„Je třeba chápat, že naši pacienti občas potřebují konfrontaci víc než empatii. Nakolik je to mnohým z nás proti srsti, může být užitečné si připomínat, že terapeutický vztah je také reálný vztah“ (Wallin, 2020, 243).

Čtením knihy je víc a víc cítit, že vznikla na dlouholeté praxi a na své si v ní určitě přijdou ti, kteří oceňují kazuistiky. Jsou ovšem zasaženy do teoretického kontextu, který je v knize hojně rozvětvený, nicméně tyto bohaté teoretické myšlenky jsou propojeny a text na sebe čitelně navazuje. Já osobně jsem v prvních několika desítkách stran neskutečně bojovala s náročností uvedené problematiky. Osobně neholduji vývojovým teoriím natolik, abych byla uchvácena tímto nepochybně kvalitním zpracováním. Je cítit, že kniha je určena spíše lidem, kteří již jsou v psychoterapii, nebo v teorii vazby od Bowlbyho už nějakou dobu plavou, než jenom zájemcům o tohle téma. Autor sice popisoval mnoho zajímavých výzkumů a kazuistik, no kniha mou pozornost i ztrácela kvůli své složitosti. Jestli se však jako čtenář dostanete do fáze přehodnocování, jestli má smysl číst tuto rozhodně ne oddechovou publikaci dál, rozhodně to doporučuji. Kniha dokáže vtáhnout do příběhů klientů, ale i do popisu terapeutického procesu, které jsou zasažené do teorie vazby a s ní spojených témat, jako například separace, mentalizace, sebeodhalení či slavného přenosu a protipřenosu. Důležitými tématy byly i typy klientů, se kterými je možné se potkat v praxi - ku příkladu opomíjející, nevyřešený nebo zaujatý klient - a jaké strategie jsou při práci s nimi vhodné. Kniha ovšem není lacině předvídatelná. Zejména na mě zapůsobila část věnující se tzv. odehrávání, které pro mě rozšířilo už tak zajímavé téma přenosu a protipřenosu. Nejedná se o jednoduše slučující termín těchto konstruktů, ale metaforicky řečeno, o sdílený prostor dvou částečně se překrývajících kruhů. Kniha ovšem nabízí i mnoho jiných zajímavých témat, kvůli kterým se vyplatí snést její náročnost.

David J. Wallin je absolventem Harvadrské univerzity s doktorátem získaným na Wright Institute v Berkeley, americkým klinickým psychologem a zkušeným psychoterapeutem s vlastní soukromou praxí v Kalifornii. Jeho odborná kniha s názvem Vazba v psychoterapii je dle mého názoru zdařilou ukázkou toho, jak lze propojit původní Bowlbyho teorii vazby se současnou psychoterapií. Je knihou, která čtivě, ale přesto odborně a fundovaně provede čtenáře od základů teorie vazby přes navazující výzkumy až k jejímu praktickému využití ve prospěch klienta. Obdivuhodná je promyšlená a logická struktura publikace i propojení teorie s praxí s řadou příkladů přímo z terapeutických sezení s klienty.

Kniha má 423 stran a je rozdělena do pěti částí a 17 kapitol. Vychází z předpokladu, že se naše životy točí kolem intimních vazeb, a ačkoliv se jejich základy utvářejí v raném dětství, může psychoterapeutický vztah nabídnout bezpečné prostředí, v němž může být klientům nabídnuta tzv. "druhá šance" na prožití léčebného vztahu, který pramení z jisté citové vazby. "Naší úlohou je dávat pacientovi svolení myslet si věci, od nichž ho rodiče odrazovali nebo které mu zakazovali si myslet, prožívat pocity, od nichž ho rodiče odrazovali nebo mu o nich zakazovali přemítat" (Bowlby, 1985). Jakkoliv to u odborné knihy může znít neobvykle, mám potřebu na tomto místě zmínit, že pro mě bylo putování knihou Davida J. Wallina doslova dobrodružstvím, které mi přinášelo další a další podněty k přemýšlení, zajímavá zjištění a také spoustu nápadů pro přímou práci s klienty. Kromě toho jsem si při čtení uvědomovala řadu souvislostí, které mi dříve unikaly a řada věcí mi najednou začala dávat smysl. Žádný psycholog a psychoterapeut nemůže tuto knihu číst, aniž by přitom nepřemýšlel sám o sobě, svých postupech při práci s klienty, o svém nastavení a otevřenosti vůči tomu, co klient skutečně potřebuje, prožívá či hledá a o tom, jak moc je psychoterapeutický vztah ovlivněn jak námi samými, tak i našimi vlastními původními i současnými vazbami a vzorci chování.

V prvních kapitolách jsou postaveny konceptuální základy knihy představením teorie attachmentu. Podrobně a srozumitelně je zde popsána práce Bowlbyho, Kleinové a Ainsworthové, průběh, metody i výsledky jejich výzkumů. Na to navazuje text o přínosu Petera Fonagyho s jeho výzkumnými poznatky a důrazy v souvislosti s intersubjektivitou. V páté kapitole se čtenář seznamuje s vlivem různých typů vazebných vztahů na rozvíjející se self, s procesy diferenciace, integrace apod. Je zde velmi přehledně popsána neurobiologie citové vazby, včetně významu různých částí mozku a zrcadlových neuronů. V šesté kapitole jsou popsány různé typy vazebné zkušenosti (jistá/autonomní, vyhýbavá/opomíjející, ambivalentní/zaujatá a dezorganizovaná/nevyřešená citová vazba). U každé z nich je několika slovy výstižně shrnuta jejich podstata (např. u poslední zmíněné "jizvy traumatu a ztráty").

V sedmé kapitole se autor věnuje regulaci afektů na základě našich prvotních vztahů a tomu, jak tyto vztahy ovlivňují utváření našeho self. Důraz zde klade na vnímavé stavy mysli a na to, aby terapeut neodsunul vlastní subjektivitu, ačkoliv má subjektivita klienta přednost. Sedmá kapitola uzavírá druhou část knihy a po ní následují úvahy o propojení teorie attachmentu a psychoterapeutické praxe s velmi praktickými a zajímavými kapitolami o klinických důsledcích, vyplývajících z identifikace klientova převládajícího vazebného vzorce. Důraz je zde kladen na zaměření pozornosti, neverbální projevy klienta i vlastní tělesné vnímání a emoční prožívání terapeuta, na význam tzv. "odehrávání a evokování" v terapii (přínosy i rizika), na rozvíjení ponoření, mentalizace a všímavosti a celkově na utváření vazby v psychoterapii, pro niž je nutné, aby terapeut nebyl v pozice neutrálního pozorovatele, ale aktivně se zapojil a věnoval pozornost mnoha faktorům, včetně přenosu a protipřenosu, s možností využití nové techniky transformace, tzv. záměrného sebeodhalení terapeuta. Je zde popsána intersubjektivně-vztahová teorie, která dle Wallina zaplňuje nerozvinutý klinický rozměr teorie attachmentu. Podle něj je sloučení těchto dvou teorií (teorie attachmentu a intersubjektivně-vztahové teorie) konceptuálním "manželstvím uzavřeným v nebi".

Pátá část knihy je věnována citovým vazbám v psychoterapii, včetně různých fází utváření a rozvoje psychoterapeutického vztahu. Jsou zde podrobně a velmi zajímavě popsána specifika práce s různými typy klientů - opomíjejícím, zaujatým či nevyřešeným. Autor zde upozorňuje na důležité aspekty terapeutické práce (práce s tělem, odehrávání, desomatizace apod.) a představuje také způsoby, jimiž je možné probouzet a rozvíjet v klientovi i v sobě všímavější postoj ke zkušenosti. Celá kniha je proložena příklady z praxe, na nichž Wallin srozumitelně a smysluplně ilustruje to, co čtenáři sděluje na teoretické úrovni. Nevyhýbá se ani odhalení vlastních pochybení a popisu toho, jaký dopad měla na vývoj terapeutického vztahu a jeho další práci. Zprostředkovává nám vlastní způsoby přemýšlení o klientech a celkově působí dojmem, že skutečně nejen ví, o čem mluví, ale také ví, co dělá a proč a umí to také srozumitelně předat dál. Své mnohaleté zkušenosti čtenářům ve své knize předkládá k promýšlení, vyzkoušení, ale hlavně ke zlepšení vlastní terapeutické práce a pro blaho a rozvoj těch, kdo za nimi přicházejí. Shrnu-li to, kniha Davida Wallina je knihou, kterou rozhodně stojí za to nejen číst, ale hlavně se jí stále znova nechávat inspirovat.