Třetí jungovská publikace, která by neměla uniknout vaší pozornosti, rozšiřuje předchozí informace především o osobnostní rozměr autora, a to včetně témat, jež se zdráhal popsat a publikovat ve svých odborných, vědecky orientovaných publikacích. Zejména taková, která jsou již na hraně empirické evidence v modu objektivity a dosahují metafyzických rozměrů světa.

Hlavní část je v podstatě biografická, mapující vývoj Jungových idejí na pozadí jeho životních příběhů, a to od dětství a studia přes spolupráci i roztržku s Freudem až po profilaci vlastních témat. Čtenář se dozví více také o jím samým budovaném domu-věži, včetně duchovního pozadí této činnosti, o autorových zážitcích z cest, i o vizích, které získával především ze snů. Druhý rozměr je jakýsi komentář k publikovaným pracem, na nichž poukazuje vývoj svých idejí, ale také vyslovení se k tématům, jež záměrně dříve neformuloval a nepublikoval, jako je třeba úvaha o životě po smrti. Bohatý dodatek pak rozšiřuje celkový dojem o úryvky z dopisů, jež psal manželce ze svých cest, ale také z komunikace s kolegy, o medailonky výrazných osobností, o nichž se v předchozím textu zmiňuje, zpřístupňuje spisek Septem sermones ad mortuos (Sedm promluv k zemřelým), kterou vydal jako „hřích mládí“ soukromým tiskem a později toho litoval. Od autorky či editorky díla pak pochází navíc informace o širší Jungově rodině a slovníček základních pojmů.

Nu, zajímavé je to. Překlad je pořízen skvostným jazykem a typografická úprava je snad dokonalá, bez překlepů a chyb, jež jsou žel v dnešní době obvyklé. Je to nejenom zajímavé, ale také radostné čtení. O lidské duši, o rozdílech mezi nevědomím konstituovaným Freudem a Jungem, o postupném zrání myšlenek, o empirických poznatcích a náboženství, o snech a vizích, o ukotvující roli rodiny a práce jako nutné protiváze koncentrace na fantazie, o vývoji našeho duševního života , který není lineární, aleobchází kolem středu bytostného Já, o tom, jak nám vynálezy zkracují čas a urychlují tempo, čímž máme méně času než kdykoliv dříve, o tom, jak Evropané musí být podle náčelníka indiánů Pueblů šílení protože si myslí, že myslí hlavou, zatímco normální je myslet srdcem… Při četbě jsem si podtrhával nesmírně moc zajímavých idejí krásně formulovaných, ale nemohu sem přenést více, než několik střípků. Přitom mi nejde ani tak o Jungův životaběh, jako spíše o inspirace ideové, jimiž kniha překypuje. Třeba o uvědomění, že já sám „jsem odpovědný, a záleží na mně, jak se můj život utváří“ (s. 50), nebo že „vnitřní říše světla je ve světle vědomí obrovským stínem“ (s. 85), že přírodní vědy umožňují získat „nekonečně mnoha vědomostí, ale jen velmi skrovného poznání“, protože „základem všeho je skutečnost psýché“ (s. 94). Ale pro souvislosti našeho časopisu může být podstatná i výzva k jednoduchosti, kterou si zvolil pro svůj pobyt ve věži: „Nezavedl jsem si elektřinu a topím si sám v krbu a kamnech. Večer zapaluji staré lampy. Nemám ani tekoucí vodu, musím si ji sám napumpovat. Sekám dřevo a vařím si jídlo. Tyto jednoduché věci dělají člověka jednoduchým. A jak je těžké být jednoduchým!“ (s. 196)

Přečtěte si tuto knihu, nebudete litovat. Získáte nejenom znalost Jungova ideového zrání, úvod do jeho duchovního světa , ale také svědectví o moudrém člověku, který se nebál i přes odpor odborné většiny zavést do vědeckého diskursu témata vizí, snů a obrazů.

prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion
www.gymnasion.org/sites/default/files/magazine/files/g18-vnitrekweb.pdf

Má pohádka, moje pravda

SAN

V létě roku 1956 padl poprvé návrh Kurta Wolffa vydat duchovní autobiografii C. G. Junga a Jolande Jacobiová doporučila jeho blízkou a dlouholetou spolupracovnici, sekretářku a švýcarskou psychoanalytičku Anielu Jaffé (1903–1991).

Jung byl znám svým odporem k popisování sebe a svého díla před očima světa. Přislíbil teprve po dlouhém váhání a zároveň si stanovil podmínku: kniha bude moci vyjít až po jeho smrti.

Po nějaké době „zpovídání“ a jeho zaznamenávání přišel koncem roku 1957 s návrhem, že bude o svém dětství psát sám, což bylo překvapující vzhledem k faktu, že jej psaní namáhalo a že by nic takového nepodnikl, kdyby to nepociťoval jako „úkol“ z nitra.

„Každá má kniha je vždycky osud. Je v tom cosi nedozírného a já si nemohu nic předepsat nebo předsevzít.“

V dubnu 1958 tak dokončil tři kapitoly o dětství, školním období a letech studií. V lednu 1959 byl na svém venkovském sídle v Bollingenu a když Aniele Jaffé vracel kapitolu O životě po smrti (str. 257n), řekl jí:

„Něco ve mně bylo dotčeno. Vytvořil se ve mně jakýsi vnitřní potenciál a já musím psát.“

Tak vznikla kapitola Pozdní myšlenky, v níž jsou vysloveny ty nejhlubší, i když možná vůbec nejnepřístupnější Jungovy myšlenky (str. 279n).

Kapitoly jsou stručné výklady, které jen letmo osvětlují Jungův vnější život a jeho dílo. Zato přibližují atmosféru jeho duchovního světa a prožívání člověka, pro něhož duše znamenala tu nejopravdovější skutečnost. Na vnější věci byl dotazován často a marně – pro něj byla nezapomenutelná a hodna námahy vyprávění jen duchovní esence prožitého. Závěr: na jeho přání není tato kniha zahrnuta do řady jeho Sebraných spisů.

*

O sobě nebo o svém životě nemůžeme mít žádné uzavřené mínění. Jinak bychom věděli všechno, ale to si nanejvýš namlouváme. Celkem vzato nikdy nevíme, jak se všechno stalo. Příběh jednoho života začíná někde, v nějakém bodě, na který si zrovna vzpomínáme, a už tehdy to bylo vysoce složité. Čím se člověk stane, to nevíme. Život člověka je pozoruhodně nejistý a záhadný pokus.

Střetnutí s nevědomím uvozuje jedna vnitřní příhoda, kterou Jung popisuje takto:

»Zažil jsem okamžik neobyčejné jasnosti, v níž jsem přehlédl svou dosavadní cestu. Pomyslel jsem si: teď máš klíč k mytologii a máš možnost otevřít všechny brány k nevědomé lidské psýché. Ale tu ve mně něco zašeptalo: „Proč otevírat všechny brány?“ A už se vynořila otázka, co bych pak vlastně dokázal. Vysvětlil jsem mýty dávných národů, napsal jsem knihu o hrdinovi, o mýtu, v něž žil člověk odpradávna. „Ale v jakém mýtu žije člověk dnes?“ – „V křesťanském mýtu, mohlo by se říci.“ – „Ty v něm žiješ?“ otázalo se cosi ve mně. „Mám-li být poctivý, nikoli!“ to není mýtus, v němž žiji.“ – „Pak už nemáme žádný mýtus?“ – „Ne, zřejmě už žádný mýtus nemáme.“ – „Ale co je pak tvůj mýtus? Mýtus, v němž žiješ?“ – Začalo to být nepříjemné a já jsem přestával myslet. Došel jsem k jakési hranici.

iungitSen z vánoc roku 1912 (str. 150n) je pozoruhodný svým pokračováním – Junga přivedl k poznání, že relikty starých zkušeností nalézající se v nevědomí nejsou žádné vyžilé formy, nýbrž patří k živé psyché. S podzimem 1913 měl vidění obrovských vodních spoust, které zaplavily všechny severní a níže položené země mezi Severním mořem a Alpami, potopa sahala od Anglie až po Rusko; viděl mohutné žluté vlny, plující trosky kulturních děl a smrt nesčetných tisíců; pak se moře proměnilo v krev. Vidění trvalo snad hodinu, po dvou týdnech se vize vrátila, jen ta proměna v krev byla ještě hrozivější, a pak promluvil jakýsi vnitřní hlas: „Podívej se, je to úplně skutečné, a tak tomu bude, o tom nelze pochybovat.“

V zimě nato se ho kdosi ptal, co si myslí o nejbližší budoucnosti světového dění a nato odvětil, že si nemyslí nic, ale vidí proudy krve. Koncem července roku 1914 byl pozván Britskou lékařskou společností do Aberdeenu, kde měl mít přednášku na téma Význam nevědomí v psychopatologii. Byl připraven, že se něco stane, neboť takové vize a sny jsou osudové. Prvního srpna vypukla světová válka. Stál bez pomoci v jakémsi podivném cizím světě a všecko se jevilo obtížné a nesrozumitelné.

„Žil jsem ustavičně v jakémsi intenzivním napětí a často mně připadalo, jako by se na mě řítily obrovské balvany. Jiní na tom ztroskotali. Nietzsche, rovněž Hölderlin a mnoho jiných.“

Sen z doby adventní roku 1913 je monstrosní: zřícení do obrovských hlubin, v jejichž temnotách před vchodem do temné jeskyně stál trpaslík (srv. Sebeobrazení ducha ve snech in O fenomenologii ducha v pohádkách, II. svazek Archetypy a nevědomí), zřejmě starověký pro vyschlost své kůže jako u mumie; protlačil se kolem něho úzkým vchodem (srv. Lev Tolstoj: Smrt Ivana Iljiče: „Souká se do této černé díry… a nemůže do ní vlézt…“; tato „černá díra“ nebo „pytel“ je egyptský šedšed – transcendentní „lůno“, vulva, jíž se prosoukává rodící se i umírající; jedny dveře, tam i odtamtud, jedna cesta nahoru i dolů, viz D. S. Merežkovskij: Tajná moudrost Východu – Egypt, str. 86), proudící voda a v ní mrtvola mladíka se světlými vlasy se zraněním na hlavě. Následuje jej obrovský černý skarabeus a pak se objevuje rudé, znovuzrozené slunce vystupující z vodní hlubiny.

Abraxas

Abraxas

Kapitola Střetnutí s nevědomím patří k těm nejvíce ilustrujícím Jungův proces obrození.

„Vracíme se z Jeruzaléma, kde jsme nenalezli, co jsme hledali.“

Tato slova uvozují jeho Septem Sermones ad Mortuos.

„Jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení“ (J. W. von Goethe: Faust). Sbor duchů zmizel. V jedné Jungově fantasii mu uletěla duše. Když tedy duše zmizí, znamená to, že se stáhla zpět do nevědomí nebo do „země mrtvých“. Ke studni načerpat vodu – to jest něco, co člověk ocení v horké vyprahlé poušti, neboť právě v „zemi mrtvých“ se duši dostává ve skrytu oživení a prastaré zděděné otisky, vtisknutí (srv. Liber de causis nebo F. Herbert: Duna), kolektivní obsahy nevědomí nabývají opět podoby, vynořují se – jako Faustovy matky („Cesta dolů je cestou vzhůru!“) nebo matky z grafiky Jana Konůpka na toto téma. Jako médium dává „mrtvým“ možnost, aby se projevili – proto se u Junga velmi brzo po zmizení duše objevili „mrtví“ a vzniklo dílo Septem Sermones ad Mortuos – Sedm promluv k zemřelým. Je to předehra k tomu, co chtěl světu sdělit o nevědomí: schéma řádu a interpretace jeho všeobecných obsahů.

Dvanáctero mrtvých je dvanáct aeonů, jimiž Pistis-Sofia postupně vystupuje s pomocí Spasitele, aby znovu nabyla nejvyššího světla, když předtím byla naplněna touhou rozletět se přímo k němu vzhůru, jenže Adam, vládce její říše, rozhněván tímto aktem vzpoury proti němu samotnému, způsobil, že falešné světlo – opravdový ignis fatuus – počalo svítit nad vodami inferiorního chaosu, který tam na ni v hlubině číhal, aby jí hladově odejmul její přirozené světlo. To jest nauka o smíšení světla – či nečistém světle, jež povstalo z Pokladu světla – s hmotou, a o jeho uvěznění v ní, kterak může býti opět vysvobozeno a obrozeno „těmi, kdož světlo přijímají“, což představuje daleko více, než si kdy představovali ófité, neboť ?????µ??, neboli chaotická směsice světla a hmoty, musí být znovu uspořádána, což jest hlavním smyslem Spasitelova sestoupení z nebes.

Jung jej vydal jako brožuru soukromým tiskem, příležitostně ji rozdával svým přátelům a později tento počin označil za „hřích mládí“ a litoval toho (jako Bůh, že učinil člověka…). Jazyk odpovídá přibližně jazyku Červené knihy, avšak oproti nekonečně dlouhým rozhovorům s vnitřními postavami v ní představují Sermones uzavřený celek a tak i celkový dojem toho, co Junga v letech 1913-17 horečně zaměstnávalo. Protikladnost povahy ducha, života a psychologické výpovědi – bylo to myšlení v paradoxiích, jež Junga u gnostiků přitahovalo, proto se zde identifikuje s Basilidem a užívá v hravé a záměrné mystifikaci i jeho terminologie, např. Bůh jako ABRAXAS.

Budiž zde poznamenáno, že Moše Schwab v Vocabulaire de l’Angélologie (str. 383) naznačuje, že Abraxas jest ekvivalentem ?? ??? („Otec stvořil“), Geiger navrhl, že Abraxas se odvozuje z hebrejského ha-berakah („požehnání“, srv. Dt 33,1: „Toto pak jest požehnání, kterýmž požehnal Mojžíš“); to podpořil (1887) i Charles William King ve svém díle The Gnostics and Their Remains (str. 251).

Svůj souhlas s publikováním Septem Sermones ad Mortuos v knize Vzpomínek udělil Jung jen se zdráháním a „kvůli poctivosti“, řešení anagramu na konci knížky ovšem nikdy neprozradil.

Poslední verše tohoto traktátu znějí:

„Zde naprostá temnota a vlhký chlad,

Tam plné Slunce.“

Hargrave Jennings píše ve své knize Rosikruciáni – Rituály a mystéria následující věty:

„Čerň je barvou Saturna, jakož i egyptské Isis. Pod podivným nápisem ‚vtělení božstva do temnot‘ by bylo vhodné uvážit následující pozoruhodné skutečnosti: Panna a Jezulátko jsou černě zpodobněny v katedrále v Moulins, v proslulé kapli Panny Marie v Lorettu, v chrámu Zvěstování v Římě, v kostelích sv. Lazara a sv. Štěpána v Ženevě, sv. Františka v Pise, v kostele v tyrolském Brixenu, v jednom kostele (a v katedrále) v Augsburghu, kde jsou černé postavy zobrazeny v životní velikosti, v kapli Borghesů v Římě, v kostele Santa Maria Maggiore v Pantheonu a v jedné malé kapli svatopetrského dómu po pravé ruce od vchodu, poblíž dveří.

Autor, jenž psal pod jménem Dionýsios Areopagitas, učí, že nejvyšší duchovní pravda se zjeví jen těm, kteří překonali všechny vzestupy do všech svatých výšin, a všechna nebeská světla a tóny i božské rozpravy zanechali za sebou a vešli do oné temnoty, kde On jest skutečný (jak praví Písmo), jež je Vším a nade všemi věcmi.

Na pásu a na nohách Diany z Efesu jsou vyryta následující slova, která uchoval Hesychios:

Aski-Kataski Temnota – Světlo

Haix-Tetrax On sám

interpretováno jako

Damnameneus Slunce

Aision Pravda

Plútarchos praví, že „tato efeská slova recitovávali mágové u těch, kdož byli posedlí ďáblem.“

*

Jungovy Vzpomínky, sny, myšlenky se staly úhelnými kameny jeho rozsáhlého díla a stěží existuje lepší úvod do jeho duchovního světa. Karel Plocek se činil v překladu jako obvykle, s velkým rozhledem pro svoji věc, byť jsem na několika místech (např. str. 340, první odstavec, druhá věta odspodu) váhal o smyslu věty, v originále zřejmě nesnadně znějící.

*