Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung byl nejen spolutvůrcem psychoanalýzy a otcem hlubinné psychologie, byl zároveň – a to se příliš neví – zručným malířem a kreslířem. Výpravná publikace Umění C. G. Junga je toho důkazem.

Výtvarné umění bylo pro Junga velice významné, a to nejen proto, že jej měl rád, obdivoval a byl jeho poučeným znalcem. Výtvarná díla mu vedle estetického prožitku zároveň sloužila k výkladu jeho vlastních převratných teorií, nacházel v nich jejich potvrzení – a fascinující je, jak mu dokázala „posloužit“ díla všech epoch i kultur, evropských i mimoevropských. A mimochodem, podobně pracoval i s literárním či filozofickým materiálem, viz jeho silný zájem o alchymické texty či buddhismus nebo křesťanskou mystiku.

Výtvarné projevy pacientů pomáhaly Jungovi výraznou měrou při pronikání do pacientovy psýchy, do jeho problémů. A jak ukazují jeho kazuistiky, často mu právě tyto projevy umožnily zásadní průlom v celé terapii.

V kontextu toho všeho je tedy více než zajímavé podívat se na výtvarná díla Junga samotného. Některá již byla zveřejněna při posmrtném vydání Jungovy Červené knihy, rozsáhlého spisu, jakéhosi deníku, do nějž si známý psychoterapeut zaznamenával své sny, dojmy, fantazie, ale i různé podněty – a vše bohatě ilustroval, včetně velice zajímavých iniciál.

Zároveň se nedržel jednoho výtvarného stylu, ale přizpůsoboval jej vždy obsahu. A totéž platí pro různé výtvarné techniky, díky čemuž může Červená kniha připomínat středověký rukopis – ovšem pouze připomínat, natolik byl Jung sám sebou.

Řada ilustrací právě z Červené knihy je přetištěna i v knize Umění C. G. Junga, můžeme tedy sledovat, jak se coby výtvarník proměňoval. A je to pohled více než poutavý – od počátečních pokusů, kdy spíše překresloval různé hrady a bitevní scény, se věnoval i krajinomalbě.

Kvaše či pastely z doby, kdy mu bylo kolem pětadvaceti, prozrazují nejen zručnou ruku, ale také vnímavé oko, zároveň se jedná o zcela osobitou tvorbu. Hlavní inspirací však, především později, zůstává středověk, a také alchymie, se svojí symbolikou – ta ostatně zajímala a výrazně inspirovala i Junga-psychologa.

„Vypadá to jako trafika po zemětřesení“

Nečekejme ovšem nějaké formální výboje, Jung totiž – a to je v kontextu jeho uvažování překvapivé i logické zároveň – jako by měl, pokud šlo o moderní, současné umění, na očích klapky, respektive: jako by nedokázal vystoupit z klasického pohledu na umění a jeho hodnocení.

Čteme tak u něj věty typu „vypadá to jako trafika po zemětřesení“, míněn byl Duchampův převratný olej z roku 1913 Akt sestupující ze schodů, jindy komentoval moderní malby slovy, že přesně s takovými projevy se setkává u svých pacientů. Řečeno s nadsázkou, že tedy avantgardní umělci jsou také vlastně psychiatrické případy…

Nic to nemění na tom, že svazek Umění C. G. Junga se díky bohatému, krásně vytištěnému obrazovému doprovodu a řadě studií stává nejen důležitou položkou v jungovské bibliografii, zaujmout může i ty, jejichž zájem nepatří primárně hlubinné psychologii, ale zkrátka hodnotnému umění.

O švýcarském psychoterapeutovi Carlu Gustavu Jungovi dlouho nikdo netušil, že celý život maloval. Až nedávno začala být tato jeho činnost odhalována. Nejnovějším výsledkem je kniha Umění C. G. Junga.

Švýcarský lékař, psycholog a terapeut Carl Gustav Jung (1875–1961), považovaný společně s rakouským zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem (1856–1939) za klíčovou osobnost svého oboru, ve studii z roku 1932 napsal: „Na základě vlastní zkušenosti mohu čtenáře ujistit, že Picasso vyjadřuje duševní problematiku – pokud se projevuje v jeho díle – která je naprosto analogická problematice mých pacientů.“ Jungova krátká a ojedinělá esej vzbudila živé a nesouhlasné reakce nejen v odborných kruzích.

Jung měl s moderním uměním problémy a na výtvarné umění nahlížel možná příliš z vlastního vědeckého postoje. Dlouho nikdo netušil, že celý život maloval. Tuto svou, nikoliv okrajovou činnost však upozaďoval, ba tajil. Až nedávno začala být tato jeho činnost odhalována, dohledávána a zveřejňována. Zatím posledním výsledkem je kniha Umění C. G. Junga, jež přináší řadu obrazového materiálu i studií zabývajících se nejen Jungem jako tvůrcem, ale i kritikem, analytikem a sběratelem umění.

Svébytné výtvarné dílo

Tomuto počinu předcházelo vydání Jungovy Červené knihy v roce 2009 (česky 2010), která se stala světovou senzací. Toto objevné a objemné faksimile, respektive rukou psané a malované dílo, totiž odhalilo kvality Jungovy výtvarné tvorby spojující hlubinnou symboliku se zkoumáním „myšlení v obrazech“.

Jung jako psychoterapeut, který se nepovažoval za „umělce“, vytvářel zejména v letech 1915 až 1928 „aktivní imaginaci“ v tichu své pracovny. Výjevy připomínající středověké iluminované rukopisy s kaligraficky úhledným písmem mu zřejmě sloužily jako sebe/reflektivní doplňky vědeckého výzkumu. Staly se však svébytným výtvarným dílem s pečlivými poznámkami, komentáři a interpretacemi.

Jung si udržoval „image“ analytického psychologa a svou soukromou výtvarnou činnost nemínil zveřejňovat – ani jeho potomci a později správci díla na tom zpočátku nechtěli nic měnit. V roce 1962, rok po Jungově smrti, vyšly Vzpomínky/sny/myšlenky, kde byl poprvé veřejnosti přiblížen jako soukromá osoba. A právě zde tu a tam verbálně naznačil existenci své vizuální tvorby. Mimo jiné do určité míry popsal své některé mandaly, obrazy či sochy. A v kapitole Setkání s nevědomím odtajnil počátky své Červené knihy.

Kniha vzpomínek vzbudila zájem o Jungovu zatím jen tušenou výtvarnou činnost a věci se daly do pohybu. V roce 1975 si svět připomínal 100. výročí Jungova narození a jeho rodné město Curych mu uspořádalo výstavu, jež se se skládala z rukopisů, fotografií či knih, ale z faksimile devíti stran Červené knihy a snímků kamenných artefaktů. Tato ochutnávka nastartovala další veřejný zájem a nové aktivity.

Inventarizace

Společnost dědiců C. G. Junga však s publikováním dalších děl váhala a respektovala původní soukromou povahu výtvarných prací. Ve zmíněných Vzpomínkách – ve skutečnosti rozhovorech, které Jung ještě před svou smrtí schválil k vydání – však o svém „umění“ hovořil. To uvolnilo ruce dědicům a vydavatelům příštích publikací. V roce 1977 vydala švýcarská dlouholetá Jungova spolupracovnice Aniela Jaffé (1903–1991) na základě curyšské výstavy Jungův ilustrovaný životopis, který obsahoval také řadu jeho kreseb či obrazů.

Na počátku devadesátých let 20. století se začaly inventarizovat všechna dostupná Jungova, mnohdy tísnivě vzrušující výtvarná díla, což představovalo náročnou lokalizaci a identifikaci (Jung své práce zpravidla nesignoval, ani nedatoval) i postupné začleňování do širších souvislostí v rámci celé Jungovy vědecké činnosti. Zejména správné datování vyžadovalo studium mnoha pramenů.

V roce 1998 čítal seznam vedle položek z Červené knihy více než sto artefaktů. Vše zatím zůstávalo utajené a dokonce bez plánů na zveřejnění, přičemž hlavní roli hrály obavy rodiny o poškození pověsti Junga coby vědce. Až v roce 2000 se britský editor Sonu Shamdasani ujal přípravy na vydání Červené knihy. Newyorské nakladatelství W. W. Norton zveřejnilo velkoformátové faksimile na podzim roku 2009 a také díky mimořádnému přijetí mohlo veřejné seznamování s Jungovou výtvarnou tvorbou pokračovat.

Při příležitosti vydání legendární knihy uspořádalo Rubinovo muzeum v New Yorku výstavu, jež představila originál Červené knihy a několik dalších exponátů. Tato událost Jungovo vizuální (vnímané jako umělecké) dílo do značné míry osamostatnila. Výstava putovala z New Yorku do Los Angeles a poté do Curychu a v menší obměně do Musée Guimet v Paříži. Po zastávkách ve Washingtonu a Ženevě pak byla v roce 2013 prezentována na bienále v Benátkách, nejprestižnější mezinárodní přehlídce výtvarného umění.

Samouk

Červená kniha vzbudila ještě větší pozornost a zájem o Jungovu uměleckou práci a mezitím pokračovala a narůstala inventarizace jeho děl. Proto se Nadace pro dílo C. G. Junga rozhodla sestavit další a širší knihu s nově objevenými díly a komentáři badatelů–editorů – Umění C. G. Junga. Jsou v ní od roku 1885 se odvíjející kresby hradů a bitevních scén, o nichž se Jung zmiňoval ve Vzpomínkách, akvarely, kvaše a pastely krajin či pařížských scenérií či kresby budoucího Jungova domu v Küsnachtu.

Od roku 1915 přibývají malby na papíře či pergamenu, dřevěné řezby a práce týkající se Jungova „střetnutí s nevědomím“, kdy vytvořil novou metodu vizualizace psychických stavů a procesů aktivní imaginace. V knize jsou tedy díla, která se váží k Červené knize, ale i artefakty určené pro rodinu či přátele z papíru, dřeva či kamene a představují spíše osobní či filozofické myšlenky.

Všechny práce vytvořené různými technikami prozrazují Jungovu zručnost, k níž se dopracoval jako samouk. Jeho činnost byla zpočátku rozptýlením, ale měla i hlubší smysl. „Kdykoliv jsem ve svém pozdějším životě nevěděl kudy kam, maloval jsem nějaký obraz nebo opracovával nějaký kámen,“ vzpomínal Jung. Práce také podněcovala vlastní nevědomí. Takové záznamy zhmotňovaly Jungovy fantazie a umožňovaly mu jejich lepší pochopení. To bylo terapeutické podobně jako jeho náčrty mandal naznačující ob/rysy bytostného Já.

Nevědomý společný základ

Jungova psychologie nevědomí, jak kniha Umění C. G. Junga ukazuje, uvolnila sérii děl, v nichž se zabýval vnitřními obrazy. V roce 1913 začal experimentovat sám se sebou, což vedlo k stimulaci a chápání psychických procesů i k diagnóze, tedy k terapeutické nápravě. Současně formuloval teorii kolektivního nevědomí a jeho archetypů, psychických vzorců, které se objevují prostřednictvím symbolických obrazů. O této základní hypotéze Jung přednášel a psal. Věnoval se i výtvarnému umění, zajímaly ho především starověké kultury.

Jak ukazují studie v knize Umění C. G. Junga, nahlížel tvorbu prismatem svých vědeckých teorií. Umělecké projevy vnímal spíše jako výtvory nevědomého „společného základu“, lidského či kulturního, než jako jedinečné vyjádření. „Kolektivní psyché“ mu možná bránila nazývat se „umělcem“ (originálním a víceméně nevázaným tvůrcem), neboť individuálnost příliš neakceptoval.

A zde se opět dostáváme k Jungovu vztahu k modernímu umění, které se začalo rozvíjet od počátku 20. století. Jung v dopisu švýcarskému malíři Hansi Ernimu (1909–2015) píše: „V těch nemnoha případech, kdy jsem se do jisté míry psychologicky a také poněkud kriticky vyjádřil k modernímu umění (Picasso a James Joyce), jsem rozpoutal bouři neporozumění a hromobití hněvu. Nemám v tomto druhu zážitků žádné zalíbení.

Pokud lidé chtějí poslouchat falešnou či atonální hudbu nebo pokud jim chaotická pestrobarevná, napůl infantilní a napůl patologická kresba připadá krásná, nebudu jim v tom bránit. Vidím, že naše doba dokonce musí nechat umělce kázat naprosté převrácení starého světa na hlavu. Podle mého názoru je to docela zajímavé, ale nepřipadá mi to krásné.“

Obohacení nadčasového učení

Navzdory těmto výhradám se Jung nepřestával zabývat moderním uměním, ale v soukromé korespondenci či za zavřenými dveřmi. Zajímal ho však spíše vizuální obsah umění než jeho estetické a formální aspekty. Moderní doba hledala po ztrátě jednotného stylu (a ducha) individuální pohledy a věda o lidské duši se inspirovala spíše Freudem než Jungem. Dávala přednost jedinečnosti, i když se výsledky jevily originální jen zdánlivě a relativně.

Byly i jiné tendence než Picassova bořitelská gesta, v tomto smyslu si Jung vybral extrémní, byť geniální příklad. Klonil se k realističtějšímu uměleckému projevu a abstrakci vnímal jako reakci na nejistotu člověka a rozpadání údajně věčného řádu světa. Jsou to však tvrzení paušální a dnešní doba v mnohém potvrzuje Junga, i pokud jde o umění.

Jungova vizuální tvorba nezmění dějiny umění, ale pomůže obohatit jeho nadčasové učení. Podobně jako fyzik Albert Einstein (1879–1955) nebyl schopný ani ochotný připustit nastupující (a staré pořádky bořící) novou epochu, Jung svým pojetím malířství narážel na nastupující moderní umění, jež nepotvrzovalo staré pořádky, po kterých volal, ale kladlo nové otázky.

Na počátku této revoluční cesty stál i obraz Marcela Duchampa (1887–1968) – kubofuturistický Akt sestupující ze schodů, který byl v roce 1913 vystaven na výstavě světové moderny na Armory Show v New Yorku. Tu navštívil i Jung a podrážděně i vtipně si zapsal: „Vypadá to jako trafika po zemětřesení. Když s fotografií tohoto obrazu rychle pohybujete, takže vznikne stroboskopický efekt, pak opravdu vidíte ,La Nue‘ na schodech, jenže není jasné, jestli dotyčný akt se chce dostat do kuchyně, nebo do jídelny.“