Znáte správného Junga?
Verena Kast a Ingrid Riedel: Vybrané spisy C. G. Junga, Portál 2015 - rec. Eva Boháčková
Dvojice renomovaných jungiánsky orientovaných psychoterapeutek se nám rozhodla předložit výbor z Jungova díla, sestávající ze 7 vybraných textů. Pozornému čtenáři neujde, že výběr Jungových statí pochází z velmi úzce časově vymezeného období pouhých 6 let (1929 – 1935), zatímco rozsah jeho publikační činnosti překlenuje obdivuhodné půl století. Vybrané spisy tak mohou představovat jakkoli reprezentativní, stále však jen určitý fragment Jungovy tvorby.
Nabízí se tak otázka, za jakým účelem byly příslušné statě vybrány a pro jaký okruh čtenářů je kniha určena. Autorky samy uvádějí, že je vhodná jak pro zájemce o hlubinnou psychologii, tak i pro ty, kteří chtějí objevit tvořivý a dostatečně široký terapeutický koncept. Dále se pokoušejí oslovit všechny, kteří se nebojí námahy, aby v Jungově poněkud nepřehledném díle „vypátrali zlaté žíly“. V neposlední řadě také doznávají, že poté, co r. 2009 vyšla Jungova Červená kniha, jim záleží na tom, aby vedle tohoto díla založeného na subjektivní zkušenosti postavily výbor z textů klinického Junga, jenž generacím psychoterapetů poskytl použitelné koncepty pro jejich práci.
Po přečtení celé knihy a zamyšlení se nad její celkovou koncepcí se nemohu ubránit dojmu, že důvod „last but not least“ poněkud zastiňuje ty předcházející – ochránit po vydání Červené knihy Jungovo odborné renomé a ukázat ho opět v seriózním vědeckém a především psychoterapeutickém světle. Proč ne? Zdravá protiváha přispívá přece k objektivnějšímu náhledu na věc, že? Jung však bude nepochybně mnohé provokovat ještě dlouho, jak svou šíří záběru, paradoxy své povahy, tak především přesahy do oblastí, které současná psychologie dosud nestačila strávit.
Téměř celé dvě třetiny knihy jsou věnovány Tavistockým přednáškám (1935). Tento text představuje stenografický zápis a později přepis 5 přednášek. Zařazení přednášek lze ocenit jako výborný strategický tah. Přednášky mohou stát samy o sobě, navíc Jungovo podání i přes písemnou formu působí velmi osobitě a svěže. Každá přednáška je předznamenána zasvěceným úvodním slovem předsedajícího, jednotlivá témata se tak přirozeně propojují. Po každém tématu následuje ještě diskuse. Tento text se tak stává velmi vhodným a srozumitelným i pro „prvočtenáře“, kteří Junga teprve objevují. Dozvíte se zde např. také více o Jungově přístupu ke snům a zjistíte, že tzv. přenos není, podle jeho mínění – na rozdíl od Freuda, pro úspěšný průběh psychoterapie nutností, nýbrž komplikací. K větší jasnosti a formulační přesnosti může paradoxně přispívat, že Jung své přednášky nevedl ve své rodné němčině, nýbrž v anglickém jazyce.
Ani k výběru dalšího textu s názvem Životní obrat (1930) představující ucelenou, ba přímo mistrovskou úvahu o životě, nelze cokoli namítat. Patrně by však nebylo na škodu při více než dostatečných odborných zkušenostech obou autorek doplnit jak tuto část fundovaným úvodním slovem; navíc by se tím zachoval příjemný dosavadní ráz knihy, na který si čtenář již přivykl. Takto může přesun od „Tavistockých přednášek“ k „Životnímu obratu“ představovat trochu nepříjemný skok, s nevysloveným předpokladem, že s danou tematikou si čtenář jistě nějakým způsobem poradí. Naštěstí text je obsahově tak silný, že se brzy noříme do problematiky „životního dopoledne a odpoledne“ a společně s Jungem se zamýšlíme nad základními mnohdy až filozofickými otázkami dotýkající se smyslu životu a smrti. Nejspíše vás také zaujme přirovnání života k dráze slunce na obloze a společně mu přitakáme, že: „Umění žít je nejvzácnějším a nejvznešenějším ze všech umění – vyprázdnit v kráse celý pohár, komu se to podaří?“
Kapitoly Duše a smrt naznačuje, že tato stať závažností a hloubkou tématu nemusí být pro člověka západního typu snadno rozlousknutelným oříškem. Odvážíme-li se však vydat společně s Jungem na oduševnělou plavbu za smrtí, jsme posléze odměněni konejšivými slovy mistra: „Zdá se, že obecné duši lidstva lépe odpovídá, nahlížíme-li na smrt jako na naplnění smyslu života a jako na jeho vlastní cíl než na jenom nesmyslný konec.“
Přednáška Duch a život nás vrací zpět do roku 1926 a zavádí nás dosud nejvíce do rovin filozofických. Jung si zde nejdříve vypomáhá všeobecně rozšířenou představou duality duše – tělo, aby se posléze vztáhl k duchu, jakožto dimenzi nadpřirozeného jsoucna v protikladu k tělu. Podnětné a k mnohým úvahám vedoucí pojednání o vědomí, jáství, podřízeným „vyššímu vědomí“.
Závěrečné tři kapitoly věnující se z různých úhlů psychoterapii lze každému terapeutovi více než doporučit. Text nás přiměje k zamyšlení nad širšími okolnostmi a zákonitostmi provázející každou psychoterapii nezávisle na jejím konkrétním směru, škole či životní filozofii. Jung se staví k „péči o duši“ velmi otevřeně, bez předsudků a zdůrazňuje: „Jediné kritérium, které mohu uznat, je tedy skutečnost, že výsledek mého úsilí má účinek.”
Suma sumárum – ani tentokrát nepůjde o knihu, která se čte jedním dechem, ale přesto nebo právě proto stojí za přečtení. O to více nás však nutí průběžně se zamýšlet, dělat přestávky a znovu se k některým tématům vracet, zatímco jiná je třeba nechat v tichosti dozrát. Ctít a cítit svůj vlastní myšlenkový rytmus. Během čtení se vyhnete sami sobě jen stěží. Dobře to uvažte. Jste připraveni pohlédnout na sebe Jungovýma očima?
Eva Boháčková
Recenze zpracována pro časopis Psychologie Dnes
