává do mnoha svízelných situací. Kupříkladu komentování procesu mezi dospělými je sociální tabu. Považuje se to za nezdvořilé a impertinentní. Terapeut se však nutně musí k procesu interakce mezi klienty vyjadřovat. Autorita, chce-li si ji terapeut svévolně udržet, omezuje svobodné pozorování a hodnocení procesu. Úkolem terapeuta je ovlivnit klienty tak, aby přijali a pochopili hodnotu perspektivy procesu. Skupina je přitom vybavena nástroji, které skupinu rozvrací: úzkostí a "antiterapeutickými skupinovými normami" - skupina si vytvoří systém/náboženství, ve kterém se vzájemně podporuje ve svých malfunkcích. Oblíbené je předhánění se v duševním obnažování a sebemrskačství ve stylu: "Kdo víc?" Tento proces musí terapeut zarazit, což, dle ukázek z praxe, není vůbec jednoduché. Pozorování zkušených terapeutů je jednou z nezbytných částí přípravy.
Velkého zadostiučinění se v knize dostává Freudovi a jeho objevu přenosu a protipřenosu (i když se nazývá jinak, třeba "pacientovo schéma" v kognitivní terapii). Yalom popisuje posun v teoretickém popisu terapie k Mitchellovu vztahovému přístupu: Léčivým faktorem v individuální i skupinové terapii je vztah, což vyžaduje autentické zapojení terapeuta a jeho empatické vyladění na vnitřní prožitek člověka. Z Freuda je odvozena skupinová soudržnost jako důsledek univerzálního přání stát se favoritem vůdce. Přenos je všudypřítomný. ... Když ne já, tak ani nikdo jiný - tak se rodí duch skupiny. Terapeut ( = vůdce) je vždy považován za moudrého, glorifikován a v jeho výrocích je hledána hluboká moudrost. Yalom varuje, že pacienti si přejí, aby terapeut byl více lidský, ale zároveň si přejí, aby byl více než člověk. ... Nadlidské vlastnosti terapeuta jsou štítem proti úzkosti. ... Terapeutická otevřenost je oběť nimbu léčitele účinnosti terapie. ... Svoboda má své meze, terapeut nesmí nikdy vypnout filtr odpovědnosti k druhým. ... Katarze není sama o sobě korektivní zkušeností. ... Konflikt nemůže být ze skupiny zcela vyloučen. Naučit se účinně zacházet s konfliktem je důležitým krokem v terapii, který přispívá k individuálnímu zrání a emoční odolnosti.
Jak vidno z nastíněných nezbytností, je role terapeuta vskutku nezáviděníhodná. Terapeut musí skupiny vytvořit z dostupných pacientů, odhadnout, kteří se do skupiny hodí a kteří ne, což jak ukázaly rozsáhlé výzkumy, na nichž se Yalom hojně podílel, není triviální a záleží spíše na osobnostních a vztahových proměnných pacienta než na diagnóze. Pokud jsou skupiny vytvářeny v sanatoriích a nemocnicích, styl práce s klienty se podstatně mění, je třeba klienty nalákat - v prvé skupině nevydrží dlouho, jen po dobu hospitalizace. Opakem je terapie kombinovaná - skupina a souběžná individuální terapie. Mnohým pacientům pomůže více, některým vůbec umožní snést skupinovou terapii. Pacienti neodpadají, ale méně zkušení terapeuti mají problém udržet v takových skupinách aktivitu - všechno vědí z individuálních sezení a je ji trapné se na to vyptávat ve skupině, jako kdyby to nikdy nevěděli.
Yalom kritizuje používání strukturovaných cvičení. Pacienti je mají rádi, ukazují větší krátkodobé zlepšení, ale dlouhodobý účinek je horší. To souvisí s Yalomovou kritikou přetížení terapeutů a tlaku na okamžitost výsledků prokazatelných nejlépe dotazníkovými testy. Ale zpátky k terapii: Když terapeut poskytuje příliš mnoho nebo příliš málo struktury, je to pro růst škodlivé. Autor shrnuje problémové typy, typické problémy počátku terapie i činnosti zavedené skupiny a dává rady, jak postupovat při ukončení skupiny. Závěrečné historické kapitoly shrnují encounterové skupiny a dějiny: První skupinovou terapii zavedl při léčbě pokročilé tuberkulózy J.H. Pratt v roce 1905, ačkoliv termín použil před 1920 Moreno. Encounterové skupiny, ačkoli představují počátek jeho kariéry, považuje Yalom za relikt doby, kritizuje zejména jejich antiintelektuální výstřelky , které ostatně vedly k rozkmotření s lékařskou terapií. Byli takoví, kteří se dostali od skupinových setkání ke skupinovému sexu. To není nic nového, co bychom neznali z dějin různých sekt, avšak je to cenné upozornění na to, jak hluboko ke dřeni lidství skupinová terapie zachází.
Zdroj: Knihovnice.cz
