Kniha Vratislava Strnada a Alžběty Nejedlé o narativní terapii a narativním koučinku se odlišuje od několika u nás vydaných prací na toto téma, a to v  několika ohledech. Předně, jak vyplývá již se samotného názvu, je zde narativní přistup předveden napříč dvěma oblastmi, tj. terapií a koučováním. Čtenář tak má možnost vidět tento přístup jako „stejné v různém“, tj. jako společný základ rýsující se v odlišnosti dvou oblastí praxe.

Dalším pozitivním specifikem této knihy je způsob, jakým autoři své poznatky a zkušenosti presentují. Jejich výklad se rozprostírá mezi pojmenováním obecných předpokladů na jedné straně a praktickými a konkrétními příklady na straně druhé. Čitelným způsobem se zde snoubí důsledné uchopení obecného principu „příběhovosti“ narativního přístupu s „příručkou“ narativní práce v oblasti terapie i koučování. To je věc, které není nikterak samozřejmá: řadě pokusů o zprostředkování narativního přístupu (včetně u nás vydaných) chybí jak důsledné pojmenování východisek, tak také ilustrativní předvedení praktických postupů, o jejich propojení nemluvě. A právě toto se Vratislavovi Strnadovi a Alžbětě Nejedlé v jejich knize v nebývalé míře povedlo.

Zmíněná důslednost v pojmenování základů se projevuje již v samotném úvodu, kde autoři krátce vyloží způsob, jakým navazují na východiska radikálního konstruktivismu a sociálního konstrukcionismu. Autoři zde srozumitelně vyhmátnou obecný princip „konstruovanosti“ našeho poznávání a prožívání světa, a  rozlišují různé podoby uchopení této „konstruovanosti“ v radikálním konstruktivismu a v sociálním konstrukcionismu. Aniž by chápali tyto dva přístupy jako neslučitelné, hlásí se především ke druhému z nich. Sympatické je, že tyto obecnější souvislosti a rozdíly průběžně ilustrují příklady z praxe (tj. jak sami říkají v názvu jedné podkapitoly, činí „filosofická rozlišení v příručce“).

Kniha Vratislava Strnada a Alžběty Nejedlé se od řady knih na podobné téma sympaticky liší také tím, jak je zde čtenář uveden do toho, „co je to narativní“. Autoři zde ukazují, že žít v příbězích znamená především žít ve světech dobře představitelných možností, které se nám postupně otevírají (ale také ve světech, kde si dobře představovat zatím neumíme a kde se nám možnosti spíše zavírají). Ukazují, že pracovat s narativitou znamená pracovat se společným sdíleným významů. V knize je dobře ukázáno, že narativní práce vede k vědomí toho, že daná fakta lze vidět různým způsobem, z různých hledisek a  perspektiv. Narativní terapie a narativní koučování jsou tak předvedeny jako vědomé zacházení s narativní povahou naší zkušenosti a našich životů. Tato žitá narativita může mít různé podoby, tj. můžeme být uvězněni v nereflektovaných, „zamrzlých“ narativitách, perspektivách a předpokladech, můžeme se však z nich pomocí vědomé narativní práce osvobozovat a směřovat k reflexi či k proměně perspektiv a k tomu, že dáváme (či necháváme vyvstávat) životodárnější významy zkušenosti (své i „těch druhých“).

Autoři konkretizují a upřesňují v úvodu nastolená východiska a základy a pojednávají o jednotlivých postupech narativní práce. Vhodně postupují podle základní struktury dekonstrukce – externalizace – reautorizace. Pojednávají o různých způsobech, jakými lze „mít problém“, a jakými se lze identifikovat. Narativní práce je tak předvedena jako dekonstrukce („denaturalizace“ – zbavení samozřejmosti), tj. jako proces, kdy je tzv. „problém“ zbavován své zdánlivé danosti a faktičnosti, a kdy se otevírá prostor možností, včetně nových způsobů identifikace. Klíčový je zde také pojem reautorizace, tj. hledání autorství a smyslu vlastního života. Narativní práce je tak ukázána jako proces, kdy „cestou příběhu“ dosahujeme určité míry vědomé účasti na (spolu) utváření významu zkušenosti.

Principy narativní práce, pojednané v první části knihy, jsou pak aplikovány na oblast narativní terapie a narativního koučování. Autoři zde doplňují nastolené postupy dekonstrukce a externalizace o důležitý prvek, který pojmenovávají jako přesvědčení, předsudek, úhel pohledu, ad. Vhodně rozlišují různé úrovně: od obecných kulturně sdílených metanarací, přes různá přesvědčení, až po konkrétní „praktiky mysli a těla“. Pomocí řady příkladů ukazují, jak tyto předpoklady operují s námi, a jak z druhé strany my můžeme vědoměji zacházet s nimi. Za podstatný a originální aspekt považuji právě tento akcent na předpoklady a ukázání, jak se lze pomocí procesů dekonstrukce a externalizace vymanit se „zakletí“ nereflektovaných předpokladů.

Autoři ve své knize přesvědčivě ukazují, že narativní přístup může být plodný při práci ve firmách (a to jak v individuálním, tak i ve skupinovém koučování). Pokud budeme vidět firmy jako sociální (tj. lidmi tvořené) organismy s vlastní historií, přítomnou situací a vizemi do budoucna, v nichž probíhá komunikace o konstitutivních tématech, potom zde nalézá narativní přístup své nenahraditelné místo. Narativní práce – to je především citlivost ke kontextu a k sociální konstruovanosti sdílených významů. Autoři ukazují, že narativní perspektiva umožňuje novým způsobem uchopit problematiku koučování v  kontextu práce ve firmách. V této perspektivě zde pojednávají mj. o jednom z dilemat koučování, tj. o volbě mezi pomocí a sociální kontrolou, a  identifikují řadu různých způsobů kontroly a pomoci.

Autorům se v knize daří z hlediska narativní perspektivy nasvítit firemní společenství jako mezihru osobních a firemních motivů (témat). Pojmový aparát narativního přístupu (dekonstrukce, externalizace, identifikace, reautorizace) se v jejich pojetí ukazuje jako užitečný a inspirující. Autoři předvádějí narativní práci ve firmě jako dekonstrukci procesů připojování či odpojování osob ve vztahu k firemním tématům. I zde se ukazuje jako použitelná technika externalizace, tj. oddělování identifikovaných témat od reálných osob. A i zde, kde předmětem narativní práce je „sociální organismus“ firmy, je užitečné uvažovat o směřování procesu jako o reautorizaci, kdy jde o to (prostřednictvím reformulace smyslu individuálních i společných závazků) „vrátit firmu jí samé“.

V knize „Základy narativní terapie a narativního koučinku“ se Vratislavovi Strnadovi a Alžbětě Nejedlé podařil originální a inspirující publikační počin. Tím, že důsledně propojuje principy a východiska s ilustrativními příklady a návody, a také tím, že obraz narativní práce nechává vyvstávat napříč oblastí terapie a koučinku, zaplňuje tato publikace podstatnou mezeru na trhu odborné literatury. Kniha může posloužit nejen psychoterapeutům a koučům, ale také (vzhledem k tomu, že narativní přístup a narativní práce jsou svojí povahou interdisciplinární) přispět k odborné orientaci studentům z různých oblastí sociálních a humanitních věd.

Vladimír Chrz

Zdroj: časopis Československá psychologie