Tato kniha Johna Bowlbyho je první z trilogie jeho děl: Vazba – Odloučení – Ztráta. Ve své knize s názvem Vazba – teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem (Vydání druhé, přepracované) pojednává Bowlby především o vzniku a průběhu formování citové vazby, stejně tak vysvětluje koncepty jako řídící systémy, které se s tvorbou citové vazby a vazebného chování pojí. Jednotlivá témata a koncepty jsou velmi detailně rozpracovaná a autor napříč kapitolami získané znalosti propojuje, díky čemuž můžeme získat mnohem obsáhlejší a ucelenější vědomí o tématu citové vazby dle jeho teorie.

Věnuje se tématům jako je instinktivní chování v souvislosti s právě vazebným chováním – které je velmi důležité pro porozumění dalším kapitolám, proto je mu věnována pozornost. Není vynechána ani evoluční podstata těchto jevů. Jedna z částí je věnována vývoji citové vazby člověka. Závěrem neopomenul autor ani argumenty proti vzniklé teorii, čímž knihu pozdvihá ještě na vyšší úroveň.

Kniha kromě jakýchsi „benefitů“ zdravé/bez-pečné citové vazby upozorňuje na dopady jiných typů vazeb, především kvůli jejich negativnímu vlivu na další emocionální rozvoj a tvorbu mezilidských vztahů jedince v budoucnu. Bowlby zmiňuje, že právě instinktivní potřeba ochrany vedoucí k vyhledávání citové vazby může v případě jejího nenaplnění vést až k deprivaci dítěte.

Jakožto studentce psychologie mi tato kniha přišla velmi přínosná pro hlubší porozumění tématu attachmentu, a to zejména díky propojení empirických výsledků s jejich teoretickým významem. Vnímám také, že kniha je zaměřena spíše pro odborné publikum, neboť některá témata a odborné termíny mohou široké veřejnosti způsobit obtížnější porozumění.

Doporučuji ji všem, kteří chtějí získat větší přehled a hlubší porozumění zejména v oblasti vývojové psychologie dítěte a doplnit si tak znalost o témata attachmentu.

John Bowlby vycházel z psychoanalýzy. Ve své praxi se věnoval dětem, které neměly možnost vyrůstat v pevném vztahu s rodiči. Pozoroval u těchto dětí v průběhu dospívání častý rozvoj delikventního chování či jiných problémů. Bowlby vycházel z pudové teorie, a citovou vazbu k matce vnímal právě jakožto zásadní pud dítěte. Jeho pozorování a výstupy z něj dnes pokládáme za stavební kámen pohledu na sociální a emoční vývoj člověka.

Avšak v době, kdy Bowlby začínal svá pozorování dětí v jejich interakcích s matkami, se psychoanalýza již těšila jistému věhlasu i oblibě. Již obsahovala mnohá zjištění a teorie, více či méně navazující na Freuda či se od něj odklánějící. Pro Bowlbyho pozorování byly však všechny tyto teorie nedostatečné a nedala se jimi postihnout právě vazba mezi matkou a dítětem. Pro Bowlbyho byla vazba, její vznik, posílení i oslabení, něčím velmi specifickým. I přesto, že se jedná prožitkově, u každého z nás, o něco tolik typického. Vazbu totiž můžeme u člověka pozorovat nejen v dětském věku (ano, je zde nejvíce patrná a nejlépe pozorovatelná), avšak vazebné chování je něco, co nás doprovází po celý náš život až do smrti.

Bowlby v této publikaci přináší na pole psychoanalýzy průkopnickou teorii plnou myšlenek, na tu dobu jistě odvážných a do té doby nevyřčených. Dnešnímu čtenáři, pro kterého jsou myšlenky Bowlbyho tolik známé, ba co víc… dnešnímu čtenáři, který zná všechny další teorie a pozorování navazující na Bowlbyho, se mohou zdát některé pasáže knihy velmi zdlouhavé. Bowlby se v mnoha odstavcích opakuje a znovu a znovu rozvíjí již nastíněné myšlenky. V tomto ohledu bylo čtení některých pasáží knihy pro mě zdlouhavé a stalo se mi, že jsem její čtení prokládala i jinými knihami.

Na druhou stranu, a to je potřeba si uvědomit, tato kniha reprezentuje Bowlbyho snahu přinést na tak těžko prostupné pole psychoanalýzy novou teorii, a to je jistě úkol značně nelehký. Je proto více než pochopitelné, že se autor v knize snaží svou teorii vysvětlit z mnoha stran, vyhnout se případným budoucím „disputacím“ a všemi možnými způsoby obhájit, proč je vhodné pozměnit dosavadní chápání vztahu mezi dítětem a pečující osobou. Vnímám tak přínos této knihy především v možnosti podívat se nazpět, do doby, kdy attachment nebyl tolik přirozenou součástí našeho jazyka, kdy vazba nebyla jednou z výrazných anamnestických dat potřebných pro chápání života našich klientů. Čtenář tak „nakoukne“ do hlavy jednoho z nejvýznamnějších psychoanalytiků, vydává se s ním po stopě jeho empirických dat a tříbí si myšlenky do nových vzorců.

Knihu bych jistě doporučila především kolegům, kteří se zajímají o vývoj psychoanalytického myšlení a jeho směřování. Mnoho cenných informací zde ale naleznou i čtenáři se zájmem o psychologii.

Je jen dobře, že nakladatelství Portál znovu vydalo známou knihu Vazba od amerického psychiatra a psychoanalytika Johna Bowlbyho. Takových knih není nikdy dost. Autor zaujal svou převratnou trilogií Vazba, Odloučení a Ztráta, které jednoznačně hovoří o obrovském vlivu pevného pouta mezi dítětem a matkou na celý další vývoj člověka. Knihu považuji za základ vzdělání nejen pro každého pracovníka v oblasti pedagogiky, sociologie, psychologie a medicíny, ale rovněž pro každého rodiče.

I když je kniha primárně odborná a má spíše vzdělávací charakter, je v ní spousta zajímavých informací i pro nejednoho rodiče. Publikace přibližuje teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Dozvíte se něco o separační úzkosti, bezpečné vazbě, deprivaci a chování batolat odloučených od matky, vlivu prostředí a dědičnosti, spoustu informací z oblasti biologie, antropologie, psychologie, vývojové psychologie, sociologie, psychiatrie i psychoanalýzy. A kde jinde začít, než u Freuda. To, jaké vztahy prožívají děti se svými rodiči ovlivňuje to, jaké vztahy s ostatními lidmi budou prožívat v dospělosti.

„Ukázalo se, že vztah ke každému z obou rodičů má vliv na to, jak dítě přistupuje k novým lidem a novým úkolům. Děti prožívající jistotu ve vztahu k oběma rodičům byly nejvíce sebejisté a nejvíce kompetentní. Děti bez jistoty ve vztahu k oběma rodičům byly nejméně sebejisté a kompetentní a ty s jistotou ve vztahu k jednomu rodiči, ale ne ke druhému, byly někde uprostřed. Je jasné, že důkazy jako tyto ohledně vzorce citové vazby dítěte potvrzují důležitou úlohu pečující osoby.”

„Silné účinky raných prožitků dítěte na vzorec citové vazby a tudíž na vzorec osobnosti nejsou nikde vidět lépe než na hluboce narušeném sociálním chování dětí, které byly fyzicky týrány rodičem nebo které strávily své první roky v nějakém ústavu. Georgeová a Mainová (1979) uvádějí pozorování batolat ve věku mezi jedním až třemi roky, která byla tělesně týrána a porovnávají jejich chování v denním zařízení pro děti s chováním deseti batolat z rodin, která prožívala stres. K chování, které se významně častěji objevovalo u týraných dětí, patřily útoky na vrstevníky, vydírání pečovatelů a vyhrožování jim a dále takové reakce na přátelské nabídky, kdy se dítě buď interakci vyhýbalo, anebo střídalo pohyby úniku a přibližování. Tímto způsobem mají děti tendenci odcizovat se i dospělým, kteří by jim mohli pomoci, což vede do bludného kruhu.”

Teorie vazby Johna Bowlbyho je považována za jednu z nejvlivnějších teorií 20. století vůbec. Už v roce 1951 na základě klinické práce s duševně narušenými dětmi a výzkumu jejich rodinného zázemí formuloval Bowlby základní myšlenku: „Pro duševní zdraví kojence a malého dítěte považujeme za nezbytné, aby dítě prožívalo vřelý, blízký a nepřerušovaný vztah s matkou (nebo s její trvalou náhradou), v němž oba nacházejí uspokojení a radost.“ Na podporu tohoto tvrzení předložil důkazy, podle nichž je možné mnohé formy neuróz a poruch osobnosti připisovat buď absenci mateřské péče, anebo přerušení vztahu dítěte a mateřské postavy. „Ztráta mateřské postavy… dokáže vyvolat reakce a procesy, které stojí ve středu zájmu psychopatologie.“ A to nejen v dětství, důsledky odloučení si jedinec nese až do dospělosti. Byly vysledovány „na jedné straně tendence klást velmi silné nároky na druhé lidi a sklon k úzkosti a hněvu, nejsou-li tyto nároky splněny, což je běžná situace u lidí označovaných jako neurotici; a na druhé straně zablokování schopnosti navazovat hluboké mezilidské vztahy, jak je tomu u citově chladných a psychopatických osobností.“ I když ve své době byly Bowlbyho teze považovány za kontroverzní, jeho závěry jsou v současnosti přijímány a v jejich rozvoji pokračují Bowlbyho následovníci.

Proto je také důležité, aby odložené děti vyrůstaly již od kolébky u pěstounů a ne v ústavech.