Kniha se věnuje stárnutí. Dá se říci, že jsem ve středním věku, a že se mě to netýká. Ale ano. Mí rodiče jsou staří a rodiče mých kamarádů taky. Takže hodně často se o tom bavíme. Jaké má kdo starosti a jak je řešíme. Rodiče milujeme, a často se dostávají do takového stavu, že potřebují pomoci. Já mám svoji rodinu a práci, takže toho času mám méně, přesto je důležité si určit priority.

Musíme si uvědomit, že i my budeme jednou staří a že my, jdeme zase příkladem svým dětem. Nechci být na obtíž, ale chci, aby mi pomohli, když to bude potřeba. Z lásky. Tato kniha je hezkým zamýšlením nad stářím. Je o třetím věku, který se týká nově získáného aktivního života penzistů. Je to označení období života mezi 65 a 80 lety. Tato dlouhá fáze se nesmí stát čekáním na smrt, nýdrž plnohodnotným obdobím života.

Autorka se zastavuje nad aktuálními tématy tohoto období. Např. jedna kapitola se jmenuje Strach z neviditelnosti. Společnost staré lidi přehlíží. Je dobré si více všímat starších lidí a dát jim najevo, že mají ve světě stále svůj význam. Ta neviditelnost je pro mnohé strašná, cítí se vyloučení ze stáda. Až při čtení této knihy si uvědomuji, jak to muselo být hrozné pro staré lidi, když jim v době covidu zakázali rodinu, vídat se s ní. Muselo to být pro mnohé ještě větší utrpení než možnost, že se nakazí virem. Když se to tak vezme, byl na nich spáchán zločin ve jménu jejich dobra, o které ani nestáli.

Další zajimavé téma, které autorka otevřela je erotická touha. Je to tak trochu zakletá komnata, nad kterou lidé nechtějí ani přemýšlet. Přitom je to přirozené a ano, i staří lidé mají tyto touhy. City jsou na věku nezávislé. Zmiňuje několik příběhů, kde čtenář více vnímá, jak je to náročné i ohledně společnosti a svého sebevědomí, prožívat fyzický kontakt. Proč staří muži hledají mladé ženy. Proč je pro ženy starší muž netraktivní. Také se nestydět za to, že už nejsou sexuálně aktivní. Spousta otázek na jejichž odpovědi je různý úhel pohledu.

Víte co je ageismus? Já to nevěděla. Je to věková diskriminace, tedy opovrhování lidmi a snižování jejich hodnoty na základě věku. I já zažila, jak někdo říká, že je to srará bába. Ona je slyšela a třeba jí to velmi vnitřně ublížilo. Vnímá, že její sebedůvěra zeslábla a cítí stud a smutek. V této době se tato segregace podle věkových skupin stále děje. Autorka na to upozorňuje a říká, že stárnutí musíme vyzdvihovat jako něco pozitivního. Nikoho to nemine.

Je tu spoustu aktuálních témat, jak se společnost chová k lidem ve stáří. Např. ohledně práce. Právě jsem si vzpomněla, viděli jste film Stážista? Nedávno ho opakovali a je zde krásně zachyceno stárnutí muže, který chce být potřebný okolí a svým chováním o tom i přesvědčí.

Dále se ukazuje na problém, jak jsou důchodci prezentováni jako zátež pro společnost. Tohle mi třeba hodně vadí. Ti lidé si na svůj důchod uspořili svou prací a často je na ně ukazováno, jak ochuzují státní rozpočet. Je to hnus a doufám, že si to více a více lidí bude uvědomovat. Proto tuto knihu doporučuji každému. Tyto milé a moudré úvahy o životě ve stáří by si měl přečíst každý, protože každý jednou zestárne. Dobré je si to uvědomit.

Sissel Gran je známá norská psycholožka a terapeutka a autorka mnoha úspěšných knih. S laskavostí a nadhledem přibližuje stárnutí, které čeká na každého z nás. Je zde nejen zamyšlení, ale nabízí i různé návody jak se s touto nevyhnutelnou situací vyrovnat.

Hodnocení: 90%

Všichni stárneme. Už od chvíle, kdy se narodíme. Jen si to poměrně dlouhou dobu neuvědomujeme. A pak, zdánlivě najednou, si toho všimneme. Sissel Gran nás zve k zamyšlení nad tím, co vše obnáší, když najednou v zrcadle vidíme člověka, který se nám podobá, ale je nějak starší oproti tomu, jak jsme se dosud vnímali.

V 15 kapitolách nás nechává nahlédnout do svých úvah o stáří a také do myšlenek svých přátel. V knize nás provází po životě stárnoucího člověka a po tématech, která se se stářím pro většinu lidí pojí. Věnuje se pocitu neviditelnosti a vyloučení, který mnoho starších lidí zažívá, dále prožitkům odporu a protestu proti stáří a studu za nemoci, které člověka ve stáří dohání. Dotýká se tématu ageismu, erotické touhy ve stáří, prožitku úmrtí partnera/ky, žádostem o pomoc a tomu, jak je těžké se s tím vším popasovat. Zvláště v kontextu dnešní společnosti prostoupené snahou vypadat co nejdéle mladě s někdy až nesmyslnou snahou dožít se co nejdelšího věku a také politikou, která obviňuje stáří za problémy společnosti, opomíjí důležitost starých lidí pro společnost a snižuje jejich hodnotu, tuto knihu vnímám jako velmi přínosnou.

Třetí věk (65 – 80 let) Sissel Gran rozhodně nevnímá jako konec života, ale jako další kapitolu, která může přinést mnoho dobrého. Přináší naději na pokračování hezkého života i přes všechny komplikace, které s sebou stáří přináší: “Musíme odmítat myšlenku, že stárnutí znamená prázdnotu a vleklost. Každý starý člověk v sobě má barvy a život.”

Kniha je velmi čtivá, nezahlcuje nás hromadou nepochopitelných slov a myšlenek. Autorka dokáže s lehkostí kombinovat své úvahy a zkušenosti s úryvky svých rozhovorů s druhými lidmi, s výsledky výzkumů a s odkazy na mnoho knih a textů, které se dotýkají tématu stárnutí. Bohužel pro většinu z nás – mnoho z nich vyšlo pouze norsky.

Nejvíce na knize oceňuji, že se autorka v některých kapitolách věnuje vnímání stáří v převažujícím společenském narativu a upozorňuje na jeho nebezpečnost a škodlivost. Také pojmenovává důležité potřeby starších lidí, které současná společnost a systém nedokáží naplňovat.

Kniha podle mě není jen pro čtenáře a čtenářky na prahu třetího věku, ale i (a možná především) pro ty z nás, kteří do něj máme “daleko”. Učí nás porozumět prožitkům stárnoucích lidí v současné společnosti a vykřesává tak jiskru empatie a porozumění. Jak píše: “[Simone] De Beauvoir nás žádá, abychom se snažili ve starém muži či staré ženě najít sami sebe. Teprve tehdy se k nim přestaneme chovat lhostejně, pocítíme, že jejich životní situace se týká i nás.”

A tak bych nám na závěr této recenze chtěla popřát, aby se nám to dařilo. Aby se nám dařilo nacházet v sobě empatii a porozumění napříč generacemi. Přeji to nejen mladším lidem vůči starším, ale také starším lidem vůči mladším. (A tak trochu doufám, že někdo jednou napíše knihu o tom, jaké to je být dnes “mladý/á”. Protože to také vůbec jednoduché není.)