Umění psychoterapie je sborník ke konferenci Vývoj psychoterapie, která proběhla v prosinci 1985 v Phoenixu. Jeffrey K. Zeigovi se podařilo dostat na jedinou akci téměř všechny žijící otce zakladatele všech podstatných psychoterapeutických směrů či jejich hlavní následovníky. Tento grandiózní kousek se mu povedl z pozice ředitele Nadace Miltona H. Ericksona. Z monster-konference - 7000 účastníků, vlastní upomínkové předměty v prodeji - Zeig sestavil reprezentativní přehled příspěvků, jejich odborných recenzí i výběr podstatných diskusí. Kniha je tak nejen přehledem terapeutických metod a jejich vývoje, ale i zcela nevšední možností nahlédnout do nitra psychoterapeutické komunity a širším náhledu i do moderních dějin USA.
Pochvalnými výroky nešetři ani předmluva Stanislava Kratochvíla, autora české učebnice Základy psychoterapie. O úspěšnosti konference samotné pak svědčí to, že byla vyprodána za několik měsíců a stala se startovní akcí celé série konferencí na totožné téma probíhajících v pětiletých intervalech.
Tímto by mohla recenze zhruba skončit, ovšem byla by věčná škoda neučinit ji mnohem delší, zmatenější a čtenářsky protivnější, což vážní zájemci jako přípravu na tento 700 stránkový opus bezesporu ocení.
V úvodní kapitole lze číst, že kořeny psychoterapie jsou spjaty s evropskou mentalitou, která je teoretičtější a analytičtější než pragmatický americký přístup. Není se proto čemu divit, že proklínání psychoanalýzy čtenář užije až nad hlavu. Někteří přednášející dokonce trvali na tom, že teorie nesmyslně omezuje praktickou stránku terapie. Drobným postřehem je Zeigovo tvrzení, že Evropan by slovo "nový" před jménem výrobku v reklamě chápal pejorativně - vida jak jsme se do půlky 80. let změnili.
Nahlédnutím do obsahu čtenář zjistí, že kniha je rozdělena na 7 oddílů, prvý je věnován rodinným terapeutům a snad nejvíce o něm platí, co bylo řečeno v předchozích odstavcích. Názory a východiska autorů se diametrálně liší. Opravdu překvapující jsou postřehy týkající se vývoje americké společnosti (zejména Virginia M. Satirová). Zatímco většina přispěvatelů jsou spíše radikální sociální konstruktivisté (například Salvator Minuchin), Murray Bowen se v Psychoterapii v současnosti dovolává O.E. Wilsona a evoluční teorie. Několik autorů se zabývá úspěšností analýzy a úspěšností terapeuta. J. Haley překvapivě varuje před příliš úspěšným terapeutem, který by dokázal jakkoli manipulovat s kýmkoli. Dokonce navrhuje stanovit zásady terapeutického aikida. Zajímavý je též postřeh Cloé Madanesové: Většina lidí, kteří přicházejí do terapie se nedokáže řídit dobrou radou.
Z příspěvku Carla A Whitakera stojí za zmínku bonmot: Toto třetí dítě je tedy za obecného souhlasu otcovým patrnerem či kamarádem, který mu přinejmenším psychicky zabraňuje se pářit s jinou samicí, ať už tuto samici představuje traktor nebo disertační práce. Formálně rodinní terapeuti vycházejí z interpersonálního přístupu, zčásti se označují za ericksonovské terapeuty.
Oddíl Kognitivní/behaviorální přístupy přináší kognitivní práce Ellise a Becka, shrnující jejich metody. Behaviorální terapii zastupuje a obhajuje Joseph Wolpe. Ve svém příspěvku kritizuje kritiky behaviorální terapie a v diskuzi jej kritizuje Juda Marmor za používání kombinovaný psychodynamicko-behaviorálních přístupů, čímž v konečném důsledku pracuje stejně jako nenávidění psychoanalytici. Příspěvek Arnolda A. Lazaruse je hlavně o potřebě jisté snášenlivosti a ochoty seznámit se s prací jiných.
Oddíl humanistické/existenciální terapie otevíra Carl R. Rogers a terapie zaměřená na klienta, která vychází z předpokladu, že člověk je v jádru dobrý (na rozdíl od psychoanalýzy a křesťanství). Z hlediska čtenáře jsou v příspěvcích rogeriánů nepříjemné citace z jejich předchozích knih - jsou totiž vysazeny malým písmem. Existenciální psychoterapeut R.D. Laing se zabývá konstruováním reality v mysli v čemž souzní se svým recenzentem Watzlawikem, jehož příspěvek v oddíle rodinných terapeutů se nesl na podobné vlně. Rollo R. May v Terapii dneška vystupuje jako tlumočník evropského existenciálního myšlení. Ve svém příspěvku rozebírá Oidipův příběh ve světle existenciální terapie. Není proto divu, že diskuse Bruna Bettelheima k Terapii dneška je nadšená, autor v ní dokazuje, že existenciální přístup pochází od Freuda, skrze pud smrti.
Bruno Bettelheim je totiž prvým řečníkem oddílu psychoanalytických terapeutů, ačkoliv jeho příspěvek o tvorbě terapeutických milieu pro těžce postižené děti má snad nejdále z celé knihy z představě poklidného povídání u kafíčka (dříve s nezbytným doutníkem). Nebude na škodu zmínit, že Bettelheim pobyl i v koncentračním táboře. James F. Masteson se zabývá vývojem teorie objektních vztahů. Recenzent jeho příspěvku Haley svou úlohu neunesl a diskuse i odpověď na ni je pavlačovou hádkou a sbírkou invektiv. Také poučné čtení.
Lewis R. Wolberg píše o trendech, v zásadě je jeho článek kázáním proti rigiditě v terapeutické praxi. Uvádí, že i farmakoterapie může mít psychoanalytický podtext a pokračování. Judd Marmor zkoumá terapeutický proces v různých přístupech a dochází k závěru, že psychoterapie je procesem učení a všechny terapie léčí tímtéž - vztahem k pacientovi, zájmem a zpětnou vazbou.
Pátý oddíl shrnuje skupinové přístupy - transakční analýzu, gestalt terapii a psychodrama. Prvou řečnicí je Mary McClure Gouldingová, která vzorně feministicky hovoří o klientkách a pacientkách. Její příspěvek je o transakční analýze, ale též o nadšení z demonstrací proti válce ve Vietnamu. Není prvým diskutujícím, který bájí o světovládě OSN a radostném životě ve světové říši, která odstraní všechny problémy. Zároveň je však jedna z mála, kteří dodrželi formální členění příspěvku zadané organizátory.
Robert L. Goulding popisuje skupinovou terapii a zejména užití vyprávění příběhů jako terapeutické techniky. Miriam Poslterová shrnuje Perlsovu gestalt terapii: Zahoďte hlavu a vraťte se ke smyslům. Nachází souvislost mezi polaritami gestaltového páru pán - otrok a jungovskou opozitní dvojicí persona - stín. Erving Polster vyhlašuje odklon od terapie "tady a teď". Bylo to heslo počátků, nyní je potřeba se zaměřit na celou časovou posloupnost. V diskusi Rogers přiznává, že americké děti jsou rozmazlené, chtějí všechno hned a nepoznají čas z ciferníku.
Psychodrama zastupuje žena Jacoba L. Morena Zerka. Připomeňme, že Moreno byl první, kdy fyzicky zapojil manželovu milenku do manželské terapie.
Šestý oddíl si bezesporu prosadili organizátoři konference, neboť je věnován ericksonovské terapii. Prvním autorem je Ernest L. Possi, bývalý jungián, jeho příspěvek je jedinou výpravou do oblasti neurobiologie a jediným, kdo se zmiňuje o vlivu hormonů na psychiku. Druhým příspěvkem je práce editora knihy Jeffreyho K. Zeiga, ve které shrnuje ericksonovskou terapii s důrazem na sociální vliv a využívání komunikace ke specifickým terapeutickým účelům. Popisuje též využití hypnózy. Líčí historku, jak Erickson naučil sedmdesátiletou černošku za tři týdny číst.
Poslední oddíl je nazván kontrapunkt a je vyplněn příspěvkem rebela šedesátých a sedmdesátých let, představitele antipsychiatrie, Thomase S. Szasze. Jak se dá čekat, hovoří Szasz o souvislostech mezi psychoterapií a náboženstvím, či spíše o zneužívání sociální kontroly pomocí dogmatu. Hovoří o exkluzivním a elitářském postoji židů a psychoanalytiků, i dalších křesťansko-psychologických analogiích. Cituje Jeffersona: Náboženské spory můžeme utišit tím, že jim nebudeme věnovat pozornost. Za zmínku stojí i v diskusi zmíněné: Beznadějné situace napomáhají beznadějným řešením.
Kniha obsahuje rozsáhlý výběr literatury k hlubšímu studiu, kromě literatury, kterou uvedli u svých příspěvků autoři. Kniha je opravdu vzorně zpracována - každý autor je uveden medailonem, diskuse, či spíše recenzentský posudek každého příspěvku a opravdová diskuse - otázky a odpovědi, už byly zmíněny. Kniha patrně zaujme spíše odbornou veřejnost, případně intelektuální dobrodruhy.
RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.
