Nedávno jsem se zúčastnila ženského kruhu s tématem vysoké citlivosti. Když došlo na sdílení toho, z čeho čerpáme energii, jako jedna žena jsme na prvním místě jmenovaly přírodu. Výlety a péče o zeleň jsou prostě dokonalý balzám na duši. Ztráta kontaktu s přírodou je jedním z velkých problémů lidstva. Globálně s tím nejspíš moc neuděláme, ale v rámci osobního života máme šanci znovuobjevit zdroj, jehož jsme nedílnou součástí.

V Japonsku to dobře vědí a lesní koupel zvaná Shinrin Yoku patří k základní preventivní péči o sebe. V Evropě má letitou historii putování krajinou s moudrým průvodcem. Velké oblibě se těší duchovní poutě do Santiaga de Compostela a psychoterapeutická metoda Walk and Talk má v zahraničí zhruba dvacetiletou tradici.

I čeští psychologové otevírají dveře svých terapeutoven a zařazují do setkání s klienty pozitivní vliv přírody. Mimochodem také Sigmund Freud začínal s psychoanalýzou při procházkách Vídní. Navíc tvrdil, že tělo, pocity a instinkty nás v rámci kolektivního nevědomí pojí s půdou, a pokud se vzdáme zkušeností předků, ztratíme své kořeny.

Jeho následovník Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že Země je živá bytost, která v nás přebývá, i když máme pocit, že my žijeme na ní. Oba velikáni by asi nestačili zírat, kam se lidstvo od jejich dob posunulo a že bude mít velkou honičku, aby dokázalo ztracené pouto znovu navázat.

Terapie venku

Co může psychice pomáhat víc než denní světlo, zeleň, čistý vzduch a možnost sdílet svá trápení s naslouchající zkušenou osobou? A jako bonus blahodárný pohyb, protože chůze snižuje stres a naplňuje nás endorfiny. Jedním z největších propagátorů tohoto přístupu u nás je psycholog Adam Táborský. Ponořil se do studia zkušeností z celého světa a napsal knihu Terapie mezi stromy.

V Česku rozvoji metody hodně prospělo coronavirové období, kdy bylo možné se scházet jen při on line terapii nebo procházkách ve dvou. Stále více lidí volilo osobní setkání venku. Díky tomu zakoušeli, že pohyb posiluje kreativitu terapeutického procesu a přináší větší uvolněnost i více změn než sezení v křesle. Navíc okolí nahrává zajímavé synchronicity, které klientovi pomáhají snáze se otevřít.

Příroda prostě umí krásně nastavovat zrcadlo a nabízet řadu cenných metafor, které jsou pro psychoterapeuty jednou ze základních možností, jak trefně a výstižně pojmenovávat věci. Zajímavý symbol či metafora související s obsahem vyprávění totiž dokážou překonat klientovy rozumové obrany.

Psycholog Philip Barker tvrdí, že metafora se umí vplížit za obranné linie díky tomu, že oslovuje kreativní pravou hemisféru a obchází rozumovou levou. Navíc příroda svou schopností regenerace dokáže posílit víru, že tuhle sílu máme v sobě i my, jakkoli si v danou chvíli můžeme připadat slabí a bezmocní. Stačí se podívat na nové semenáčky rostoucí z vykotlaného pařezu nebo na jaře na pupeny na stromech.

Symbolická gesta

I řada symbolických jednání, k nimž v místnosti nemůže dojít, přináší velkou úlevu. Třeba vyčištění studánky jako symbol zbavení se starostí nebo odhození kamene v roli tíhy na duši do houští. Stejně tak předměty nasbírané na procházce nás mohou vracet k tomu, co jsme prožili a k čemu jsme došli.

Terapie na procházce posiluje zvídavost, hravost, tvořivost i objevování, ale také pozornost a schopnost být tady a teď. Velkou výhodou je i to, že klient a terapeut si nehledí do očí a pro klienta tak může být snazší otevřít i trapná či bolestivá témata, při jejichž vyslovení v místnosti často uhýbá pohledem. Pro terapeuta však někdy bývá obtížnější naladit se na klientovo prožívání, když nevidí jeho mimiku.

Velkou roli hraje otevřenost mysli, protože venku – na rozdíl od sezení na židli – nikdy nevíme, co nás potká. Navíc jakýkoli kontakt s přírodou obnovuje psychické i sebeúzdravné síly. Dokonce je prokázáno, že pacienti ležící v pokoji s výhledem do zeleně se rychleji hojí a uzdravují než ti, kteří koukají do zdi. Největší vliv na pozitivní emoce mívá svěží bující příroda, ale i procházka šedou krajinou v zimě dokáže snížit stres a hladinu kortizolu.

Příroda vlastně plní funkci bezpodmínečné lásky. Pouze dává a nic od nás nevyžaduje kromě nepsané povinnosti chovat se v ní ohleduplně, nedrancovat její poklady a neodhazovat odpadky. Ale les či park vandalovi nevynadá.

Holistická chůze

Chůze byla dlouho hlavní možností, jak se dostat z místa na místo. Kromě toho, že prospívá celému tělu, má i meditativní a seberozvojovou funkci. Můžeme se díky ní dostat blíž do kontaktu s bytím i sami se sebou. Proto taky spousta lidí říká jdu to rozchodit a z procházky třeba po hádce se vrací ve zcela jiném rozpoložení, než v jakém odcházeli, často i s novými návrhy řešení problému.

Také společenská funkce základního pohybu je nezanedbatelná – zážitky ze společných výletů patří k důležité historii párů i celých rodin. Pro staré lidi je často dokonalou tělesnou i duševní terapií venčení psa. Třeba osmdesátiletý pan Pepa, který čtyřikrát denně se svým psím panem doktorem a s holí odhodlaně rázuje Strašnicemi za každého počasí.

Velkým vzorem mi byla i stejně stará paní se zářivýma očima, jež pomocí každodenního nordic walking čelila kardiovaskulárním problémům. Oba úžasné reprezentanty pokročilého věku byla radost potkat a prohodit s nimi pár slov. Za zmínku stojí, že chůze ve vyšším věku zlepšuje duševní bdělost, paměť, snižuje rizika stresu, deprese a demence a zvyšuje možnost sociálních interakcí s lidmi, které potkáme venku.

Pro moderní lidi zvyklé mít neustále cíl a plnit nějaké závazky může být na chůzi nejvíce osvobozující (ale zpočátku i nepříjemný) fakt, že cíl není potřeba. Důležitý je samotný vědomý a k okolí pozorný pohyb. Společná chůze je také obrovská lekce empatie, protože lidé musejí sladit své tempo a rytmus. Ostatně asi není náhoda, že o zamilovaných se říká, že spolu chodí.

Kouzelná zahrada

Možná nemáte potřebu psychoterapie v přírodě, třeba vás jen trápí stres či environmentální žal. I tomu lze čelit co největším kontaktem s přírodou a péčí o ni. Přírodu lze totiž zakoušet i prostřednictvím starání se o květiny v domácnosti nebo v okolí domu. I naprostí bezzemci mají možnost adoptovat kousek zeleně v blízkém okolí, věnovat se mu a sledovat jeho vývoj. Jak se říká: Když zahradničíme, myslíme si, že pečujeme o svou zahradu, ale ve skutečnosti zahrada pečuje o nás.

Zahradní terapie zlepšuje motorické funkce, aktivuje psychické procesy, ale třeba také zvyšuje naše sebehodnocení – na rozdíl od většiny současných zaměstnání totiž okamžitě vidíme výsledek své práce, což je velmi blahodárné.

Pokud se staráme o veřejně přístupné místo, učíme se také nelpět a zároveň oceňovat nezlomnost přírody. Vandalové mi poničili záhony už mockrát, ale většina rostlin ani já jsme to zatím nevzdali. Extrémní schopnost přežití má břečťan, který překonal dokonce zalití chemikáliemi – to je můj velký vzor.

Mám moc ráda pořady Ferdinanda Lefflera, kterého považuji za jakéhosi zahradního psychologa vracejícího prostřednictvím zahrad lidi k přírodě a jejím zákonitostem. Zahrady buduje v souladu s okolím i jejich majiteli a tak, aby se v nich příroda dostala co nejvíce ke slovu bez velké námahy a znásilňování.

Vznikají tak přirozená místa příjemná k přebývání, jejichž majitelé chápou, že podzimní hrabání listí je zákonitá daň za stín stromů v letních vedrech. Vědí, že není potřeba a dokonce ani ekologicky v pořádku každý týden řvoucí sekačkou brousit nekonečné lány anglického trávníku, že přírodní vodní hladina je více než bazén… Lefflerova kniha Žijte ve své zahradě je pohlazením po duši i pro lidi, kteří zahradu nemají.

Cítím z ní nenápadné poselství ekopsychologie, která má za úkol oslovit hluboko zasuté ekologické nevědomí většiny lidí a ozdravit vztah mezi nimi a přírodním světem, od něhož se odcizili. Dává do souvislosti emocionální pohodu člověka a zdraví planety Země, které jsou provázané víc, než si většina lidí v zajetí všech povinností uvědomuje. A nadáváním na vedro, na sucho a na požáry k žádným pozitivním změnám nedojde, úzkost i environmentální žal snižuje smysluplná tvořivá činnost.

Vyzkoušejte na sobě

• Přestaňte v duchu přežvykovat problémy a zkuste se při chůzi zaměřit na terén, po němž jdete. Je-li to bezpečné, zujte si boty a vnímejte, na co šlapete.
• Soustřeďte se na dech nebo na pohyb svého těla.
• V duchu popisujte, co všechno vidíte.
• Zkuste si představit, že jste strom a že spolu s listy ze sebe setřepete vše, co vás trápí. Třepejte pažemi, poskakujte a představujte si, jak z vás všechno odchází. Na závěr cvičení si třete rukama paže, nohy, hlavu, krk, týl i trup a pozvolna se uklidněte. Můžete si vizualizovat, že v sobě máte zárodky pupenů, z nichž vyroste lepší zítřek.
• Posaďte se zády ke stromu, vnímejte jeho oporu a jen klidně dýchejte.
• Poskládejte mandalu z dostupných přírodních materiálů. Můžete si dát záměr, co má zobrazovat, nebo ji pojmenovat.
• Vydejte se s blízkým člověkem místo do kavárny či vinárny na procházku. Po ní klidně můžete zajít na jedno, ale možná váš pocit ze setkání bude intenzivnější a budete si více pamatovat, o čem jste mluvili, než po sezení u láhve vína.
• I když v přírodě je dobré zdržet se odbíhání k technologiím, vyfotografování míst, která vás oslovila a přiměla k zamyšlení, má velký význam.
• U psychoterapeutické procházky je dobrá závěrečná rekapitulace s přibližným náčrtem trasy a míst, kde došlo k nějakým silným situacím či objevům.

Kniha Terapie mezi stromy přináší osvěžující a inovativní pohled na terapeutickou praxi. Autor Adam Táborský zde detailně prozkoumává, jak lze využít venkovní prostředí jako účinný nástroj pro podporu psychického a emocionálního zdraví.

Táborský se pohybuje na rozhraní mezi psychologií a přírodou, přinášejíc tak nový rozměr terapeutického procesu. Zásadní přínos knihy spočívá v tom, jak autor spojuje odborné poznatky s praktickými příklady. Kniha se opírá o široký základ výzkumů a odborné literatury, což ji činí nejen zajímavou pro odborníky, ale také pro všechny, kteří touží hlouběji porozumět vztahu člověka k přírodě.

Jedním z klíčových prvků knihy jsou autentické příběhy klientů, kteří zažili terapii v přírodě. Tyto kazuistiky nám přibližují konkrétní situace, v nichž terapie v přírodě přinesla významné výsledky. Autor tak efektně demonstrovat funkčnost tohoto nového přístupu.

Kromě teoretického podkladu a případových studií autor poskytuje praktické nástroje pro všechny, kteří chtějí využít přírodu ve prospěch terapeutické práce. Cvičení zaměřená na mindfulness a chůzi v přírodě jsou jasným ukazatelem toho, jak lze propojit teorii s praktickým uplatněním.

Celkově lze tuto knihu vnímat jako inspirativní průvodce novým směrem v psychoterapii. Táborský s jistotou ukazuje, jak příroda může být klíčovým partnerem v procesu osobního růstu a uzdravení. Terapie mezi stromy je nejen podnětným čtením, ale také důležitým příspěvkem do diskuse o tom, jak můžeme využít sílu přírody k léčení a podpoře psychické pohody.

Kráčíme po lesní cestě. Kolem se tyčí stromy a svými větvemi částečně zakrývají oblohu, ale sem tam si najde cestu sluneční paprsek, který vytváří v zeleni nádhernou hru světla a stínu. Je tu ticho a klid. Pod nohama šustí listí zbarvené všemi barvami podzimu a občasný zpěv ptáků v korunách stromů připomíná, že všude kolem nás si vše žije vlastním životem. Přicházíme společně ke křižovatce. Není potřeba říct tu otázku nahlas, čekám na rozhodnutí, kudy povedou naše další kroky.

I takto může vypadat terapeutické setkání. Říkáte si, že terapie přece probíhají v místnosti se dvěma křesly a nebo pohovkou? Adam Táborský, psycholog v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a Centru krizové intervence se ve své knize Terapie mezi stromy snaží ukazat, že to nemusí být pravda. Doba covidu, kdy většina populace byla doslova zavřená mezi čtyřmi stěnami a terapeuti nemohli vykonávat své zaměstnání, byla pro rozkvět venkovní terapie jako stvořená a zájem o ni stále vzrůstá. Autor ale poukazuje na to, že tradice lesní terapie je mnohem delší. Odkazuje se také na mnohé výzkumy, které se tímto tématem zabývají, a popisuje rozdíly mezi ekoterapií, zahradní terapií, eko-arteterapií a lesní terapií. Díky tomu si čtenář – terapeut může rozšířit obzory a vybrat pro své klienty to, co by jim nejvíce vyhovovalo. Zároveň je-li čtenářem klient, může díky tomu lépe vybrat, o který typ služby by měl největší zájem. Množství teoretických informací zejména v začátku knihy však trochu znesnadňuje čtení a pro některé čtenáře může být obtížné se těmito úseky prokousat.

Kniha na mnoha místech připomíná to, že příroda sama o sobě má obrovský terapeutický potenciál. Zároveň nedílnou součástí venkovní terapie je pohyb. Terapeut může využít oboje jako nekonečný zdroj metafor a přirovnání, které nabídne klientovi a společně je spolu mohou rozkrývat a objevovat další. Kromě tohoto poetického rozměru nabízí kniha i zamyšlení nad praktickými otázkami, jako je pojištění, počet a frekvence setkání, ale také počásí a nárok na fyzickou a psychickou stránku jak klienta, tak i terapeuta. Text zahrnuje také mnohé inspirativní kazuistické ukázky toho, jak může práce s klientem v přírodě vypadat a jak může léčebný potenciál okolního světa klient využít pro práci na svých tématech.

V poslední části kniha nabízí cvičení určená jednotlivcům i skupinkám, která mohou terapeuti při práci se svými klienty využít při různých příležitostech. Cvičení vycházejí z mindfulness a relaxačních technik a využívají přírodu, ať už metaforicky jako představu, nebo ve skutečnosti jako prostředek pro uzemění a zklidnění.

Zároveň s tím, jak se objevují nové technologie a komunikace mezi lidmi probíhá z velké části skrz obrazovky nebo sluchátka, zájem o návrat k přírodě roste. Lidé hledají v uspěchaném životě klid a příroda ho dokáže nabídnout. Kniha Terapie mezi stromy může být skvělým průvodcem pro terapeuty, kteří hledají alternativu ke klasickému uspořádání terapeutických setkání a chtějí svým klientům nabídnout nové možnosti. Může být ale také být rádcem pro všechny, kteří hledají ve svém životě nové zdroje a hledají inspiraci, jak využít přírodu a její léčivý potenciál.