Kniha „Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru“ slovenského autora Ladislava Timuľáka představuje zdařilý pokus o integrativní pohled na vedení terapie. Celá publikace je rozdělena do pěti hlavních kapitol. V úvodu nalezneme stručný přehled hlavních terapeutických proudů i jednotlivých škol, ve střední, nejrozsáhlejší části knihy se pak autor věnuje podrobnému rozboru postojů a činností terapeuta v jednotlivých fázích terapie. Nechybí zde ani etický rozměr psychoterapeutického počínání a v závěru jsou popsány zvláštnosti práce s některými specifickými projevy v procesu psychoterapie. Na konci knihy je přiložen rozsáhlý seznam literatury.
Úvodní přehled přístupů k psychoterapii se zaměřuje především na čtyři hlavní proudy současné praxe: psychodynamický, kognitivně-behaviorální, humanisticko-existenciální a eklekticko-integrativní. Poněkud okrajově zmiňuje autor systemické a narativní přístupy. Přesto se domnívám, že poslední dva jmenované tvoří součást dalšího velkého psychoterapeutického proudu – rodinně terapeutických přístupů. Takže mi v úvodu chyběl alespoň stručný popis směrů, které při terapii přistupují k celé rodině. Podle mého názoru se však právě zde odráží výzkumné zaměření docenta Timuľáka, které je koneckonců patrné z celého textu. Jak uvádí sám autor ve své předchozí publikaci (Timuľák, L. Současný výzkum psychoterapie. Praha, Triton 2005), v rámci rodinné terapie neexistuje velké množství výzkumů, které by se zabývaly potvrzováním účinnosti této terapeutické formy. Nadto lze práci s rodinou chápat i jako pouhou součást humanistických a psychodynamických směrů.
Výzkumné zaměření autora je zřejmé i z velkého množství citovaných článků a knih, což vnímám jako nespornou výhodu předkládané publikace. Představovaný pohled se opírá o nejnovější poznatky anglosaské literatury – to se bohužel projevilo na celém textu knihy i negativně. Odborné výrazy jsou často ponechány v původním znění, autor nerespektuje zavedenou českou psychoterapeutickou terminologii. Díky tomu zůstává celý text těžkopádný a méně srozumitelný. Navíc se zde objevuje spousta cizích výrazů a termínů, které by se daly nahradit českými ekvivalenty – to se pak ještě více odráží na čtivosti publikace. U knihy, která je určena především studentům, to považuji za nevýhodu.
Ačkoliv se jedná o integrativní pohled na psychoterapii, přesto je očividné, že se autor při propojování terapeutických poznatků nejvíce inspiroval rogersovským humanistickým přístupem a kognitivně-behaviorální terapií. Vzhledem k malému rozsahu knihy se pak poměrně značná část textu věnuje přípravné fázi terapie a příliš prostoru nezbývá na samotný proces změny, což koneckonců komentuje i sám autor. Potěšilo mě, že se kniha zabývá i etickými aspekty psychoterapie, a to nejen závaznými etickými standardy, ale také implicitní etikou terapeuta a jeho morálními zásadami. V našich zemích zůstává tato oblast na okraji zájmu, třebaže se jedná o závažné a důležité téma. Možná bych jen uvítal, kdyby se autor kromě představení určitých etických pravidel více zaměřil na důvody jejich vzniku a pokud by také poskytl pohled z druhé strany – tedy zpochybnění některých terapeutických dogmat, čemuž se v současné době věnuje například Arnold Lazarus.
Mrzelo by mne, kdyby mé kritické připomínky odradily odbornou veřejnost od čtení této knihy. „Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru“ přinášejí spoustu nových myšlenek, které by neměly uniknout pozornosti čtenářů. Přesto se však domnívám, že kniha je spíše než pro studenty určena přinejmenším začínajícím či pokročilým terapeutům, kteří mají navíc alespoň částečnou znalost obecné psychoterapie. Studentům bych doporučil, aby před čtením této publikace prostudovali nejprve nějakou všeobecnou literaturu, například „Základy psychoterapie“ profesora Kratochvíla. Nakonec chci upozornit ještě na jednu věc: kniha docenta Timuľáka podává podrobný návod, jak postupovat při terapeutickém rozhovoru. To v sobě však může skrývat jedno úskalí – pokud se totiž někdo úzkostlivě zaměří na dodržování veškerých doporučení a pokynů uvedených v této knize, může tím ztratit onu spontánnost a tvořivost, která tolik přispívá k dosažení dobrých terapeutických výsledků.

Mgr. David Kuneš

Není pochyb o tom, že psychoterapeutický rozhovor je v kompetenci psychologů, kteří se podrobili příslušnému specializovanému výcviku. Stejně tak je ovšem zjevné, že se každý zdravotník, který chce zlepšit úroveň své komunikace s nemocnými, může poučit a inspirovat pro případné další odborné studium ze podnětné knihy, kterou právě uvádí na trh pražské nakladatelství Portál. Jedná se o přehlednou publikaci slovenského psychologa a psychoterapeuta Ladislava Timul´áka, která se jmenuje Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru s podtitulem Integrativní rámec.

V úvodu se může čtenář seznámit s četnými přístupy současné psychoterapie, které jsou prezentovány s důrazem na ty poznatky, které jsou důležité pro vedení psychoterapie. Následuje prakticky zaměřená kapitola, která nese výstižný název Manuál vedení psychoterapeutického rozhovoru. V další kapitole autor tematizuje práci s etickými problémy a hodnotami v průběhu psychoterapeutických rozhovorů a nabádá k bezpodmínečnému dodržování etických standardů. Samozřejmě, že má každá činnost člověka také etický rozměr /psychoterapii nevyjímaje/. Někdy však nebývá reflektován, anebo bývá podceňován. Uvedenou pasáž publikace pokládám za mimořádně zdařilou a zdůrazňuji její ojedinělost. Závěrečná kapitola popisuje práci se specifickými projevy v procesu psychoterapie (s tichem, zmateností, pláčem, zaplavujícími emocemi, agresí, depresivními nebo dokonce sebevražednými projevy klientů atd.) Stručný závěr patří problematice integrace terapeutických dovedností a její využití v procesu psychoterapie.

Nechybí závěrečný (a až příliš obsáhlý) seznam publikací.

Kniha je napsána přehledně a z textu jasně vysvítá vysoká erudice autora. Recenzovanou publikaci doporučuji k četbě každému, kdo se chce o integrativním modelu vedení psychoterapie dozvědět více informací. Zdravotníkům zabývajících se profesionální péčí o onkologicky nemocné pak zvláště proto, že je nezřídka kombinována kauzální somatická léčba s doprovodnou psychoterapií.

Prof. PhDr. RNDr Helena Haškovcová CSc.