„V dnešním jazykovém porozumění termín soucit znamená vcítit se do druhého člověka, ale netrpět spolu s ním. To by byl dobrý přístup také pro psychoterapeuty: Vidím tvé utrpení, dokážu si představit, jakou bolest cítíš – ale také vím, že to není moje utrpení.” (Rohwetter, 2022, str. 38)

Únava zo súcitu je pojem, s ktorým sa môžu stretnúť pomáhajúci pracovníci v súvislosti s vykonávaním svojej profesie. Takíto pracovníci sú vystavení zvýšeným nárokom na súcit a to aj v prípadoch, kedy ho pracovník práve nie je schopný prežívať alebo nemožno očakávať u klientov pozitívne zmeny. Preto niekedy nastávajú situácie, kedy pracovník zažíva únavu zo súcitu, ktorá sa môže prejavovať ako pocity bezmocnosti, nechuti k práci, netrpezlivosti alebo nadmernej identifikácie s klientom. Autorka v knihe vysvetľuje rozdiely medzi únavou zo súcitu v porovnaní s vyhorením, sekundárnou traumatizáciou alebo depresiou. Aj keď je kniha určená širšiemu spektru pracovníkov ako sú napríklad pedagógovia, sociálni pracovníci alebo lekári, prínosná bude najmä psychológom alebo supervízorom v tejto oblasti, keďže autorka vychádza hlavne zo svojej psychologickej skúsenosti alebo zo skúsenosti iných kolegov v odbore. Celá kniha je pretkaná myšlienkou, že pomáhajúci pracovník nedokáže pomôcť každému, čo môže pôsobiť veľmi oslobodzujúco. Príbehy, ktoré v rámci teórie autorka popisuje, robia knihu čtivú a dobre pochopiteľnú, na základe čoho si človek ľahko spája informácie so svojimi zážitkami v niektorých oblastiach. Mnohé časti knihy vedú k zamysleniu ako udalosti v živote pracovníka môžu prispievať k prežívaniu únavy zo súcitu. Reflexiu uľahčujú stránky, kde si môže čitateľ dopisovať vlastné myšlienky. Praktické orientovanie knihy dopĺňajú nápady, ktoré možno pri únave zo súcitu alebo v rámci jej prevencie využiť. I keď niektoré z nich pôsobia ako rady z motivačnej literatúry, predpokladám, že každý si dokáže vybrať niečo svoje.

Autorkou knihy Únava ze soucitu, s podtitulem Jak předcházet vyčerpání v pomáhajících profesích, je německá psychoterapeutka a psycholožka Angelika Rohwetter, přičemž popud k napsání knihy se objevil právě v době, kdy si sama únavou ze soucitu procházela, konkrétně v době kdy jako psychoterapeutka pracovala již 25 let.

Kniha se stala z mého pohledu jakousi příručkou pro speciální a sociální pedagogy, psychoterapeuty, psychology, ale třeba i lékaře, psychiatry nebo z jiného oborového spektra také například advokáty. Obsahově je kniha sice rozmanitější, nicméně od začátku do konce vlastně analyzuje, vysvětluje a pomáhá napravit a náležitě pracovat ve vztahu léčitel - pacient (nebo např. terapeut - klient apod.) se situací, kdy i ona pomáhající osoba má viditelný problém, tedy jak nazvala autorka tzv. únavu ze soucitu, neboli compassion fatigue. Postupně se takto jako čtenář dozvídáte symptomy, průběh, prevenci, a mimo jiné Rohwetterová otevírá i témata jako syndrom vyhoření a nebojí se uvádět konkrétní případy, kdy se již psychoterapeut ke klientovi zachoval v závislosti na únavě ze soucitu. Jak sama autorka předmluvě uvádí, čtenář může tuto knížku brát jako čítanku, v které ho občas čekají i tabulky, kde si sám může doplnit pojmy, které se ho týkají a touto prací s knihou tak může napomoci právě prevenci, či může lépe pochopit svůj aktuální pracovní stav. Kromě pár tabulek se v knize vyskytují i cvičení, nicméně jejich počet je v poměru k textu menší.

Jako pravidelnějšího čtenáře psychologicky zaměřených knih mě vcelku překvapila meditace a tělesné cvičení, které autorka vyzdvihuje právě jako možnost prevence či malého řešení, nicméně vše je podáno s vysvětlením a kromě těchto lehce kontroverznějších aspektů psychoterapie je v závěru i možné dohledat návody pro praxi v případě, že chcete mezi prevenci a řešení únavy ze soucitu zahrnout a seznámit s ní klienty, případně pacienty.

Ačkoliv je kniha vcelku útlá čtenářská záležitost, místy je vyjadřování autorky podrobnější a odbornější, než může laik zvládnout a pochopit, nicméně právě i proto je příhodné zaměřit se na již zmíněné konkrétní případy, které popsanou skutečnost ještě lépe dokreslují a zcela jistě napomáhají čtenáři si odborně popsanou situaci představit.

Už samotný název knihy dokáže v člověku vzbudit zvědavost. Pojem „syndrom vyhoření“ u nás za posledních pár desetiletí zdomácněl, ale „únava ze soucitu“? Co to je? Jde o soucit ve smyslu „empatie“, tj. schopnosti vcítit se do druhého člověka? Není to jenom hra se slovíčky? Zbytečné škatulkování? Překvapivou odpověď najde čtenář na str. 39: „Výzkum mozku rozlišuje mezi empatií a soucitem. Každý z těchto jevů má spojitost s jinou oblastí mozku. Zatímco empatie může být příčinou vyhoření, soucit je stabilnější a může posilovat odolnost.“ Autorka v knize diferenciálně diagnosticky rozlišuje i další podobné stavy, jako je deprese nebo sekundární traumatizace. A protože žije v Německu, kde na rozdíl od nás mají dlouhodobé zkušenosti s migrací uprchlíků, ví mnohé i o únavě ze soucitu, velmi často postihující ty, kdo se jim snaží pomoci.

Podtitul knihy dost přesně vymezuje široký okruh čtenářů, jimž je kniha určena primárně. Nejde tu jen o profesionály v přímé péči, ale i o jejich zaměstnavatele. Těm sice únava ze soucitu nehrozí, protože s klienty a pacienty do přímého styku zpravidla nepřijdou, ale mohou ji zavinit u svých zaměstnanců. Například tam, kde jsou pečující pracovní smlouvou nuceni pracovat „na výkon“, „honit body pro pojišťovnu“, bez možnosti dostatečného odpočinku apod.

Autorka v úvodu říká, že nemusí číst všichni všechno. Úvodní teoretickou kapitolu psala především pro své kolegy psychology a psychoterapeuty, avšak v dalších kapitolách užitečné rady pro sebe najde každý. Někoho před únavou ze soucitu (ale i syndromem vyhoření) může uchránit ubezpečení, že není spasitelem světa, a že nikdo na světě nedokáže pomoci všem. Nebo ujištění, že mít soucit se sebou samým není sobectví, ale nutnost, máme-li být dlouhodobě užiteční potřebným kolem nás. Přirozených prostředků prevence únavy ze soucitu, jako je radost ze života, dobré vztahy, nejrůznější záliby a koníčky, cestování, hudba apod., najde čtenář v knize celou řadu. Avšak zmínku o prostředcích nadpřirozených, které více než půl století spolehlivě před únavou a vyhořením chránily mne, jsem v knize nenašla. Právě proto si dovedu představit, že by kniha mohla v týmech pomáhajících profesí odstartovat velmi užitečné sdílení osobních zkušeností a tím (nejen) autorce poskytnout zpětnou vazbu a širší úhel pohledu.

Škoda, že jsem neměla možnost mluvit s překladatelkou dřív, než šla kniha do tisku. Určitě bych se ohradila proti výrazu přestárlí klienti. Časem ho snad vymýtíme.