Trauma (psychické zranění) patří nepochybně k nejhorším zážitkům, které mohou člověka potkat a nežádoucím způsobem poznamenat celý jeho příští duševní vývoj. Autor, který je označován za psychoanalytika, provází čtenáře dramatickým světem vnitřního zpracovávání traumatu a možnými alternativami jeho psychických důsledků. Vychází, jak píše, z Freudova a Jungova pojetí traumatu, ale současně je dále rozpracovává. Své pojetí důsledků traumat, utrpěných zejména v ranném dětství, opírá o množství klinického materiálu. Co kniha obsahuje, formuluje sám její autor: „Tato kniha je o vnitřním světě traumatu, tak jak se mi odkryl ve snech, fantaziích a mezilidských zápasech pacientů zapojených do psychoanalytického procesu“. Tomuto vnitřnímu světu traumatu přisuzuje „ďábelskou podobu“ a „démoničnost“ a jde tu skutečně obvykle o téma jakéhosi vnitřního imaginárního inferna i když na základě etymologických analýz chápe autor „démonické“ jako okamžiky rozdělného vědomí, „démon ztělesňuje disociační obrany duše“ a slovo „ďábelský“ odvozuje z řec. slovesa „rozhodit“. Poukazuje tím na dialektickou podstatu vnitřní dynamické obrany proti traumatu, na disociaci a sjednocení, jimiž „duše vnitřně reaguje na zdrcující životní události“. Existují prožitky takové úzkosti, že, že „hrozí úplným zničením lidské osobnosti, destrukcí lidského ducha“. Proti destruktivním zážitkům v ranném dětství, „kdy se ještě neustavilo koherentní ego a jeho obrany“, vstupuje do hry obrana ve formě nevědomých imaginací, které jsou také označovány jako „disociace“ a jinak. V důsledku traumatu duše produkuje „mytopoetické fantazijní obrazy“ (C.G. Jung), často plné krutostí a agrese; vnitřní svět traumatu se někdy promítá v pohádkách a jeho podstata byla interpretována ve vztahu k různým konceptům jako „objektní vztahy“ (D.W. Winnicott), „self-psychologie“ (H. Kohut), „mytopoetický jazyk“ (C.G. Jung). Jak už bylo poznamenáno, „Freudovy a Jungovy prvotní výpravy do vnitřního světa traumatu“ autor naší knihy tvořivě dopracovává a dokládá množstvím klinických případů, které ve smyslu „rozporuplného hlídače“ vnitřní obrany proti důsledkům traumatických zážitků, zajímavě analyzuje.

Čtenář této knihy se tak má na co těšit: jednak se seznámí s teorií, u nás dosud málo známého psychického vyrovnávání se s důsledky traumatu (např. z incestního sexuálního zneužívání v dětství ) a s mnoha pozoruhodnými případy, z jejichž analýz tato teorie skutečných hlubin lidské duše vychází.

Milan Nakonečný